Kde šetřit?

19. 3. 2010

Předkládané názory současných expertů na vznik a řešení krize jsou si navzájem velmi podobné. Z "mainstreamových" médií se našinec dovídá, že hospodářskou krizi nezavinili ani bohatí, ani chudí, že jde spíše o technické nedopatření. Je to jen jakási periodická "rýma", která si své oběti vybírá víceméně náhodně. Neměli bychom však úplně zapomenout na "velkou hospodářskou krizi" z třicátých let minulého století, která vyvoláním extrémního sociálního napětí katalyzovala nastolení či upevnění autoritativních režimů, což ve svých důsledcích vedlo k fatálnímu válečnému konfliktu. Pozoruhodný názor na příčiny hospodářské krize a možná východiska vyjádřil v r. 1932 světově proslulý český podnikatel Tomáš Baťa: "Příčinou krize je morální bída. Přelom hospodářské krize? Nevěřím v žádné přelomy samy od sebe. To, čemu  jsme zvykli říkat hospodářská krize, je jiné jméno pro mravní bídu. Mravní bída je příčina, hospodářský úpadek je následek. V naší zemi je mnoho lidí, kteří se domnívají, že hospodářský úpadek lze sanovat penězi. Hrozím se důsledku tohoto omylu. V postavení, v němž se nacházíme, nepotřebujeme žádných geniálních obratů a kombinací. Potřebujeme mravní stanoviska k lidem, k práci a veřejnému majetku. Nepodporovat bankrotáře, nedělat dluhy, nevyhazovat hodnoty za nic, nevydírat pracující, dělat to, co nás pozvedlo z poválečné bídy, pracovat a šetřit a učinit práci a šetření výnosnější, žádoucnější a čestnější než lenošení a mrhání. Máte pravdu, je třeba překonat krizi důvěry, avšak technickými zásahy, finančními a úvěrovými ji překonat nelze, důvěra je věc osobní a důvěru lze obnovit jen mravním hlediskem a osobním příkladem."

Pokusme se jako laici podívat na současnou ekonomickou krizi baťovskou optikou za použití vlastního selského rozumu. Pro argumentaci na poli ekonomiky bezpodmínečně potřebujeme používat čísla, kvalitativní konstatace vedoucí k "tvrzení proti tvrzení" není téměř k ničemu. K dispozici máme čísla zveřejňovaná v našich sdělovacích prostředcích, přičemž pravdivost těchto čísel většinou nelze ověřit. Chronickým problémem naší reality totiž je, že v nejrůznějších kauzách "nezávislí" experti, analytici, znalci, auditoři, atd. prezentují protichůdné závěry (podle toho, čí zájmy hájí), takže nikdy spolehlivě nevíme, co je a co není pravda.

Po sametové revoluci nás "odborníci" vehementně přesvědčovali, že stát je ten nejhorší možný hospodář, pročež je urgentní veškerý majetek státu převést co nejrychleji do soukromého vlastnictví. Aby z toho běžní občané neměli zbytečně těžkou hlavu, byli jsme ujištěni, že "neviditelná ruka trhu" všechno zařídí. Když jsem někdy v r. 1993 tento slogan přeložil několika přátelům ze zemí EU, vrhli na mě útrpné pohledy: "To se tady kdysi také říkávalo, ale je to totální stupidita. To snad už ví dnes v Evropě úplně každý". Když uvážíme, kolik nestátních bank, kampeliček, privatizačních fondů, zprivatizovaných podniků a nejrůznějších "eseróček" v ČR zkrachovalo v uplynulých 20 letech, zdá se být doktrína o státu jako nejhorším hospodáři zcela účelová ("přání otcem myšlenky"). Současně se ukázalo, že "neviditelná ruka trhu" se ani v ČR nevyznamenala. Vypuknutí ekonomické krize v USA nám pak signalizovalo, že v nejnovějším pojetí tržní ekonomiky ozdobeném řadou Nobelových cen asi není něco v pořádku.

