Mladí lékaři a staří latiníci

22. 3. 2010 / Michal Vimmer

Bohužel, pro doktory i pro pacienty. Pokud zrovna nejde o život, zdraví a peníze, česká lékařská tajemství jsou dnes veřejnosti lhostejná. O zdraví se občan začne starat až když sedí v čekárně, ale peníze jsou zajímavé pořád. Proto se ODS snaží publikum zaujmout zisky a úsporami poplatkové reformy a ČSSD naruby ukazuje na poplatky jako loupežnou kořist.

Politici sázejí na to, že na voliče platí čísla, ne latina, a málokdo umí opravdu dobře počítat. Jaká čísla? ODS ráda hlasitě tvrdí, že ušetřila na mytickém žroutu veřejných financí Paralenu, kdežto tiše zveřejněná data Státního ústavu pro kontrolu léčiv (SÚKL) ukazují, že se neušetřilo nic a náklady na léky pod režií ODS rostou jako nikdy před tím.

Mladí lékaři jsou stále horšími pracovními podmínkami po stovkách vyháněni do Německa a dál na Západ, ale prezident Klaus v diskuzi na Žofínském fóru posluchače ujistil, že lékařů je dost. Vyberte si!

Pokud nevítaní a nepochopení mladí lékaři nechtějí utíkat do emigrace, nezbývá jim, než přesvědčit českou veřejnost řečí, které nelékař bude rozumět.

Diváci a posluchači se už skoro 20 let dovídají o jakési krizi zdravotnictví, jsou z toho unavení, a to je tak všechno. Je to vzdálené asi jako z "konflikt na Blízkém Východě".

Proč by právě nově organizovaní Mladí lékaři měli systémem hnout?

Zdá se, že dřív než lékaři se pohnul systém a tlak vzrostl natolik, že už není kam ustupovat. Způsoby zacházení s novou krví českých nemocnic totiž dosáhly mezí snesitelnosti.

Lékař po škole je zároveň povinen pokračovat ve vzdělávání, aby dosáhl oprávnění k samostatnému výkonu práce (atestace), zároveň si musí z hanebně nízkého platu platit povinné a drahé vzdělávací kurzy, zároveň naplnit předepsané penzum odborných výkonů (vyšetření, operací), které je možno uskutečnit jen na některých vybraných pracovištích, zároveň vykonávat běžnou rutinu v zaměstnání během běžné pracovní doby, přesčas i během tzv. pohotovostních služeb, a přitom vyhovět regulím Zákoníku práce. Vyhovět všem teoretickým nárokům ministerstva zdravotnictví, zaměstnavatele, vzdělávacích institucí a platným zákonným normám není reálně možné. Stávající struktury nemají fyzickou kapacitu, vybavení, samozřejmě finance, ale ani vůli k naplnění naprosto fantastických vzdělávacích plánů uvedených v platnost loňskou ministerskou vyhláškou. Aby bylo vyhlášce učiněno zadost, měli by se lékaři za bezmocného přihlížení zaměstnavatele vydávat ze svých pracovišť na mnohaměsíční pouť po tzv. akreditovaných centrech v Praze, kde na ně není nikdo připraven, není kdo by je učil, natož aby jim svěřil výkony v oboru, kterému nikdy víc věnovat nebudou (např. oční lékař gynekologii, či psychiatr chirurgii).

Aby snad takový očař náhodou nezměnil názor a nechtěl u té gynekologie zůstat, musí se upsat na několik let v nevolnické smlouvě, že svého zaměstnavatele neopustí. Všichni zoufalci zavěšení na tomto novém kolotoči marnosti přicházejí o čas, nervy a peníze.

O položce soukromí, rodina, ba dokonce mateřství mladých lékařek ani nemluvě.

Legalizací nesmyslu se ubohá skutečnost radikálně odtrhla od úředního ideálu. Oddělení okresních nemocnic už roky na mnoha místech obsluhuje pár zapomenutých lékařů, kteří se střídají v nočních službách ob den, ob dva, zatínají zuby a doufají, že nastoupí ještě nějaký Slovák, Rus nebo Arab, ředitel je pustí na povinné kolečko, po atestaci odejdou pryč a začnou trochu žít. A do fakultních nemocnic se nechávají mladí lékaři najímat na plnou pracovní dobu za cenu zlomkových úvazků - s tichou nepsanou doložkou, že zaměstnavatel je pustí k atestaci s razítkem splněno.

