Arogance moci a politická diskriminace, řekl soud

22. 3. 2010 / Milan Daniel

Mohl to být severokorejský tlumočník, který údajně uprchl se mzdami svých svěřenkyň na Západ a chtěl si zajistit beztrestnost pomocí zde dobře prodejné story? Spustila ji jedna ze šiček, vážně zraněná při dopravní nehodě, kterou museli přikurtovat k lůžku, protože měla tendenci utéci z nemocnice? Byla to touha některých médií lacino se svézt na vlně odporu vůči totalitnímu skanzenu? Byl to známý obyvatel Žebráku a protikomunistický aktivista Jan Šinágl, který odstartoval podpisovou akci na zastavení údajného porušování lidských práv dělnic? Anebo to byl americký tisk, případně americká firma, která  v podstatě ze stejných pozic rozvinula kampaň, jejímž cílem bylo zamezit Korejkám v jejich další práci pro české firmy pod hrozbou zrušení zakázek?

Zaměstnavatelům byla v amerických a českých médiích vytýkána diskriminace. Ukázalo se však, že opak byl pravdou – díky své profesionalitě a spolehlivosti odváděly šičky takové výkony, že si vydělávaly v průměru dvoj až dva a půl násobek toho, co jiné dělnice, jejichž mzdy musely být do výše minimálních mezd často zaměstnavateli dorovnávány. Severokorejské šičky znamenaly pro konfekční firmy terno. Oproti tendenčním reportážím, líčícím je jako oběti režimu žijící v chudobě a kasárenským způsobem života, případně jako oběti „vykořisťování“ českými zaměstnavateli, byla pravda v doložených případech taková, že se podle místních obyvatel a spolupracovníků pohybovaly zcela volně, vyjížděly do jiných měst, na výlety a nakupovaly a posílaly domů i drahé průmyslové zboží. Mladá děvčata absolvovala před odjezdem do ČR kromě profesní přípravy i roční jazykový kurz češtiny. Jejich zaměstnavatelé se shodli na názoru, že co se týká připravenosti jak po stránce teoretické, tak i odborné, české školství může jenom tiše závidět.

O to více zaměstnavatele zasáhla situace, před kterou je postavila cizinecká policie: na zásah ministerstev zahraničí a vnitra děvčatům nebyl v roce 2007 prodloužen pobyt a ona musela zemi postupně všechna opustit.

Severokorejky totiž šitím potahů na dětské autosedačky, dětského oblečení, lůžkovin či podprsenek a kalhotek měly údajně podle ministerstva vnitra porušovat sankční režimy vyplývající z rezoluce Rady bezpečnosti OSN č. 1718 z roku 2006, která směřuje proti snaze KLDR o jaderné vyzbrojování. Severokorejské šičky a pekařky se o ně měly podle MV zasloužit tím, že část svých mezd zasílaly na bankovní konta ve prospěch mateřských institucí v KLDR či ZÚ KLDR v Praze. Jejich peníze tak měly spolufinancovat výdaje severokorejského státního rozpočtu na jaderné zbrojení. Zkoumají orgány tohoto státu, jak nakládají se svými penězi i jiní cizinci? Připusťme, že občanky KLDR skutečně – a jak uvedly české orgány, dobrovolně – zaslaly části svých mezd ve prospěch domácího režimu. Učinily tak prokazatelně s úmyslem napomoci jeho jadernému vyzbrojení?

Nic takového cizinecká policie ve svých rozhodnutích nedoložila ověřitelným způsobem – její rozhodnutí se zčásti opírá o obecná tvrzení a úvahy a médii neověřené spekulace, přičemž údajné nebezpečí plynoucí z jejich pracovního pobytu v ČR pro její bezpečnostně politické zájmy nijak nekonkretizuje. Samostatnou kapitolou je vyjádření jiného správního orgánu, Ministerstva vnitra, jehož stanovisko si příslušný orgán cizinecké policie na základě vnitřního předpisu vyžádal.

Není pochyb o tom, že v severní Koreji vládne totalitní diktatura. Správní orgány právního státu to však neopravňuje k tomu, aby o pobytech občanů jakéhokoli státu rozhodovaly na základě tzv. důvodných (ale nedoložených) podezření, nekonkrétních, neověřitelných a zobecňujících tvrzení. Autor těchto řádků sám byl svého času odsouzen československým soudem pro tehdy platný trestný čin podvracení republiky, protože „soud nabyl přesvědčení“ o jeho nepřátelství k socialistickému státnímu a společenskému zřízení. Obsah této floskule, tedy „nabytí přesvědčení“ je obsažen ve stanovisku MV, jež musela vzít cizinecká policie z titulu své rezortní podřízenosti ve svém rozhodnutí v úvahu.

Ve věci bylo Severokorejkami podáno několik žalob. O dvou z nich (autorovi jsou jména známá) již pravomocně rozhodl Městský soud v Praze. Rozhodnutí cizinecké policie zrušil a věc vrátil žalované instituci k dalšímu řízení, které skončilo povolením prodlouženého pobytu. Další žaloby jsou před projednáním a lze předpokládat, že budou na základě již vydaných judikátů rovněž úspěšné.

