Řecko v dluhové pasti a dopady na eurozónu

18. 3. 2010 / Ilona Švihlíková

Spolu s tím se opět začal přetřásat již dlouho známý fakt, že Řecko „kreativně“ upravovalo své statistiky, aby splnilo Maastrichtská kritéria a pozdě byť přece se stalo členem Eurozóny. Již tehdy země EU přimhouřily obě oči, neboť řada z nich sama neměla úplně čisté svědomí. Stačí vzpomenout v případě Německa, které v nouzi největší a ve snaze za každou cenu se směstnat pod hranici 60% dluhu k HDP chtělo přecenit své zlaté rezervy, či Francie, která v daném roce zprivatizovala Telecome France, aby si zajistila dodatečný příjem do vládní kasy. Přesnější pohled na postavení Řecka v EU ukazují následující tabulky.

Deficity/přebytky rozpočtů zemí EU v % HDP

země	2007	2008	2009*
Belgie	-0,2	-1,2	-5,9
Bulharsko	0,1	1,8	-0,8
Dánsko	4,5	3,4	-2,0
Německo	0,2	0,0	-3,4
Estonsko	2,6	-2,7	-3,0
Finsko	5,2	4,5	-2,8
Francie	-2,7	-3,4	-8,3
Řecko	-3,7	-7,7	-12,7
Velká Británie	-2,7	-5,0	-12,1
Irsko	0,3	-7,2	-12,5
Itálie	-1,5	-2,7	-5,3
Lotyšsko	-0,3	-4,1	-9,0
Litva	-1,0	-3,2	-9,8
Lucembursko	3,7	2,5	-2,2
Malta	-2,2	-4,7	-4,5
Nizozemí	0,7	0,7	-4,7
Rakousko	-0,6	-0,4	-4,3
Polsko	-1,9	-3,6	-6,4
Portugalsko	-2,6	-2,7	-8,0
Rumunsko	-2,5	-5,5	-7,8
Švédsko	3,8	2,5	-2,1
Slovensko	-1,9	-2,3	-6,3
Slovinsko	0,0	-1,8	-6,3
Španělsko	1,9	-4,1	-11,2
Česká republika	-0,7	-2,1	-6,6
Maďarsko	-5,0	-3,8	-4,1
Kypr	3,4	0,9	-3,5

Zdroj: Eurostat, * za rok 2009 částečně odhady

Tyto údaje Eurostatu jasně demonstrují, že udržet v krizi vyrovnaný rozpočet je naprosto nemožné – fakt, který by si měli zapamatovat někteří zákonodárci ČR, až je opět popadne nutkání „něco udělat s deficitem“ a např. schvalovat zákon o vyrovnaném rozpočtu. Velmi dobře si počínaly skandinávské země, které byly schopné v dobrých letech nashromáždit přebytky rozpočtu, takže mají rezervu, ze které mohou čerpat. Řecko není s vysokým deficitem osamoceno, velmi špatná je situace Velké Británie a Irska, které za ním zaostávají jen o málo (a samozřejmě jen v procentuelním vyjádření).

V případě Řecka se ovšem nejedná o výkyv daný krizí, ale i o vysoké celkové zadlužení (v poměru k HDP).

Celkové dluhy zemí EU (v % HDP)

země	2007	2008	2009
Belgie	84,2	89,8	97,2
Bulharsko	18,2	14,4	15,1
Dánsko	26,8	33,5	33,7
Německo	65,0	65,9	73,1
Estonsko	3,8	4,6	7,4
Finsko	35,2	34,1	41,3
Francie	63,8	67,4	76,1
Řecko	95,6	99,2	112,6
Velká Británie	44,2	52,0	68,6
Irsko	25,1	44,1	65,8
Itálie	103,5	105,8	114,6
Lotyšsko	9,0	19,5	33,2
Litva	16,9	15,6	29,9
Lucembursko	6,6	13,5	15,0
Malta	62,0	63,8	68,5
Nizozemí	45,5	582	59,8
Rakousko	59,5	62,6	69,1
Polsko	45,0	47,2	51,7
Portugalsko	63,6	66,3	77,4
Rumunsko	12,6	13,6	21,8
Švédsko	40,5	38,0	42,1
Slovensko	29,3	27,7	34,6
Slovinsko	23,3	22,5	35,1
Španělsko	36,1	39,7	54,3
ČR	29,0	30,0	36,5
Maďarsko	65,9	72,9	79,1
Kypr	58,3	48,4	53,2

