Osud pekingského starého města

Zdroj ZDE

Když před padesáti lety Liang S'-čcheng těžce narazil na "záměry vysokých činitelů", mělo to za následek zboření pekinských hradeb a zánik ozdobných bran. Po padesáti letech skončili stejně beznadějně jeho následovníci tváří tvář developerům, což vede k tomu, že množství s'-che-jüanů [tradičních jednopatrových budov uspořádaných do obdélníka okolo ústředního dvoru] a jiných kulturních památek očekává nebo je již potkala prakticky nevyhnutelná pohroma. Kdyby Liang S'-čcheng ještě žil, co by tomu říkal? Jeden mladý novinář sepsal veledílo Zápisky o městu, kde nám to osvětluje.

Když před několika dny 35-letý Wang Ťün opět zavítal do pekinské ulice Pa-tao-wan k číslu 11 a zajistil, že tento starý dvůr ještě stojí, zahřálo jej nevyslovitelně u srdce. V tomto domě napsal nejvýznamnější čínský spisovatel moderní literatury Lu Sün své nejznámější dílo Pravdivý příběh A-Q. Bylo to také tady, kde se rozešel se svým bratrem. Velký učenec Jü Pching-po se často chodíval za jeho bratrem Čou Cuo-renem na debaty o literatuře u šálku čaje. "Na rohu studna Dračí hlavy, rumělková brána půl míle dlouhá..." S těmito verši na rtech se sem Wang Ťün před deseti lety přišel podívat. Dověděl se tenkrát, že devolopeři chtějí nechat tento památný dům strhnout, a tak se hnal na památkové a plánovací oddělení Pekingu a s pomocí jeho pera se mu nakonec podařilo zachránit místo, kde se zrodil Pravdivý příběh A-Q.

Coby novinář deset let působící v pekinské pobočce agentury Nová Čína upozornil Wang Ťün mnohkrát na boj o zachování některé ze starých staveb. Některé významné památky, jako např. dům Cchaj Jüan-pcheje (prvního rektora Pekingské univerzity), se podařilo zachovat právě díky jeho reportážím. Nicméně Wang Ťün přiznává: "Těch, které jsem nezachránil, bylo mnohem víc." Nebylo lze zachránit ani dům Spoku za záchranu vlasti, postavený Kchang Jou-wejem v r. 1898 za Sta dní reforem. V roce 1998 na příkaz demoličního úřadu se třináct rolníků ze S'-čchuanu chopilo krompáče a zlikvidovalo tuto kulturní památku. "Strhávám v Pekingu domy už 8 let, takových už jsme strhli mnoho. S tím nic nenaděláme. Když nám dá demoliční úřad peníze, demolujeme. Kdyby nám dal peníze na zbourání Zakázaného města, zdemolujeme ho taky," řekl Wang Ťünovi rázně velitel čety, který měl na starosti právě tento dům, a ještě si k tomu stěžoval: "Ten rum nestojí za nic, staré cihly nikdo nechce, na dříví se taky stěží najde kupec a jedna taška se dá prodat tak za čtyři až pět fenů."

V roce 1991 se Wang Ťün stal novinářem, který měl obcházet pekingské stavby. V té době se dveře trhu s nemovitostmi dokořán otevřely zahraničí. Známí obchodníci z Hong-kongu a jihovýchodní Asie sem v zástupech přicházeli nakupovat pozemky a zařizovat si podniky: obraz zkázy. Ve starém městě se pohnuly buldozéry a v uličkách a na s'-che-jüanech se v hromadném měřítku jeden za druhým objevovaly velikánské nápisy "ke stržení". Pekingský večerník varovně volal: Pekingské staré uličky ubývají rychlostí 600 za rok. Podle Wang Ťüna se v Pekingu právě znovu odehrává dějinné drama obdobné zániku starých hradeb.