Náš státní dluh nevznikl teprve v době krize. Odečteme-li schodek za rok 2009, je zřejmé, že po dekádě hospodářského růstu a zpevňování naší měny jsme do krize vstupovali s dluhem kolem 900 miliard korun. Nerad bych se mýlil, ale občané ČR se dosud nedověděli, jak bylo naloženo s výnosy z privatizace. Podle údajů, které se před mnoha lety objevily na obrazovce ČT1, "ozdravění" bank v devadesátých letech minulého století dotované ze státních peněz nás údajně stálo kolem 500 miliard Kč. Nedávno se novinách objevila stručná zpráva, že prý ztráty v privatizaci činily kolem 300 miliard Kč. V debatě prezidentských kandidátů profesor Švejnar tvrdil, že ztráty v privatizaci bez korektního právního rámce byly značné. Profesor Klaus pochopitelně tvrdil opak. Nikdo z nich ale konkrétní čísla neuvedl. Proč asi? Mizerný právní rámec také umožnil dlouhodobé podvody s "lehkými topnými oleji", kterým stát nečinně přihlížel, i když při nich údajně přišel na daních o více než 200 miliard Kč. (Miliardové podvody s benzinem trápí stát i v současnosti, poněvadž obchodníci se sice přiznají k placení DPH, avšak firmu záměrně nechají "v souladu se zákonem" zbankrotovat a daň nezaplatí - Lidové noviny 29.1.2010.) Kdyby uvedené údaje byly spolehlivé, pak by jejich součet nebyl daleko od státního dluhu dosaženého v r. 2008. Ekonom František Nepil ve svých článcích a rozhovorech v polovině devadesátých let (publikováno v Britských listech) ovšem dokazoval, že hodnota privatizovaného československého kapitálu byla nejméně 4 000 miliard Kč. Zároveň upozorňoval, že československý majetek byl prodáván hluboce pod cenou, za níž by bylo možno pořídit obdobné podniky. Pokud se ještě někdy dozvíme pravdu, už nám to asi stejně nebude nic platné.

Jak se dovídáme ze sdělovacích prostředků, státní rozpočet ČR má v nejbližší budoucnosti vylepšit řada úsporných opatření: strategicky důležité letiště Ruzyně by vláda ráda prodala alespoň za 5 miliard Kč; třicetikorunové poplatky u lékařů a v lékárnách by měly vynést 5 až 6 miliard Kč ročně (nemalou část této sumy ovšem zaplatí důchodci, poněvadž senioři trpí různými neduhy mnohem častěji než omladina); zvýšení cen odvozu odpadků na 1000 Kč/domácnost prý vynese kolem 3 miliard Kč ročně; snížení podpory matek na mateřské dovolené by mohlo uspořit asi 1,5 miliardy Kč ročně. Mýtné na dálnicích začaly platit i dodávky, což má státu vynést dalších 600 milionů Kč ročně. Zdražení benzínu, alkoholu a cigaret má přinést do státní pokladny kolem 23 miliard Kč ročně. Vzhledem k tomu, že schválený schodek státního rozpočtu je asi 164 miliard Kč, je zřejmé, že dosavadní "úsporné balíčky" představují jen nedostačující záplaty. Zbytek schodku má být proto hrazen prodejem nových státních dluhopisů ve výši kolem 150 miliard Kč. V únoru 2010 přišel ministr Janota s myšlenkou, že v budoucnosti bude třeba snížit roční provozní výdaje státu o 167 miliard Kč a dalších 10 miliard Kč ušetřit na mandatorních výdajích (především na sociálních výdajích státu). Zatím nikdo neupřesnil představu o tom, jak by takový "zeštíhlený" stát vůbec mohl plnit svoji funkci.

Je pozoruhodné, že se naši odborníci dosud nezamysleli nad tím, zda jednou z hlavních příčin stálého navyšování státního dluhu není nevhodně a nerovnoměrně nastavená daňová zátěž. Náš stát je schopen dokonale kontrolovat daně státních zaměstnanců a dalších lidí majících pouze příjmy ze závislé činnosti. Pro stát je také nejjednodušší šetřit především na této skupině obyvatel (zdravotníci, učitelé, policie, hasiči, atd.). Proč dosud žádná vláda nezkusila hledat úspory především tam, kde se "otáčí" mnohem více peněz? Podle zpráv ČT se ještě před několika málo lety stávalo, že z 600 000 firem, které údajně existovaly v ČR (byly zřejmě zahrnuty i osoby vlastnící živnostenský list), zhruba jedna polovina své hospodaření dokázala prezentovat tak, že vykazovala minimální či nulový čistý zisk určený ke zdanění.