Zdroj: Eurostat

Přestože, jak si postěžoval řecký premiér, denně vylézají ze skříní další kostlivci, podle údajů Eurostatu byl řecký dluh druhý největší (za Itálií). Zajímavý je i globální pohled na vládní zadlužení. Na první místě bychom sice nalezli Zimbabwe, ale na druhé místě je Japonsko. Na prvních místech se spíše vyskytují vyspělé než rozvojové země. Naopak do konce tabulky (a tedy mezi země s nejnižším vládní dluhem) patří např. Irán, Rusko, Čína či Venezuela. Jednoznačná vazba mezi ekonomickou vyspělostí a výší dluhu tedy neexistuje. Důležitější je spíše schopnost své dluhy splácet a také o tom přesvědčit „trhy“, jak podotkla německá kancléřka. Ta při nedávném setkání s řeckým premiérem pochválila jedním dechem „nezměrnou odvahu ke škrtům“, na straně druhé ale chce zabránit spekulaci proti státům. „Instituce zachráněné veřejnými prostředky zneužívají rozpočtové krize v Řecku i jinde.“ Řečeno jinak, ti, kteří bez veřejných prostředků nemohli přežít a stáli s nataženou rukou vůči státu, nyní křičí, jak je vysoký deficit, příp. vládní dluh a „nabádají“ vlády k rozpočtovým škrtům, především na sociálně nejslabších!

Není ovšem zcela jasné, jaké jsou příčiny katastrofálního stavu řeckých veřejných financí. Zatímco především Němci inklinují k odpovědím, že Řekové nikdy neuměli hospodařit, sami Řekové zmiňují jiné důvody. Na tapetě se ocitla společnost Goldman Sachs (u které tak často můžeme najít propojení na Ministerstvo financí USA či na Mezinárodní měnový fond) a instrumenty typu CDS. Goldman Sachs jednak Řecku „pomáhal“ skrýt jeho dluhy a zároveň si na trhu „zahrál“ hru na řecký bankrot. K té hře je potřeba speciálního finančního instrumentu CDS – credit default swaps. V případě CDS se vlastně jedná o sázku na špatný hospodářský výsledek. Kupující platí pravidelné splátky prodávajícímu, který naopak dostane výplatu, když podkladové aktivum „selže“. Goldman Sachs si tak vlastně vydělával na úvaze, že řecká ekonomika zbankrotuje.

Velmi kriticky se k těmto nástrojům vyjádřila německá kancléřka Merkelová, která již dlouho v rámci G20 tlačí k razantnějšímu omezení takovýchto finančních derivátů, nemluvě o větší kontrole např. ratingových agentur. Sama ale ví, že bez snah celé EU a především USA to bude jen obtížné dosažitelné. Více bude zřejmě po dalším jarním zasedání G20, ale pittsburský summit na podzim minulého roku ukázal limity snahy především USA a Velké Británie, které si nechtějí znepřátelit stálé vlivnou Wall Street, resp. Londýnské City, byť v USA se objevují počátky přísnější regulace.

Limity ochoty regulovat hedgeové fondy a tzv. fondy private equity se ukázaly na pondělním zasedání Ministrů financí EU. Přestože Francie a Německo silně tlačí na regulaci, Velká Británie se razantně postavila proti a podařilo se ji otázku regulace alespoň oddálit po volbách. Není divu, na území Velké Británie se nachází 80% hedgeových fondů a 60% private equity z celé EU!

Sami Řekové mimo CDS uvádějí i další důvody. Špatná fiskální situace Řecka není problémem posledních let. Obrovské rozšíření korupce a klientelismu – napojení velkých stran na byznys a „dárky“ velkým firmám a bankám i značné daňové úniky, to jsou podle hospodářského redaktora Kosty Tsouparopoulose důvody, které vyúsťují ve strašidelnou bilanci: daňové úniky a šedá ekonomika Řecka se blíží 40% HDP! Příliš velký, byrokratický a zkorumpovaný veřejný sektor je spojen s příliš nízkým výběrem daní. Toto kombinováno s dosti nešťastnou ekonomickou strukturou, která poměrně silně závisí na zemědělství a na cestovním ruchu, přispělo k současným řeckým problémům.

