Žurnalistika a politika aneb proč si chce John zkazit pověst?

26. 7. 2010 / Ivo Šebestík

I když je tedy politika s žurnalistikou spojena pouze úzkou chodbičkou -- či by to tak aspoň mělo být -- stává se, že občas zejména žurnalisté podlehnou dojmu, že jejich novinářská profese je vlastně skvělou průpravou pro pozdější výkon politické funkce. Tato iluze se rodí pomalu, zato dozrává rychle. Totiž novinář, který ve své redakci vyfasuje politiku jako resort, začne se z titulu nové odbornosti s politiky osobně stýkat. Je vůbec jaksi nevyhnutelné, aby redaktor, který má ambice dělat některý resort pokud možno zasvěceně, se začal potkávat s odborníky na danou problematiku.

To má své vesměs příjemné důsledky. Například novinář, který dostane za úkol zdravotnictví, se brzy naučí přihlížet operaci slepého střeva, aniž by přitom nutně omdlel. Podobně, i žurnalista v oboru školství se snaží odvrátit mdloby při pohledu na výplatní pásku některého z učitelů. Postupně se odborní redaktoři tedy stávají (nebo tomu tak aspoň dříve bývalo) do jisté míry, když už ne odborníky, aspoň zasvěcenci ve svých resortech. Vedle toho, že dokážou o tématech psát bez větších chyb, to má i jisté výhody. Například když si kolega v redakci zlomí nohu, tak dříve než záchranku volá redakčního druha ze zdravotnické rubriky, nebo't ten mu vhodnou přímluvou zajistí, že mu na klinice nedají do sádry nohu zdravou. V našem světě je totiž nezbytné mít v každém maléru připravenu nějakou známost (říká se tomu sociální sítě, už ne konexe!), bez níž je malér okamžitě dvojnásobný.

Oproti zdravotnictví, školství, ekonomice, justici či obraně má však politický resort jisté specifikum, kterým kromě něj disponuje snad už jen sport. Zatímco novináře ani po dvaceti letech praxe v rubrice zdravotnictví ani nenapadne považovat se za lékaře, redaktor, který si vyslechl dvě tiskové konference některé politické strany, se má okamžitě za potenciálního státníka. V kavárně Louvre (to je, prosím, v Praze, nikoliv v Paříži!) pak sedí pod nějakým zrcadlem, co ještě pamatuje Kafku, a rozebírá politickou situaci v zemi s podobně postiženým kolegou ze spřátelené redakce.

Časté návštěvy poslanecké sněmovny a senátu vedou novináře záhy k podezření, že tak, jak dělají politiku "tady tihle", tak ji on sám zvládne levou zadní. Novinář při své bystrosti rychle pochopí, že politika je vlastně jediná profese na světě, v níž lze vyniknout, aniž by člověk něco doopravdy uměl. Zpěvák musí umět zpívat, spisovatel psát, a dokonce i novinář by měl být pro výkon své práce schopen alespoň základních stylistických dovedností. Pouze politikovi stačí, může-li se vykázat toliko rodným listem, potvrzujícím, že se opravdu narodil jako člověk, a nikoliv v zoo. V podstatě se není třeba prokázat ani úplnou gramotností, takže politika se jeví jako oblast opravdu značně otevřená.

Novinář, který se často stýká s politiky, může časem získat pocit nadřazenosti. Podaří-li se mu proniknout do zákulisí, pak si osvojí i četné mechanismy skrytého politického působení. Jako odborník na média ví, že jakákoliv práce v politice je bez náležitého medializování k ničemu. Zcela správně se tedy tento novinář-potenciální politik zaměří zejména na to, co sám zná nejlépe. Tedy na vytváření příznivého obrazu o sobě.

Ve chvíli, kdy se novinář rozhodne zkusit to v politice, rozkročí se najednou jako Rhodský kolos. Jednou nohou vězí ještě v žurnalistice a tou druhou si pomalu "osahává" terén v politice. Už ve chvíli rozhodnutí pro politiku však zrazuje jak svou původní profesi, tak i potenciální voliče.