Zkusme se jako laici podívat na rozdíl mezi "firemními" a "soukromými" osobními automobily z hlediska "státní pokladny". Zásadní rozdíl spočívá v tom, že firmy platí svá auta z vydělaných nezdaněných peněz, čímž snižují svůj zisk podléhající zdanění, zatímco lidé ("zaměstnanci") mající příjmy ze závislé činnosti si platí automobily ze své mzdy, tj. zdaněných peněz. Jak je všeobecně známo, firemní auta používají podnikatelé (vlastníci firem), jejich spolupracovníci a rodinní příslušníci, a to jak k cestám pracovním, tak i soukromým. Pro jednoduchost uvažujme průměrné "firemní" auto za 1 milion Kč (oblíbené Mercedesy, Audi, Volva nebo off-roady obvykle stojí mnohem více, Škodovky jsou levnější -- nemůžeme ovšem uvažovat pouze aktuální ceny, nýbrž ceny platné v uplynulém desetiletí). Vzhledem k počtu firem a osobních automobilů (kolem 5 milionů) v ČR není přehnané předpokládat, že firmám patří 1 milion osobních automobilů. Odpisová doba nákladů na firemní automobily byla 3 roky až do 1.1.2008, pak byla prodloužena na 5 let, avšak v rámci protikrizových "opatření" byla opět výrazně zkrácena. Vzhledem k možnosti relativně rychlých odpisů lze odhadnout, že firmy ročně vymění za nové nejméně každé páté osobní auto, tj. 200 tisíc vozů, za které zaplatí kolem 200 miliard Kč. Snad není přehnané předpokládat, že roční provoz (palivo, údržba, opravy, pojištění, atd.) firemního auta stojí firmu kolem 100 000 Kč. (Před několika lety jsme se mohli dočíst, že údržba prezidentského Mercedesu stála víc než operace prezidentových plic.) Roční provoz 1 milionu vozů by pak přišel firmy zhruba na 100 miliard Kč. Za uvedených zjednodušujících předpokladů je celková částka vynaložená firmami na nákup a provoz osobních aut kolem 300 miliard korun ročně, které jsou hrazeny z nezdaněných peněz.

Jako druhou variantu uvažujme soukromý osobní automobil, jehož majitel (jakožto "zaměstnanec") má pouze zdaněný příjem ze "závislé činnosti". Uvažujme modelového "zaměstnance", který má 30 000 Kč hrubého měsíčně, což je mírně nadprůměrná mzda. Pomocí "kalkulačky" dostupné na webu Lidových novin zjistíme, že čistý příjem "zaměstnance" je 22 740 Kč, takže 7 260 Kč jsou odvody do státní pokladny (zdravotní pojištění činí 1 350 Kč, sociální pojištění 1 950 Kč a daň ze mzdy Kč). Zároveň je třeba vzít v úvahu, že do státní pokladny současně odvede zaměstnavatel 10 200 Kč (zdravotní pojištění 2 700 Kč a sociální pojištění 7 500 Kč). Jestliže tedy "zaměstnanec" obdrží 22 740 Kč, stát inkasuje 17 460 Kč. Odtud je patrno, že pracovní síla je v ČR drahá a že její případné zdražování by nepochybně nahrávalo zvyšování nezaměstnanosti.

Zhruba můžeme odhadnout, že náš modelový "zaměstnanec" 12 740 Kč spotřebuje měsíčně na živobytí a 10 tisíc Kč ušetří na auto. Než tento "zaměstnanec" našetří 100 tisíc Kč na nové auto, odvede státu 72 600 Kč a jeho zaměstnavatel přispěje částkou 102 000 Kč. Jinými slovy, dříve než si "zaměstnanec" dokáže ušetřit na "soukromé" auto určitou částku, odvede státu přibližně 70 % této částky na pojištěních a daních, zatímco zaměstnavatel "přihodí" na pojištěních částku přibližně odpovídající ceně auta. To znamená, že pokud určitý počet podobných "zaměstnanců" zaplatí za nákup a provoz svých automobilů 300 miliard Kč (tak jak jsme to odhadli u firem pro jeden rok), odvede do státní pokladny kolem 200 miliard Kč na pojištěních a daních a zaměstnavatelé navíc přispějí sumou kolem 300 miliard Kč na pojištěních.