Městský soud v Praze v jednom ze dvou zmíněných rozsudků uvádí, že „pracovní pobyt byl ukončen bez konkrétních důkazů o porušení zákonů České republiky, pouze na základě politické objednávky“. Soud konstatuje, že „nepovolení prodloužení pobytu je v případě žalobkyně projevem arogance moci ze strany státu, jde o politickou diskriminaci z důvodu její státní příslušnosti a je rozhodnutím protiústavním a protizákonným.“

Za protiprávním rozhodnutím, které severokorejské šičky postihlo kolektivně a je mj. i v rozporu s Evropskou úmluvou o lidských právech a ústavní Listinou základních práv a svobod, stojí vysocí úředníci Ministerstva zahraničí (v rozhodné době byl ministrem Karel Schwarzenberg) a Ministerstva vnitra (ministrem Ivan Langer, migrační politiku rezortu a potažmo do značné míry i státu formuluje a v praktické rovině uplatňuje už přes dvacet let ředitel odboru azylové a migrační politiky PhDr. Tomáš Haišman).

Lze s uspokojením konstatovat, že Městský soud v Praze postupoval podle práva, aniž by nabýval nedůvodného „přesvědčení“, jímž naopak oplývá stanovisko Ministerstva vnitra. Úředníkům vnitra se příslušné rozsudky četly jistě špatně. Může být však ještě hůř: na základě rozsudků Městského soudu v Praze chystají postižené Severokorejky žaloby na úhradu ušlých mezd. V jedné z východočeských firem zaměstnávavší 27 korejských pracovnic činí tato částka přibližně 4,5 milionu korun, což je dáno jejich relativně vysokými výdělky. I tato skutečnost vypovídá o objektivitě českého tisku, který své čtenáře informoval o „vykořisťování a otrokářské práci“ v českých firmách. Ušlou mzdu budou vymáhat po cizinecké policii, která zamítavá rozhodnutí vydala. Z hlediska českého státu však mohou být mnohem katastrofálnější žaloby postižených firem o ušlý zisk.

Jednatel výše zmíněné firmy ing. Milan Medek k tomu suše konstatuje: „Dodavatelská firma z německého příhraničí nás na počátku roku 2008 upozornila na skutečnost, že v případě poklesu objemu výroby (ten se předpokládal po odjezdu Korejek), může dojít k převedení výroby z České republiky. O této hrozbě byli informováni i výše uvedení úředníci. To se skutečně stalo v říjnu 2008, kdy zahraniční zákazník převedl výrobu mimo území ČR a snížení objemu výroby bylo jedním z důvodů k tomuto kroku. Výkonový výpadek po korejských pracovnicích nebyly schopny nahradit ani nové pracovnice v počtu 40-60 lidí. Následně na to doplatila i sama dodavatelská firma, která zaměstnávala cca 200 lidí a je dnes v insolvenčním řízení.“ Východočeská firma byla následně donucena vzniklou situaci řešit propuštěním zbývajících českých pracovníků a ukončit výrobu.

Medek na Korejky vzpomíná jen v dobrém. „Dílna obsazená dvanácti Korejkami a třemi Češkami produkovala stejný objem výroby jako dílna na Moravě obsazená pětačtyřiceti lidmi při shodném strojním vybavení a stejném výrobním programu,“ říká. „Byly to absolutní profesionálky, jejich mzdy se pohybovaly v rozpětí 16 – 28 tisíc korun měsíčně proti českým zaměstnankyním, které měly maximálně 12 tisíc, ale převážná část z nich byla doplácena do minimální mzdy.“

Za vrchol arogance ze strany úřadů pokládá Medek to, že Severokorejkám nebyl poskytnut odklad usnesení o neprodloužení pobytu. V důsledku toho se žalobkyně nemohly soudních jednání zúčastnit osobně. Tvrzení ředitele cizinecké policie plk. Mgr. Vladislava Husáka, že děvčata neutrpěla žádnou újmu a tudíž není důvod k odkladu odjezdu, podle Medka jen dotvrzuje arogantnost a necitlivý přístup k lidem. „Pro plk. Husáka pravděpodobně jejich měsíční mzda neznamená mnoho, ale pro děvčata, která přijela za prací, byla na jejich poměry vysoká“, dodal.

Občané KLDR jsou v současné době zaměstnáváni v okolních zemích, např. v Polsku a Maďarsku. V těchto zemích kupodivu nikoho nenapadlo, že by mohly svou prací napomáhat severokorejskému režimu k jadernému vyzbrojování. Ale v Čechách jsme bdělí a ostražití, takže když se ve Washingtonu (dříve v Moskvě) zatáhne, v Praze otevíráme deštníky. V tomto případě dokonce protiraketové. Ale od ironie k realitě: co když na tom skutečně něco je? Co když Kim Čong–il, podle realistických svědectví rozhodně ne hloupý diktátor, slévá hospodářský potenciál země právě z takovýchto stružek?

I to je samozřejmě možné. K tomu, abychom nevratně zasáhli do osudů konkrétních lidí, kteří měli tu zatracenou smůlu a narodili se na špatném místě planety, však musíme mít jistotu, že výsledek jejich činnosti v naší zemi porušuje právo, jímž jsou tato země a její občané vázáni. A tuto jistotu bohužel nahradil správní orgán ideologicky motivovaným svatým přesvědčením a kolektivním trestem.

Ušlé mzdy a ušlé zisky někdo pravděpodobně bude muset zaplatit. Čech je na to zvyklý, prostě se to přičte k sekeře, jíž se každý z občanů podílí na díře ve státním rozpočtu vytvořené váženými politiky.

Co kdyby ale ty peníze jednou vysolili ti, kdo za porušení práva a následné sankce prokazatelně mohou? A není odpovědnost těchto lidí nejen ekonomická, ale i trestně právní? Nezneužili snad svých pravomocí veřejných činitelů k poškození cizích práv? I to by měl posoudit soud.

Autor je jednatelem občanského sdružení Most pro lidská práva

Vytisknout