České zdravotnictví je šedá zóna pololegality, která funguje na západní přístrojové a farmakologické úrovni za východních podmínek -- za cenu vykořisťování zaměstnanců, obcházení a porušování Zákoníku práce, ať si eurokomisař Špidla tvrdí co chce.

Znamená to, že zdravotnictví potřebuje jenom víc peněz na platy a pak bude všechno v pořádku?

Ne. Je to jedna z možností, která stejně jako předchozí vede do pekel. Stěží představitelná varianta "ještě víc" -- už dnes ukazuje svoje škaredé obrysy šroubování výdajů na léčbu nemocí nám delší a šťastnější život ve zdraví nepřinese.

Ačkoli zdravotnictví nikdy nebude prostý obchod se zdravím, kde za víc peněz bude jenom lepší kvalita, díky obratnému marketingu hráčů na trhu je čím dál těžší lidi přesvědčit o tom, že pacient není obyčejný zákazník jako v masně a lékař je něco jiného než služebníček -- hokynář.

Kapitalistický trh má železná pravidla založená na minimálních nákladech jako konkurenční výhodě a maximálním zisku. Aplikováno na zdravotnictví hrazené pojišťovnami to pro zdravotníky znamená vykázat co nejvíc vyšetření a ošetření a co nejvíc pacientů při nejlevnější možné léčbě. Farmakologický průmysl se na druhé straně snaží prodat co největší objem léků a materiálu. Společným soupeřem na tomto trhu je pojišťovna, pokladna, ze které se rozděluje. Všichni účtují, dokud se nenarazí na dno truhly a pojišťovna neřekne dost!

Pojišťovnický systém zdravotnictví je svérázně volný trh v mezích regulací s velmi nerovnými příležitostmi. Pacient si nemůže moc vybírat lékaře, léky ani způsob léčby, neboť není a nemůže být natolik informován, aby mohl kvalifikovaně volit a pojišťovna dost dobře nemůže hradit každému tolik péče, kolik by eventuálně mohl nárokovat. (Volný trh může být pouze tam, kde si pacient sám vybere a také sám za sebe zaplatí. Nikde jinde.)

Lékař je formálně omezen ve svém rozhodování více či méně závaznými návody a doporučeními odborných společností, které definují, co je správná léčba. Jenže ani když doktor svým razítkem rozhodne o tom, které farmakologické firmě dá vydělat, když hlasuje pro jeden z mnoha zaměnitelných (generických) preparátů, není to definitivní volba. Až lékárník na druhé straně přepážky je dnes ten, kdo doopravdy rozhoduje, jaký lék pacient nakonec dostane.

Někteří v systému zarostlí páni razítek za Julínkovy éry přišli o jeden z posledních atributů rozhodovací moci - být v zájmu farmakologického průmyslu korumpováni a přivydělávat si na úkor pojišťoven nenápadnými příspěvky a pozornostmi k hubeným platům. Velcí hráči jsou tím významnější a malí už jen překážejí na koláči, který se nezvětšil, pouze různě krájí. O nové (mladé) není zájem. Každý klacek do cesty přijde vhod -- třeba reforma postgraduálního vzdělávání.

Západní systém obchodu se zdravím je postaven tak, že lékař je odměňován za udržení nemoci, nikoli za úplnou úzdravu pacienta. Nová nemoc, jako příkladně pandemická prasečí chřipka, je pro systém pravým požehnáním.

Z biologické povahy věci je nafukování korupční bubliny obchodu se zdravím konečný proces. Stárnoucí populace spotřebovává sice stále více zdravotnické péče, ale zdroje -- nakonec i ti lékaři a sestry -- musí přijít od těch mladších. Pokud čeští staří latiníci nejsou schopni mladým lékařům nabídnout nic jiného než podíl na korupci, je na mladých lékařích, aby sami získali zpět pošlapanou důstojnost. Jak říkal Špidla -- zdroje tu jsou. Ještě tu jsou.

Vytisknout