Je nutné připustit, že uvedené výpočty vycházejí z hrubě odhadnutých vstupních údajů a že způsob výpočtu je zjednodušený (např. důchodci nemají zaměstnavatele a většinou neplatí daně). Kdo zná přesnější údaje a postup výpočtu, může zahrnout i odpisy DPH u firemních aut jakožto další finanční úlevu a zveřejnit přesnější výsledky. Nicméně zdá se být nepochybné, že kdyby si všichni občané byli rovni, což by v demokracii mělo být samozřejmostí, a bez rozdílu si pořizovali osobní automobily sloužící k jejich osobnímu pohodlí ze svých zdaněných výdělků, přibyly by ve státní pokladně stovky miliard korun ročně. I kdyby nakrásně byl uvedený odhad zatížen chybou 50 %, pořád by šlo o částku kolem 200 miliard Kč ročně. Lze tedy říci, že by bylo zcela nerozumné zvyšovat firmám daňové zatížení spojené s jejich zaměstnanci a snižovat tak jejich konkurenceschopnost, ale stačilo by spravedlivě nastavit pro všechny občany stejné podmínky při nákupu a provozu osobních automobilů. Kdyby tomu tak bylo od počátku existence ČR, nemusel by být státní dluh tak hrozivý.

Uvažme ještě další oblasti, kde se počítá v desítkách či stovkách miliard. Bylo by velmi zajímavé mít spolehlivé informace o výrobních cenách a maržích léků, potravin, vody, plynu, atd. Od informovaných lidí jsem se doslechl, že prý výrobní cena léků v průměru představuje 7 -- 10 % ceny prodejní, což by znamenalo, že 90 % ceny léků tvoří zisk výrobců a marže překupníků (dealerů) a lékáren. Jak jsme mohli několikrát slyšet ve zprávách ČT, v Rakousku připadá na jednu lékárnu dvojnásobný počet obyvatel než je tomu v ČR. Kdybychom se spokojili s úrovní "zaostalého" Rakouska, mohl by být počet lékáren a překupníků poloviční a ceny léků citelně nižší. Profesor Silvio Garattini (ředitel Istituto di Ricerche Farmacologiche, Milano -- viz Google) řekl nedávno v italské televizi RAI3 v pořadu "Elixír", že kdyby se zjednodušila cesta léků od výrobce k pacientovi, mohla by být většina léků v Itálii nejméně o 30% levnější. Vydělávat hříšné peníze na lidech, kteří mají zdravotní problémy a jsou proto ochotni zaplatit jakékoliv ceny, se většině občanů zdá asi dosti nemravné. Morálku farmaceutických gigantů dokreslila nedávná aféra s "pandemií" prasečí chřipky. Veřejně se mluví o tom, že jde o kolosální podvod za účelem mimořádných zisků. Není těžké odhadnout, že na lécích by se daly ušetřit desítky miliard korun ročně, z čehož by měli radost pojišťovny i pacienti.

ČT1 se ve večerním regionálním zpravodajství 17.2.2010 zabývala protesty českých zemědělců proti nízkým nákupním cenám (N) jejich produktů, které někdy odpovídají jen 20 % prodejní ceny (P) ceny v obchodních řetězcích, tj. P/N = 5 . Čirou náhodou uvedla italská TV RAI3 15.2.2010 v pořadu "Geo&Geo" tabulku poměru P/N pro některé druhy ovoce, zeleniny a základních potravin v Itálii. Většina hodnot P/N se pohybovala v rozmezí 3,5 až 4,5, pro chléb však dosáhla neuvěřitelné hodnoty 17 (kg pečiva stojí v Itálii 3 až 5 euro). Marže prodejců či překupníků v % si lze snadno vypočíst pomocí vzorce M = 100 x (P/N -- 1) (viz Google). Oba tyto údaje naznačují, že obchod s potravinami představuje v evropských zemích obrovský byznys, kterému stát, výrobci a konzumenti pouze přihlížejí. Stát může upravovat daně, ostatní ovlivnit nemůže. Takhle nějak to nedávno rozhořčeným Italům vysvětloval v TV ex-premiér EU a Itálie Romano Prodi.

