Seriál o zaměstnanosti a nezaměstnanosti

Kdo pracovat opravdu chce, práci vždycky najde

19. 3. 2010 / Věra Říhová

Nevím, kdo by měl opravdový zájem o práci od nevidím do nevidím za minimální mzdu nebo hluboce pod státním průměrem. Na takovou práci se každý hlásí ze snahy získat někde jakoukoliv praxi, ze zoufalství, protože už nemá z čeho žít, nebo proto, že nic jiného neumí. Nebo také proto, že ho do firmy poslali z úřadu práce. Nejsou to překvapivě pouze dělnické profese. Potřeba a zájem není totéž.  

Na druhou stranu je dost lidí, kteří přesně vědí, o jakou práci mají zájem, ale jejich představy jsou zkreslené nebo naprosto scestné. Například automechanik, který si představuje opravu aut pomocí počítače a robotů. O špinavé práci v životě neslyšel, v televizi nic takového vidět nemůže. Pořady o dělnické práci zmizely se socialistickou vládou a ve filmech hrají vždy čistí herci, zedníci ve vyžehlených montérkách nebo nastříkaných barvou. O administrativní práci mají mnozí lidé stále představu jako o sedění u počítače a kafíčka. Práce v soukromé firmě ale vypadá jinak nežli na úřadě nebo v některých firmách, kde nemají vedle sebe žádnou konkurenci.  

Lidí, kteří nikdy v životě nepochopí, že zaměstnání a práce jsou synonyma a nikoliv dvě nahony si vzdálené veličiny, je pořád hodně. Nejenom mladí lidé jsou zvyklí z domova na to, že se o ně někdo postará, rodiče nebo manželka, samostatně se o sebe postarat neumí. Může to pak vypadat, jako že dotyčný člověk nemá o nic zájem. Setkala jsem se s několika mladými lidmi, kteří absolvovali školu a neměli nejmenší ponětí o práci v dnešních firmách. Na exkurze se nechodí, praxi mají pouze některé školy a to ještě nedostatečnou. Představu o práci mají pouze ti, kteří chodí na brigády, nebo děti podnikatelů navštěvující rodinnou firmu.  

Hodně podnikatelů požaduje, aby zaměstnanec nesl stejné riziko podnikání jako on, což je na obchodních pozicích logické ba dokonce jedině žádoucí. Kdo tuto práci ještě nikdy nezkusil, nemá o ni žádnou představu. Pak si opravdu musí každý uchazeč rozmyslet, jestli má na takovou práci vlohy, protože počáteční doba nutná pro zapracování může uchazeče přivést do dluhů. Člověk, který o obchodu v určitém sektoru nic neví, to alespoň zkusí, pokud ho zaměstnavatel ubezpečuje, že to není těžké.  

V této souvislosti se musím zmínit o dnešní situaci v obchodě. Je to prý práce, kterou může dělat absolutně kdokoliv bez jakékoliv kvalifikace, takto jsou pozice na obchodního zástupce často prezentovány. Jen málo firem hledá obchodního zástupce s kvalifikací vztahující se k vyráběnému produktu nebo prodávané službě. Chtění kvalifikaci a zkušenosti nenahradí.  

Bohudíky si to začínají uvědomovat majitelé firem, kterým záleží na dobrém jménu jejich firmy. Pro zákazníky je to dobrá zpráva. Jiná situace je ve finančním sektoru. K obchodu jim dnes stačí dostatečná výmluvnost a přitažlivý vzhled, ostatní "obchodní metody" se dají lehce naučit krátkodobým školením.  

Je to více o herectví a podvodech nežli o obchodu. Především je to o tom, jak vysoce máme "vypracované obchodní metody", jak dokonale máme zpracované smluvní podmínky. 11.3.2010 vyšla na internetu zpráva. Poslanecká sněmovna minulý týden schválila Zákon o spotřebitelském úvěru proti lichvářům -- soukromým investorům. Co si o tom lidé myslí, si můžeme přečíst v diskuzi u článku nebo na mnoha jiných debatách.  

Otázkami je, kdo s těmito metodami na trh přišel a proč jsou již tolik let tolerovány. Kdo soukromé investory naučil jejich lichvářským metodám ? To ponechám na čtenářích, myslím, že odpověď každý zná. Nejsem si jistá, zda tento zákon nemá více chránit exekutory a banky před nekalou soukromou konkurencí nežli chránit občany.  

Někam se nám vytratili obchodní odborníci, nezmizeli zcela, ale je jich zoufale málo. Je to způsobeno neustálým přecházením z jednoho podniku do jiného, je málo zaměstnavatelů, kteří si umí zaměstnance zapracovat, poskytnout mu veškeré potřebné informace k prodávaným službám nebo zboží a pak si ho dlouhodobě udržet.  

Metody mzdových úspor k nám přinesly obchodní řetězce a zahraniční investoři. Tříměsíční kolečka zaručují práci za základní nástupní mzdu, firmě ušetří náklady, ale rozhodně neudělají z prodejce zkušeného odborníka, ani z absolventa profesionála.  

Proto se dnes můžeme na trhu setkat s firmami zabývajícími se prodejem finančních produktů, jejichž majitelé jsou hospodští, instalatéři, fotbalisté a další lidé, kteří s obchodováním neměli nikdy v životě nic společného a o finančnictví natož ekonomii všeobecně vůbec nic nevědí. Proto jsou to banky a pojišťovny, komu je jedno, kdo jejich produkty prodává.  