Důležitou roli v případě řeckého dluhu hraje i fakt, že většina řeckého vládního dluhu je vlastněna cizozemci. Řekové a řecké instituce nevlastní natolik velkou část dluhu, aby cítili motivaci žádat reformu současného stavu. Tlak na Řecko plyne zvnějšku, z EU jako takové a pak také tlak spekulantů na euro. Znovu se ukazuje, že dlužit sami sobě je mnohem výhodnější než prodávat dluh do zahraničí – zahraniční držitele obligací totiž příliš nezajímá, co se v Řecku stane, jen když dostanou zaplaceno. S tím může i stoupat tlak na „pomoc“ z EU, což v překladu znamená de facto z Německa.

Dopady řeckých problémů jsou četné. Jednak jde o zdražování půjček pro řeckou vládu a samozřejmě dopad na kurz eura. Nelze ale ani opomenout ekonomicko-geopolitické dopady, které zahrnují úvahy o budoucím směřování EU, především Eurozóny a koordinace hospodářských politik, která ale nemůže být schválena bez německé podpory.

EU Quarterly vydávané Economic Research Group hovoří o čtyřech možných variantách vývoje. Nechat Řecko padnout, nechat Řecko opustit Eurozónu a např. pomocí vyšší inflace začít splácet dluhy, pomoc EU (bailout), či radikální škrty, které povedou k dlouhodobé recesi. Zatímco první dvě řešení jsou vzhledem na možný krach nejen eura, ale i Eurozóny nepřípustné, třetí řešení (fiskální výpomoc EU) podle této analýzy může vést k morálnímu hazardu i u ostatních zemí (např. Itálie). Těžko ale říci, jak by Řecko ustálo, minimálně sociálně, dlouhé období recese spojených s nepokoji a stávkami.

Není divu, že škrtací balíčky (obsahující více než 5 mld. Eur) vyvolaly v Řecku vlnu nepokojů a stávek. Na druhou stranu někteří komentátoři optimisticky hovoří o konci krize v Řecku, protože vyšší míra vnímaného rizika řeckých vládních dluhopisů a snaha šetřit vedla k rizikové přirážce o 3% vyšší než u německých obligací. To bylo zřejmě hlavním motivem, že poptávka po řeckých dluhopisech převýšila nabídku a vláda tedy neměla žádný problém je prodat. Celkem se jednalo o obligace za 5 mld. Eur se splatností 10 let. Při vysokém zúročení (6,25%) poptávka třikrát převýšila nabídku.

Řecký ministr přišel s obecnou iniciativou, protože si je vědom, že Řecko není jediným státem, který má fiskální problém. Stále častěji se – v angličtině dosti nehezky – hovoří o skupině PIGS (Portugalsko, Irsko, Řecko a Španělsko), jejichž hospodářské problémy narůstají, nejen co se týče celkového zadlužení. Proto Řekové navrhli, aby se v rámci EU, nebo spíše Eurozóny schválil plán, který by řešil, jak se bude pomáhat státům, které se dostanou do podobných problémů. Jde vlastně o tolikrát omílanou kritiku Eurozóny, že nemá systém fiskálního přerozdělování, který je pro účastníky monetární unie nevyhnutelný. Koneckonců, jako měnovou unii bylo možno považovat i Československo – ve chvíli, kdy je společná měna provozována na území (a může to být klidně jeden stát!), které má různorodou ekonomickou úroveň a strukturu, jsou fiskální přesuny (pomoc jedné části země druhé) zásadní pro udržení takové „měnové unie.“

Podobný případ jako je Řecko ale můžeme najít i v rámci USA. I zde se několik států potýká s hrozbou bankrotu, nejznámější je bezesporu Kalifornie. Ale USA mají jednu výhodu, která EU prozatím chybí: jejich měna (dolar) je prozatím internacionálně silnější a především, mají financiéra: Čínu a také Japonsko.