Ze sdělovacích prostředků víme, že zisk ČEZu bývá kolem 60 miliard Kč ročně. Argumentace světovými cenami, které musíme všichni platit, by byla přijatelná tehdy, kdyby většina obyvatel ČR měla světové platy. Platy vedoucích funkcionářů ČEZu jsou přitom veřejně označovány za nemravné (jdou údajně do stovek milionů Kč ročně). Soukromá komanda ČEZu na vymáhání problematických dluhů dokreslují "image" tohoto podniku. Podle Britských listů ze dne 24.11.09 energetická společnost ČEZ údajně dostala v r. 2009 od státu jen na emisních povolenkách "dárek" v hodnotě 70 miliard Kč. Kdyby se náš stát choval korektně a tržně, povolenky by prodal a získal 70 miliard Kč do státní pokladny.

Začíná se mluvit o tom, zda by ČR neměla v době krize revidovat či redukovat ekologické programy dotované za státní pokladny. Od února 2010 se dovídáme o potížích, které způsobují solární a větrné elektrárny přenosové síti elektrické energie. Tyto ekologické zdroje nám všem prodražují elektřinu (kilowatthodina z ekologických zdrojů je v ČR údajně nejdražší v celé Evropě, neboť je asi desetkrát dražší než z tepelných a jaderných elektráren). Hnací silou současného překotného budování dalších solárních elektráren jsou vysoké státní dotace. Očekávaná životnost solárních panelů má být kolem 15 let. (Jejich likvidace pak bude představovat mimořádnou ekologickou zátěž.) Pokud budou v několika málo letech vynalezeny efektivnější panely, lze očekávat, že ty předchozí morálně zastaralé panely by mohly jít do šrotu mnohem dříve. Rovněž "filozofie" ekologické akce "Zelená úsporám" není příliš tržní. Silně totiž připomíná tolik kritizované svévolné "přerozdělování" v dobách našeho "socialismu", neboť stát rozdává peníze velmi omezenému počtu zájemců, kterým se podaří splnit podmínky zadání.

Dne 3.3.2010 jsme se mohli dočíst (Aktuálně.cz), že Německo se chystá omezit dotace do výroby solární energie, zabránit přehlcení trhu a ulevit státní pokladně. Výkupní cena solární elektřiny se má snížit o 15 % a má být zcela zastavena výstavba solárních elektráren v polích na orné půdě. Doufejme, že ČR v době navršování státního dluhu se urychleně vydá podobnou cestou. V r. 2009 nás nedomyšlené a špatně koordinované akce stály 3 miliardy, v r. 2010 má podpora ekologické elektřiny dosáhnout 7,4 miliard korun. Investice do zatím povolených ekologických elektráren (pokud by se skutečně postavily) by mohly v následujících letech dosáhnout stovek miliard korun (Právo 16.2.2010). V této oblasti se ovšem objevuje řada nejasností a protichůdných tvrzení, takže je obtížné dopátrat se pravdy.

Všimněme se ještě několika nápadných rozporů v publikovaných číslech. V poslední době z ČR údajně uteklo přes 11 tisíc firem do Nizozemska, Lucemburska, na Kypr a dalších "daňových rájů" v důsledku obav ze zvyšování daňového zatížení v době krize (Lidové noviny 28.1.2010). Nikoho nenapadlo, že by také mohlo jít o znechucení zkorumpovaným prostředím? "Analytici" varují, že "po květnových parlamentních volbách může úprk firem ještě zesílit. Zvláště jestli se dostane k moci levice, je tato hrozba reálná." Že by "analytici" chtěli ovlivnit výsledek voleb? Odchodem firem do zahraničí prý státní pokladna přišla o 23 miliard korun. Na Aktuálně.cz (26.1.2010) však bylo uvedeno, že ČR daní zisky podniků 19 %, zatímco sazba ve většině vyspělých zemí je 25 až 35%. Pokud je to pravda, pak zvýšení daně ze zisku firem z 19 na 21 %, kterým "vyhrožuje levice", by nebylo přehnané, spíše naopak.

