Polsko a generace Y

18. 3. 2010 / Václav David

V první řadě, v Polsku nevládne a nikdy nevládla politická strana úzce navázaná na katolickou církev. Katolická církev v Polsku se své politizaci důsledně bránila po celé meziválečné období a Polská lidová strana, jakkoli jistě vychází a vycházela z hodnot katolického křesťanství, není a nikdy nebyla stranou typu české ČSL či slovenské SLS (HSLS), či rakouské VPÖ, jejichž vazby na katolickou církev byly zvláště v meziválečném období velmi silné. Ačkoli muži v čele státu se prohlašovali za věřící katolíky, a církev velmi podporovali, z opačné strany s bezvýhradnou podporou počítat nemohli. To platí především o Józefu Pilsudském a Lechu Kaczyńském, kteří jsou v této souvislosti nejčastěji zmiňováni.

S tím souvisí skutečnost, že polská opozice v letech 1968-1989 nebyla v žádném případě opozicí primárně náboženskou. Byla opozicí převážně dělnickou a ne intelektuální, a už vůbec nebyla tvořena z velké části bývalými režimními kádry, jako naši chartisté. Byla vedena převážně muži, většinou těžce fyzicky pracujícími. Její těžiště bylo na severním pobřeží, tedy v oblastech z větší části zabraných Polskem až po druhé světové válce, a oproti jižnímu a střednímu Polsku mnohem méně religiózních.

Katolická církev měla v letech 1939-1989 status tolerované organizace, jakkoli nacistické represe vůči ní byly poměrně tvrdé, zvláště ve srovnání s Protektorátem, nesměřovaly k její okamžité likvidaci. Nacisté například požadovali zákaz výuky teologie a přáli si, aby kandidáti kněžství pouze odříkávali naučené texty a prováděli obřady, aniž by jim rozuměli, několik desítek jich deportovali či popravili právě za nedovolené studium. Prosovětské vlády nejprve pokračovaly v represích, i když mírnějších ve srovnání s nacisty a českými či sovětskými komunisty, po roce 1956 citelně polevily. V Lublinu fungovala katolická univerzita, jediná v celém východním bloku.

V sedmdesátých letech se polské duchovenstvo postavilo na stranu dělníků. Tím si získalo sympatie obyvatel i v méně religiózních oblastech. Vše vyvrcholilo volbou krakovského arcibiskupa Karola Wojtyly papežem. Účast na církevních slavnostech se stala více projevem národní hrdosti a odporu k režimu, který byl především ekonomicky nevýkonný, než projevem hluboké vnitřní víry. Bylo logické, že to všechno se zcela rozpadne, pokud se nepodaří položit silnější základy, než ty dva jmenované. A to se podařilo pouze částečně.

Hloubka náboženské víry závisí z velké části na osobnosti jedince. Nelze předpokládat, že by Poláci byli od Čechů tak výrazně odlišní, jak by odpovídalo jejich vysokému podílu nejen matrikových členů církve, ale i třeba návštěvníků nedělních bohoslužeb. Proto si troufám tvrdit, že náboženská víra mnoha z nich je velice mělká a silně kulturně podmíněná. Vzhledem k tomu, že prostředí v ČR a v Polska se navzájem sbližují, a to zvláště po vstupu obou zemí do EU, oproti stavu v letech 1918-1989, lze předpokládat i postupné kulturní sblížení a tedy i vyrovnání tak propastného rozdílu v religiozitě. Na rozdíl od polských levicových autorů si nemyslím, že se tak bude dít výhradně formou přibližování se většího Polska menší ČR.

V Polsku je ve vládě, parlamentu, na univerzitách i v top managementu více žen než v ČR. Také mezi významnými osobnostmi Polska si spíše vzpomeneme ženy, než bychom si vzpomněli na srovnatelně významné Slovenky nebo Maďarky. Přesto české feministické novinářky píší o útlaku žen a diskriminaci právě v souvislosti s Polskem. Na zákaz potratů si vzpomenou vždy, že jej podpořily strany, volené podle průzkumů spíše ženami, na to už zapomínají. Tím spíše potom zamlčí skutečnost, že zatímco Polsko mělo premiérku Hannu Suchockou, dále guvernérku centrální banky a primátorku hlavního města Hannu Gronchiewicz-Waltz, v ČR tyto tři funkce obsazovali vždy pouze muži. Lze v tom vidět jistou dávku české malosti, která našla v dnešní době politické korektnosti jediný přijatelný cíl svých útoků právě v polském národě a státu.

Nemám k dispozici relevantní informace, že by mezi polskými dětmi a mladistvými docházelo k případům prostituce častěji, než mezi těmi českými, nebo obráceně. I kdyby takové výzkumy existovaly, lze lehce zpochybnit jejich relevanci. Zajímavější je jiná věc, a to, že se část z nich snaží omluvit své jednání tím, že nepožaduje peníze, podobně jako čtyři zmíněné. To svědčí o tom, že se sex za peníze nestal v Polsku běžnou součástí života, jako třeba ve Skandinávii.

Jen okrajově to souvisí s tím, jaký má v Polsku katolická církev vliv na dospívající generaci. Absolutní vliv neměla nikdy, byť to tak mohlo v devadesátých letech vypadat. Sex, alkohol a konzumerismus jsou pro určitou část lidí přitažlivější ve všech kulturních prostředích, je to spíš otázkou jejich osobnosti. Zpovědnice v nákupních centrech, stejně jako kaple, nejsou výlučně polskou záležitostí. Nalezneme je také v Itálii a v USA. Tradiční trhy se ostatně konaly na náměstích, tedy v blízkosti městských kostelů. Stejně tak dálniční kaple jsou pokračováním tradice kaplí u starých královských cest.

Vedle toho zde existuje celosvětový fenomén tzv. generace Y. Generace, která touží po co nejméně náročné práci za maximální ohodnocení. Ze šedesátých let si vzali sexuální nevázanost a drogy, odvrhli ovšem solidaritu a rovnostářství. Zaměstnavatelé mají vážný problém tyto nejmladší absolventy zaměstnanat, jsou podle nich neloajální a nespolehliví. Je logické, že mladí lidé, kteří chtějí co nejméně pracovat a co nejvíce vydělat, budou ochotni se věnovat prostituci. Ostatně politická vězeňkyně Antonie Hofmannová popisovala spoluvězeňkyně z řad prostitutek jako hodné, milé, ale také naprosto nespolehlivé ženy.

Tento fenomén, známý nejprve z Británie, skutečně pronikl i do těch částí Evropy, kde byl sekularismus vnímán jako něco vnuceného, a kde po roce 1989 získaly církve znovu silnou roli ve společnosti, o tom není sporu. Je však otázka, zda by se z něj měli levicoví intelektuálové radovat, jako Slawomir Sierakowski. Nutně totiž vyvolá reakci, která bude pravděpodobně i nábožensky orientovaná. Proti nové vlně odpadů od víry, jejíž kořeny vidí mnozí pravicoví intelektuálové v "růžovém" křesťanství Jana Pavla II. a jeho protestantských současníků, jako je v ČR například Alfréd Kocáb, se postupně zvedá vlna křesťanství "černého", a také konverzí mladých Evropanů k islámu.

Vytisknout