Bývalý člen direktoria Evropské centrální banky Otmar Issing se ovšem razantně staví proti evropské pomoci Řecku. Zdůrazňuje, že „bail out“ je v Maastrichtské smlouvě zakázán. Dále se rovněž obává morálního hazardu, který by mohl rozšířit řady zemí čekající na spásu od jiných členů EU. Sám tedy navrhuje, aby Řecko požádalo nechvalně proslulý Mezinárodní měnový fond. Řekové si podle něj žili několik let pohodlně na dluh a čerpali výhody z účasti v Eurozóně: nízké úroky u úvěrů, na které by jinak nikdy nedosáhli. Podle jeho názoru se bude muset řecká ekonomika kompletně restrukturalizovat tak, aby byla schopná vytvářet pracovní místa a přestalo se hovořit o tzv. „generaci 700 euro“ – mladých kvalifikovaných pracovnících, kteří ale nemohou najít práci a jejich perspektiva je do budoucna velmi špatná.

Jinak na řecké problémy reagoval předseda Komise, J. Barroso. Pro něj jsou řecké problémy jasným znamením, že je potřeba společnou politiku rozšířit. Dle Barrosa EU „potřebuje ekonomickou koordinaci více než kdy jindy.“ Německo je nicméně z takovýchto náznaků velmi nervózní, neboť se obává, že finanční tlak spadne právě na ně, a to za situace, kdy mají sami svých problémů dost. Zdá se nicméně, že řecké problémy uvolňují cestu nové ekonomické strategie „Evropa 2020“, v níž se nehovoří jen o sociálních aspektech, ale také o posílení role Komise v ekonomickém dohledu, včetně pravomoci uvalovat na „neposlušné“ státy sankce.

Aktuální jednání (15.3.) prozatím nevedla k jednoznačnému postoji. Ministři financí EU schválil řecký úsporný program. Řecko zároveň dostalo vágní příslib, že bude v případu nouze zachráněno balíkem úvěrů. Nepadlo ale žádné rozhodnutí, ať již k definici, co to vlastně je nouzový stav, jaký by byl případný rozsah pomoci, jak by zátěž byla rozdělena mezi členské státy či jaké úvěrové podmínky, by si ostatní členové kladly. Nejednotný je i názor zástupců členských zemí k případnému angažmá Mezinárodního měnového fondu. Zatímco Německo, Itálie, Nizozemí a Finsko jsou pro, Francie se staví proti tomu, aby v případě Řecko „konal“ MMF. Kancléřka Merkelová navíc dala najevo své obavy, že by v případě „bail out“ či opatření tomu podobných, šlo o porušení pravidel Maastrichtu a zasáhl by Německý ústavní soud.

Je jasné, že řecké problémy se nemohly neodrazit na vývoji eura. Jak ukazuje i obrázek, euro začalo vůči dolaru depreciovat zhruba od prosince, což se shoduje s nástupem řecké krize. Euro za tři měsíce oslabilo o 15%.

Aktuálně se objevila informace, že se velmi prudkým oslabováním eura, které je největší od roku 1999, stojí koordinovaný přístup několika hedgeových fondů, ideově nejspíše vedených známým spekulantem a financiérem tzv. barevných revolucí Georgem Sorosem. Americké úřady se sice chopily vyšetřování za údajné spolčení na pokles eura, ale bude velmi obtížné něco takého dokázat (pokud k tomu vůbec došlo). Podíváme-li se na měnové krize (např. Asijskou) pozorujeme spíše tzv. chování stáda (jeden hráč dá signál a ostatní slepě následují), což je i dáno současnou povahou spekulace. Soros se nicméně vyjádřil, že v současné době je euro testováno a řeckou krizi by také nemuselo přežít. Hlavním argumentem, který není bez logiky je, že Eurozóna je sice tvořena společnou centrální bankou, nikoliv ovšem společným Ministerstvem financí. Sílu spekulaci dodávají i prohlášení představitelů hedgeových fondů, kteří dokonce hovoří o možném pádu k eura ve vztahu k dolaru na úrovni 1:1.

K tomu se ještě přidává nestejný vývoj obchodu, který souvisí s úsporami a jejich investováním. Řecko má dlouhodobé záporný běžný účet a potřebovalo by tedy devalvovat svou měnu, což ovšem u eura jaksi nejde. Pak jsou možným řešením opět už zmíněné transferové platby, ke kterým ale v rámci Eurozóny jednoznačně chybí ochota.