Wang Ťün je svědomitý muž. K zájmu o starý Peking ho přivedla bezděky vyslovená věta jeho kolegy: "Pekingský druhý okruh je postavený na místě vybouraných hradeb." Wang Ťün se náhle vyděsil a za každou cenu chtěl přijít na kloub tomu, jak se to tenkrát seběhlo. Vydal se na návštěvu za Liang S'-čchengovým synem Liang Cchung-ťiem a prohovořil s ním tři odpoledne. Stejně tak navštívil nejrůznější lidi, kteří měli s oněmi událostmi co do činění. Dokonce i když jel taxíkem a zjistil, že ho řídí postarší muž, ptal se ho také, zda viděl staré hradby. Další dobu strávil v knihovnách a archivech, kde sbíral materiál a dělal si poznámky. "Byla tenkrát zima, místnost plná slunečního jasu. Byl jsem tam sám, se šustěním jsem otáčel stránku po stránce starých novin, jako kdybych je proséval." Stejně jako kdyby objevil živého učitele, Liang S'-čcheng se mu stal duchovním vůdcem.

Wang Ťün si všiml, že už v roce 1948 Liang S'-čcheng zorganizoval skupinu učitelů a studentů z univerzity Čching-chua a sepsali Stručný seznam významných stavebních památek celé země, přičemž hned na prvním místě figuroval "celý Peking" (tenkrát zvaný Pej-pching), s poznámkou, že je v současnosti nejzachovalejší a nejvelkolepější středověkou metropolí na světě, navíc je celý jediným urbanistickým návrhem, je souměrně uspořádaný a svou duší nemá na světě rovného.

Kvůli záchraně hradeb si Liang S'-čcheng mnohokrát poplakal. Roku 1952 byla stržena levá i pravá brána Dlouhého klidu za branou Nebeského klidu (Tchien-an-men), protože překážely tomu, aby "zde předseda Mao přehlížel jednotky statisícových mas lidu", a Liang S'-čcheng plakal. V roce 1953 začal Peking strhávat jednu ozdobnou bránu za druhou. Liang S'-čcheng vedl spor s vedoucím demoličních prací a na schůzi přišel pláčem o hlas. Když se to Mao Ce-tung doslechl, obvinil ho: "Bulí i při tom, když se bourají brány nebo se dělají díry do hradeb. To je politický problém." Liang S'-čcheng byl skutečně zatvrzelý intelektuál a ještě v roce 1957 protestoval: "Když zbourají jednu městskou bránu, je to jako kdyby mi vyřízli kus masa, když odlupují cihly z městských hradeb, je to, jako kdyby mě stahovali z kůže."

Dávno v počátcích nové Číny při plánování výstavby Pekingu navrhoval, aby bylo administrativní centrum postaveno mimo historické město. Tento projekt však byl rychle zamítnut. Kritikové tvrdili, že je Liang S'-čcheng staromilec a má hloupé nápady uchovat staré město coby muzeum. Nato Liang S'-čcheng upřímně řekl jednomu z tehdejších odpovědných činitelů města: "V této otázce jsem pokrokový já a zaostalí jste vy. Za padesát let historie prokáže, že jsem byl v právu a vy jste se mýlili."

Když Wang Ťün už několik let běhal po pekingských domech, začal Liang S'-čchengovi rozumět: "Nebyl to staromilec, nýbrž své plány spojoval s modernizací města." Wang Ťün při svém bádání přišel na to, že zatímco v Pekingu se začalo nové město stavět "na těle" města starého a do míst s už tak velkou hustotou obyvatelstva se přiváděli lidé další, v anglickém Londýně plánovali Velký Londýn a obyvatelstvo organicky rozptýlili. "Liangův projekt mířil k tomu, aby se Peking vyhnul přesně oněm problémům, které vznikly v jiných velkoměstech s vysokým soustředěním lidí, jako jsou dopravní zácpy a zhoršené životní prostředí," říká Wang Ťün. Když Liang S'-čcheng ležel na smrtelné posteli, prorokoval: "Toto město ještě nevyrostlo, zatím může chytit tak nějaké malé nachlazení, ale já vidím, že se mu jednou zacpou cévy a bude trpět vysokým tlakem." On sám se naplnění svých slov nedočkal, ale Wang Ťün příznaky ucpaných cév a vysokého tlaku dneska vidí. Dnes Peking už nezvládá nápor lidí -- je přelidněný, ucpaný dopravou, má znečištěné prostředí a ubývající zdroje, mnoho památek bylo zničeno.