V politice je totiž nemožné, aby člověk zůstal duší novinářem. Tedy, aspoň za předpokladu, že kdy nějakou opravdovou novinářskou duši měl. Pokud novinář odchází do politiky, pak to znamená, že už dříve byl spíš politikem, který zatím z nedostatku příležitostí dělal novinařinu. Novinář totiž nikdy nemůže předstoupit před veřejnost s politickým prohlášením. Politické formulace jsou diametrálně odlišné od způsobu, kterým sděluje své vidění věcí novinář. Pokud můžeme prominout začínajícímu politikovi, že neví, do čeho jde, pak bývalému novináři nikoliv. Jestli přijde do politiky někdo, dejme tomu ze školství, může se stát, že je naivní a ne zcela rozumné věci, které vypouští z úst, myslí v dané chvíli opravdu vážně. Naproti tomu bývalý novinář s praxí v oboru politiky ví velice dobře, kdy lže. Nebo, slibuje nemožné. Zkrátka novinář ví, nač veřejnost skočí, a právě proto to použije.

Radek John není první, komu se přihodilo, že podlehl touze zkusit sám, jaké to je dělat politiku. Před ním se o totéž pokusili Mlynář a Bobošíková. Ani jedno z těchto velkolepých entrée nedopadlo ideálně. John podobně jako Bobošíková sází na mediální efekt. K tomu připojuje také silný mesianismus hlásající, že kdo jiný než ti, kteří do toho hleděli "na vlastní oči", mohou udělat v zemi pořádek.

Mediálně dobře zpracované kampaně založené na starých kontaktech v redakcích a na chytrém výběru témat mohou do určité míry a dočasně zastoupit politickou práci. Novináři vědí, že nejméně úspěšní jsou v politice odborníci a pracanti a že jedna věta pronesená ve správnou chvíli v televizi přináší větší efekt než stovka pečlivě propracovaných zákonů předložených parlamentu. Je to jako ve sportu, kdy jeden úder golfovou holí může vynést více peněz než tři sta let strávených za pokladnou v hypermarketu.

Jenže, jak je vidět na novinářích, kteří se už pustili na tenký led politiky, někde teorie o jejím snadném zvládnutí vázne. Něco asi nebude tak, jak si mediální hvězdičky myslely. V politice totiž fungují ještě mechanismy, které novináři zaměření na efekt u publika, podceňují. Exhibicionistickým novinářům (to je v této profesi přirozené) nestačí to, s čím se spokojí devadesát procent poslanců a senátorů, tedy s židlí a tichým nenápadným pobíráním výhod. Exhibicionisté chtějí být vidět. Chtějí třímat populistické prapory a s nimi táhnout včele lidu jako ona Delacroixova Svoboda. Novináři byli zvyklí na dopisy diváků, na potlesk, a nějak se jim popletla v hlavě představa nápravy věcí veřejných s vlastní slávou a každodenní politickou prací, pro kterou je charakteristické právě co největší ticho.

Není divu, že zkušení praktikové moci mají z žurnalistických mesiášů trochu legraci a trochu obavy. Vědí, že se znemožní, jde jen o to, jak dlouho to bude trvat, a co se při tom může stát. Co všechno praskne a co vše bude třeba obětovat, aby se ti moc hlasití populisté mohli zase uklidit stranou a splasknout jako mýdlové bublinky.

Novináři při svém dřívějším zjišťování mechanismů politiky zahlédli dvanáct ze třinácti komnat. Od té poslední ale klíč nedostali. A právě v ní se nachází vysoce specifická laboratoř, ve které se extrahuje skutečný politický úspěch. V tajnosti a v ústraní. Daleko od očí veřejnosti i médií. Poznání této poslední komnaty novinářům vstupujícím do politiky chybí, a právě to se jim nakonec vymstí.

Populismus a dostatek peněz do začátku dokážou -- jak ukázaly letošní volby -- víc, než jsme si troufali připustit. Obojí je ale třeba co nejdříve propojit s proniknutím do skutečných řídících vrstev společnosti, a to i na nadnárodní úrovni. Bez podpory těchto vrstev se politika na první scéně dělat dlouho nedá. Ti skutečně mocní mají ale raději diskrétní a tiché spolupracovníky mezi politickými "pomocnými elitami". Ne hvězdičky, které se rády ukazují, ale dělají chyby.

Pro novináře, kteří podlehli svodům politiky, je škoda, že postupem doby si sami poškodí dobré jméno, které si udělali ve své původní profesi. Nejde jen o to pověstné "ševče, drž se svého kopyta", ale také o to, že odchody novinářů do politiky odhalují i slabou pozici současné žurnalistiky. Pokud by její pozice byla silnější, měl by ve skutečnosti špičkový novinář větší moc než průměrný politik. A byl by taky saturován i z hlediska své touhy jednat jako náměstek Pravdy na Zemi.

Vytisknout