Vývoj eura a Řecký problém ale položil na stůl problém dlouhodobých přebytků obchodní bilance Německa. Německý ministr pro ekonomiku Brüderle, po francouzském nátlaku, přiznal, že problém Eurozóny se týká také evropských obchodních nerovnováh. „Viníky“ stavu tak nejsou jen země s deficity běžného účtu, ale i ty (a to je především Německo), které svou strategii postavily na rozvoji vnější cestou (export led growth). Otázka reorientace na vnitřní trh, tedy posílení domácí poptávky není aktuální pouze v Německu, ale i v Číně. Jen je otázkou, do jaké míry je toho Německo, které svůj „rozvoj“ v minulých letech na Schröderův popud založilo na mzdové deflaci, schopné. Koneckonců je to právě Německo, které z aktuálně slabého eura profituje nejvíce, čímž se ovšem nerovnováha mezi ním a ostatními členy eurozóny dále prohlubuje.

Samotný technický průběh spekulace je poměrně snadný: spekulant si půjčí eura a promění je v dolary (touto operací oslabí eura a pokud se jedná o dostatečně velkou částku, příp. silnou koordinaci), může pak za dolary nakoupit znovu oslabená eura za výhodnější kurz, na kterém se sám spolupodílel. Pokud navíc hedgeové fondy k operacím tohoto typu používají tzv. finanční páku (tj. nepracují s vlastním kapitálem, ale cizím), celý zisk se může silně znásobit. Hedgeové fondy jsou známé tím, že provozují finanční páku až v poměru 1:20. Nebylo by to poprvé, kdy byly hedgeové fondy vyšetřovány. Již v souvislosti s vysokými cenami ropy se běžně hovořilo o finanční páce ve výši 1:16 a koordinované spekulaci na rostoucí cenu ropy, která vyvrcholila ropnou bublinou.

Guvernér Evropské centrální banky, Jean-Claude Trichet jednoznačně odmítl úvahy o možném vystoupení Řecka z Eurozóny a označil je za „absurdní“. Zajímavé je ovšem, že se odmítl vyjádřit k silnější regulaci ratingových agentur (dlouhodobé německé téma), což naznačuje, že postoj ECB k tomuto není jednotný.

Kurz USD/Euro za posledních 120 dní

Zdroj: http: //www. x-rates. com/d/USD/EUR/graph120. html

Depreciace eura vůči dolaru na jedné straně pomáhá evropským exportům, na straně druhé ale oslabuje pozici eura jako možné internacionální měny a alternativy vůči dolaru. Je třeba vnímat, že v současném systému globálních financí není příliš mnoho měn, které mohou hrát internacionální roli. Pokud jsou problémy Eurozóny vnímány jako silnější než problémy USA, depreciuje euro vůči dolaru a naopak. Silnější dolar se možná může líbit Číně, protože ji zaručuje alespoň pomalejší znehodnocování jejich obrovských devizových rezerv, ale ne už tolik americké ekonomice. Ta by naopak potřebovala slabší dolar, aby zčásti narovnala své vysoké deficity obchodní bilance a běžného účtu. Problém euro X dolar je tedy třeba posuzovat v globálním finančním kontextu nedostatku měnových alternativ a příliš velké likvidity. Situace je zralá na alternativní internacionální měnu, guvernér čínské centrální banky Zhou v této souvislosti příznivě hodnotil Keynesovu přes 60 let starou alternativu Bancoru či větší používání reformovaných Zvláštních práv čerpání.

Bylo by chybou chápat Řecko jen jako příklad nezodpovědného hospodaření. Řecko je varujícím příkladem i pro ČR: kam až může dojít klientelismus, napojení hlavních politických stran na byznys, neschopnost vybírat daně spolu s nevhodnou strukturou ekonomiky. Demonstruje ale také sílu globální spekulace, limity politiky „vnějšího“ růstu i (ne) ochoty se razantněji postavit spekulantům. V blízké budoucnosti pak zřejmě odhalí skutečnou životaschopnost Eurozóny i celé Evropské Unie.

EVRO Intelligence: There was no Greek bailout deal on Monday -- eurogroup statement was essentially a lie ZDE

Vytisknout