To, co Wang Ťün nemůže pochopit, však je, že se dnes opakuje stejná tragedie, jako tenkrát ani dnes tomu není možné zabránit. V posledních deseti letech začal Peking plošně bourat staré dvory. Podle statistik v letech 2000-2005 naplánoval přestavbu narušených domů na ploše 3 000 000 m2, ale s nimi se "svezlo" 6 000 000 m2 neporušených staveb. Mezi těmi, které se svezly, je jeden dvůr, jehož zničení Wang Ťüna dodnes bolí. Č. p. 22 v Zadní galerijní ulici byl s'-che-jüan z přelomu dynastie Ming a Čching (přibližně r. 1640) s úplně zachovanou dispozicí dvora a s ojedinělou výzdobou cihel "sloním okem" a nádhernými zástěnami s vyřeznými opadávajícími květy. Byl vyznačený na mapě Pekingu z éry Čchien-lung (1735-1796). Bydlíval zde osobní lékař císaře, před demolicí tu přebýval osmdesátiletý stařík Čao Ťing-sin. Jeho otec Čao Ťin-čen byl vůdcem čínských křesťanů a hrdinou protijaponského odboje, jeho starší sestra Čao Meng-žuej zde přes deset let cedila pot nad překlady sbírek amerického básníka Whitmana. Wang Ťün se pokusil svým perem zachránit toto cenné dědictví. Napsal postupně čtyři reportáže, zorganizoval podpisy odborníků, pomáhal staříkovi s najmutím právníka, byl při něm, když se budlozery pustily do obvodové zdi. Dva roky a osm měsíců kolem toho běhaly různé osobnosti, ale nakonec se jim nepodařilo zastavit developery. Syn slavného spisovatele Lao Še učenec Šu I tvrdí: "Peking právě strhává své druhé hradby -- uličky a s'-che-jüany jsou druhými hradbami!"

Wu Liang-jung, který kdysi pomáhal Liang S'-čchengovi organizovat skupinu na univerzitě, také vidí opakování historie: "Kvůli co největšímu zisku z pozemků zničil rozvoj starého města naprostou většinu památných staveb i starých stromů na jejich povrchu a smyl nesčetné kulturní a historické pozůstatky. Být takto bezohledný ke kulturním hodnotám pekingského historického města a zacházet s ním jenom jako s jakýmsi holým zemským povrchem je stejné, jako kdybychom se chovali ke starým obrazům jako k papírové kaši nebo k rituálním bronzovým nádobám starověku jako ke šrotu."

"Je skutečně nutné, aby spolu staré a nové město zápasilo na život a na smrt?" Wang Ťün o této otázce stále přemýšlel. Někdo mu dával ledovou sprchu: Chránit kolorit starého města je z hledika realitního oboru naprosto nemožné. Nerozumíš-li realitám, jak můžeš mít v těchto věcech jasno? Wang Ťün se nevzdal. Mezi lety 1994-1999 se zabýval výzkumem trhu s nemovitostmi a každý rok nepsal několik referátů na toto téma. Chtěl se dovědět, jak reality v tomto městě fungují, jaký rozvoj je rozumný, či zda je opravdu nutné nejdřív zničit staré centrum.

Wang Ťün s železnou pevností říká, že odpověď je záporná: "Mé výzkumy ukazují, že společný rozvoj starého i nového města je stále reálnou volbou. V opačném případě je docela možné, že se zánikem starého města se zničí i nový Peking." Avšak tyto referáty mu také přinesly některé nepříjemnosti. Byl označen za rozvraceče pekingských olympijských her [zvýraznění překladatel] a je některými zpravodajskými agenturami bojkotován. V posledních letech Wang Ťün neustále "rozpráví v kopách starého papíru s Liang S'-čchengem". Myslí si, že kvůli dnešku i zítřku tohoto města by měli dnešní lidé porozumět Liangovu poselství. Právě se zabývá sestavováním jeho životopisu.

