Radikální levicová alternativa je pro KSČM nebezpečná

26. 7. 2010 / Boris Cvek

A ještě výmluvnější je Hellerovo, vše vysvětlující, rozdělení KSČM na dva hlavní proudy: stalinisty, pro něž je Gorbačov stále zrádce a "reálný socialismus" brežněvovského typu výzvou pro budoucnost, a na proud jaksi střední, který sice nechce návrat do minulosti, ale stejně tak si nechce nahněvat stalinisty nějakým jasným odklonem od minulosti.

Kladu si otázku, kolik voličů KSČM by volilo stalinisty a kolik střední proud a "radikální levici" (stalinismus, brežněvismus a vlastně potažmo leninismus se všemi jeho variantami, tedy komunismus, nemá s levicí nic společného), kdyby došlo k rozpadu KSČM. Řekl bych, že funkcionáři KSČM stejně jako redaktoři Haló novin moc dobře vědí, proč nehodí stalinisty přes palubu a nezačnou hledat radikální levicovou alternativu, ztratili by totiž voliče a čtenáře a přišli by o své peníze.

Heller a vlastně všichni ti "radikálně levicoví" snílci působí v tomto ohledu směšně, protože by vlastní stranu zřejmě zahubil. Ani německá "radikální levice" se svým úspěchem u voličů není vlastně nic jiného než sentimentálním steskem po levicové politice minulých desetiletí, žádné vykročení do budoucnosti Oskar Lafontaine a jeho strana rozhodně nepředstavuje.

Ono něco nového a zajímavého, co by mohlo fungovat, není vůbec snadné vymyslet a vyžaduje to vlastnosti, dnes považované za "pravicové" a dravé, totiž cílevědomost, aktivitu, schopnost, vzdělání, talent, sílu, sebeprosazení.

Levice z bojů v 19. a 20. století byla vlastně levice dravá, měla za sebou obrovskou sílu reálného zájmu širokých vrstev, nebyla to levice sentimentu po starých dobrých dobách, jejíž hlavní heslo je ochránit lidi, kteří si myslí, že to potřebují, před změnami.

Vytisknout