Proto nás na ulicích neustále někdo obtěžuje různými dotazy a nabídkami, obchodní zástupci nám zvoní u dveří nebo nám telefonují domů i do práce. Je to důsledek toho, že výroba a dělná práce není hlavním pilířem naší ekonomiky, peníze se vydělávají službami, jejichž hodnota se přičítá k ceně výrobku. My se potom divíme, proč je zboží u nás tak drahé, ale musíme si uvědomit, že na prodeji jednoho výrobku se podílí několik lidí a každý chce svůj podíl provize a někteří ještě provizi z provize druhých.  

Před obchodními zástupci není téměř úniku stejně jako před všudypřítomnou reklamou. Číhá na nás na každém kroku jako klíšťata na každém stromu, škoda, že se proti reklamě a obchodníkům nedá očkovat. Alespoň se proti těm nejdravějším, kteří své potencionální zákazníky vydírají, jak o tom v poslední době často slyšíme a čteme, učíme bránit.  

Pro některé uchazeče jsou pohovory na obchodního zástupce traumatizující. Přesně vědí, že chtějí pracovat, ale neumí spoluobčanům nebo firmám nabízet finanční produkty, u kterých si jsou jistí jejich nevýhodností, nebo zboží pochybné jakosti a natolik předražené, že si ho nekoupí ani bohatí lidé.  

Uchazeči nezkušení ze zoufalství přijímají obchodování s neprodejným zbožím, protože naprosto přesně vědí, že pracovat chtějí, a nechají se přesvědčit, že stačí trocha výmluvnosti a "ty správné praktiky". Na počáteční investice si půjčí a pak ještě více zoufalí zapadají do dluhových pastí.  

Nenávidím větu : "Člověk, který opravdu pracovat chce, pro to udělá maximum!" Považuji tuto větu a jí podobné za psychické týrání. Vnucuje pocit, že když člověk nedokáže prodat absolutně neprodejné zboží, je to jeho vina a jeho neschopnost. Lidí, kteří si pak připadají méněcenní a upadají do stále se prohlubujících depresí už jsem pár potkala.  

Jestliže uchazeč naprosto přesně ví, že tuto práci vykonávat nemůže z jakýchkoliv důvodů, je často obviňován z lenosti a hledání výmluvy. Morálka je dnes něco, co je považováno u uchazeče o práci za škodlivou skvrnu, za levičáctví, za výmluvu, za debilitu. V některých firmách je morálka považována za nebezpečnou.  

Znovu musím připomenout televizní pořad "Den D". Sleduji ho od počátku a doporučuji to každému, koho problematika zajímá. Ukazuje občany, kteří mají báječné nápady, nosí své vynálezy, nabízejí chybějící služby nebo zboží. Jsou to úžasně snaživí lidé, chytří a šikovní.  

Proti nim sedí zkušení investoři, kteří chtějí na své investici vydělat nebo alespoň chtějí její návratnost. V tomhle pořadu se nejlépe odráží ekonomická situace našeho státu. Pominu žadatele, kteří něco vymysleli a nemají nejmenší ponětí, jak a kde by to vůbec mohli prodat. Neodsuzuji je za to. Každý nemůže zároveň umět inovovat či vynalézat, zároveň vyrábět, ekonomicky výrobu zhodnotit, provést průzkum trhu a ještě svůj nápad prodat tak výhodně, aby prodej pokryl veškeré náklady výroby a režie.  

Veškeré nápady jsou pokryté osobními investicemi vynálezců. Nebudu komentovat pořad ani investory, o tom tenhle článek není. Proslovy investorů ale poslouchám velice pozorně, protože podávají zdůvodnění, proč nemají o nápad zájem. Vždy je to o vysokém riziku nebo dokonce neprodejnosti nápadu.  

Protože na tom stojí ekonomika. Nemůžeme za 100 vyrábět a za 50 prodávat. Ono nestačí jenom CHTÍT ! A nestačí ani udělat MAXIMUM ! Na to potřebujeme vytvořit společenské prostředí, kde se dá tvořit a prodávat se ziskem. Kolik nápadů už pořadem prošlo, kolik nápadů prošlo i mou hlavou při hledání možností se uživit, kolik nápadů mi bylo sděleno. Ale pořád narážíme na investici 100 a výdělek 50 nebo 0. Já jsem ten poměr schválně přehnala, aby podstata problému vynikla.  

"Chtít můžeš" , říkával můj tatínek na moje dětské nereálné přání. Pokud bylo alespoň trochu reálné, poradil mi, jak to mám udělat. "Já chci !" je projev vzteklého rozmazleného dítěte, které si myslí, že když on na svoje výkřiky a vztekání se dosáhne svého, že to tak může dělat každý. O slušném chování v životě neslyšely a pokud ano, nechápou, k čemu je to dobré. Proto větu o chtění a maximu slyšíme jenom od některých politiků a podnikatelů. Vodu ale řešetem nikdo nenaměří, i kdyby 100x chtěl a udělal pro to maximum.  

Heslo "Kdo pracovat opravdu chce, práci si vždycky najde" je naprosto v rozporu s požadovanou kvalifikací. Dalo by se obrátit na : "Kdo zaměstnance opravdu hledá, vždycky ho najde". Počet lidí ochotných pracovat nekoresponduje s počtem dlouhodobě nabízených pracovních míst.  

Nezaměstnaných občanů je u nás kolem 580 000, počet se pohybuje mezi 10 - 11%. Počet lidí, kteří nechtějí pracovat, se odhaduje na 3 - 4% . Pokud umím dobře počítat, tak 7% nezaměstnaných lidí pracovat chce. Každý politik, který tvrdí něco jiného, prokazatelně lže. Na druhou stranu si mnozí podnikatelé stěžují, že nemohou zaměstnance najít, přestože nevyžadují žádnou kvalifikaci a nabízejí slušný plat. A o tom budu pokračovat příště.  

Vytisknout