Každý rok jede o prodloužených volnech na svátek práce a založení ČLR podél tras, podle nichž tehdy prováděli Liang S'-čcheng a Lin Chuej-jin své průzkumy starých čínských staveb, a ty jednu po druhé navštěvuje. Byl také v Šan-si na horách Chuo-šan, dosahujících přes 2000 mnm, kde se nalézá jedna ze staveb, již Liang s manželkou zkoumali. Autem na vrcholek jel celých několik hodin, Liang S'-čcheng se tam dostal pěšky za 12 hodin. "V té výšce jsem Liang S'-čchenga konečně pochopil," říká pohnutě Wang Ťün, "ve skutečnosti byl až do morku kostí prostoupený určitou kulturou."

Wang Ťün vykládá, že když se za Kulturní revoluce Liang S'-čcheng doslechl zprávu o úspěšném odzkoušení čínské vodíkové bomby, ohromně se nadchnul a říkal, že jedině pokud se důsledně odepíšou lidé, jako je on, bude moci vlast dělat pokroky, "radši ať jsem zašlapán miliony nohou do země, a ještě přidám vlastní." Liang S'-čcheng ve své sebekritice napsal: "Když se k mně doneslo, že předseda Mao kdysi na bráně Nebeského klidu řekl, že až se v budoucnosti bude odtud rozhlížet, chce, aby všude byly samé komíny, mělo to velký dopad na mé smýšlení, protože se tím ukazovalo, že vlastně odporuji jeho direktivě proměňte město spotřebovávající ve město vyrábějící." Ale níže ve své sebekritice se mu bezděky z hrdla vydral povzdech: "Nejsem s to ve své sebekritice pokračovat, co si mám počít?"

Wang Ťün říká: "Chtěl se opravdu z celého srdce ve svých názorech zrevolucionalizovat, ale nebyl toho schopen, i když se ovládal, jeho vlastními slovy "jakmile otevřel ústa, šel mu z nich jed". Jediným způsobem, jak se zbavit svých názorů, by bylo zničit sebe sama."

Liang S'-čchengův smutek a bezmoc nyní po padesáti letech zakouší i Wang Ťün. Může jen vyprávět dnešním lidem příběh z minulosti: před půl stoletím bojovala na pekingské scéně skupina známých politiků, architektů a osobností kultury o to, jak naložit s hradbami, které jim jako dědictví zanechali předkové. Na několikátý pokus byl jejich projekt zamítnut, a tak poté, co prošly několika staletími nepokojů bez újmy, zmizely z povrchu země pekingské hradby, mnoho památných staveb, starých uliček a s'-che-jüanů, osud jejich navrhovatelů byl změněn stejně jako osud Pekingu soudobého i budoucího.

Wang Ťün svou knihu pojmenoval Oběť za město, ale potom název změnil na Zápisky o městu, neboť jeho "posláním je pouze zaznamenávat". Některé kritiky ale říkají, že jeho dílo je "úmrtním listem starého pekingského města". Před měsícem byl Wang Ťün pozván do Francie, aby přednesl přednášku. Byl uveden jako čínský historik. Autor se cítil trochu trapně, a hned moderátora opravil: "Nejsem dějepisec, jsem novinář."

Týden nato se šel projít po Paříži. Nové stavby, rozměry ulic i barvy pařížských předměstí se ve volném rytmu spojují se starým městem. Místo, kde se kupí skutečné modernistické budovy, je vzdálené pět kilometrů od Vítězného oblouku v centru a nachází se v prodloužení důležité osy Louvre--Vítězný oblouk. Mají obdobnou funkci na různých místech. "V Paříži cítíte, jak se staré s novým navzájem ctí a jak si rozumí, jako když my jsme spolu s maminkou a tatínkem -- plni ohledů, bez boje na život a na smrt," říká dojatě Wang Ťün. "Nyní mi skutečně došlo, že pan Liang nás opustil."