Každého z nás jistě zajímá, jaké jsou naše vyhlídky do nejbližší budoucnosti. Naši politici své "recepty" na řešení krize dosud tají a hodlají je zveřejnit až před volbami nebo po volbách. Zatím se tedy můžeme podívat na to, co nám doporučují zahraniční experti. Hlavní ekonom Danske Bank Lars Christenssen, který je považován za specialistu na ekonomiku ČR a střední Evropy, nám radí (Lidové noviny 19.12.09):"...Už se konečně musí sáhnout na penze, sociální dávky a zdravotnictví...". Mezinárodní měnový fond (MMF) také nešetří radami (Aktuálné.cz, 26.1.2010): "Zdražte potraviny, léky, knihy a veřejnou dopravu. Zrušte nižší sazbu DPH na úrovni 10 % a veškeré zboží včetně potravin služeb zdaňte 20 % (předpokládaná úspora 30 až 40 miliard ročně). ČR by také měla snížit výkony svého sociálního systému, především sociálních dávek. Zásadní reformu potřebuje zdravotnictví, kde je nutné omezit rozsah péče hrazené ze zákonného pojištění." Je zřejmé, že zahraniční experti nepřicházejí s ničím novým a drží se osvědčených schémat. Je překvapující, že ČR nevytýkají tunelování, nejdražší dálnice v Evropě, anonymní akcie na doručitele, rozsáhlou korupci na všech úrovních, nápadný nedostatek registračních pokladen u "malopodnikatelů" (kteří se tak vymykají kontrole při placení daní), atd. Pokud jde o sociální systém, navrhovaná úsporná opatření zahraničních expertů kontrastují se slovy ex-komisaře EU Vladimíra Špidly (Lidové noviny 27.2.2010), který má nepochybně spolehlivý přehled o celé EU: "ČR dává na důchodový systém jen asi 8 % HDP, srovnatelné země dávají víc, třeba Polsko 12 % HDP. Pokud jde o sociální ochranu, je ČR dost nízko, na zdravotnictví a sociální věci dáváme dohromady 19 %, což je na úrovni Rumunska a Bulharska. Průměr EU je 26 %." Zdá se tedy, že v ČR by se mělo především šetřit někde jinde než navrhují zahraniční experti.

Pokud budou v ČR skutečně plošně zdraženy potraviny, léky, energie, nájmy, služby apod., budou problémy spoluobčanů pochopitelně tím větší, čím nižší jsou jejich příjmy a čím vyšší jsou jejich dluhy. Podle deníku Právo ze dne 16.2.2010 má hrubý příjem přesahující 30 tisíc korun měsíčně 17,2 % výdělečně činných občanů, v rozmezí 20 až 25 tisíc korun se pohybuje příjem dalších 20 % zaměstnanců. Téměř 2/3 výdělečně činných občanů tedy pobírají méně než 20 tisíc korun hrubého měsíčně. Počet nezaměstnaných se údajně pomalu blíží 600 tisícům, přičemž podpora v nezaměstnanosti se pohybuje v rozmezí 5500 až 7350 korun měsíčně. Urychlené otvírání "sociálních nůžek" v době krize asi jen těžko nalezne pochopení u zřetelně nadpoloviční většiny občanů. Laik je v pokušení vyslovit otázku, zda dosavadní "standardní" návrhy ekonomů na dosažení úspor nepovedou spíše k vyhrocení problémů a úpadku křehkého sociálního smíru.

Budou-li v budoucnu důchody stagnovat, dostane se při plošném zdražování také valná většina seniorů do citelných finančních problémů. Poměr průměrné penze a průměrného platu v ČR neustále klesá a v současné době dosahuje necelých 40 % (Lidové noviny 9.1.2010). Výpočet penze je nastaven tak, aby všichni důchodci měli téměř stejné, tedy alespoň minimální, penze umožňující přežití. Snad žádný expert dosud neupozornil na fakt, že všichni lidé, kterým se podařilo něco uspořit před r. 1990, byli těžce postiženi inflací vyvolanou reformami (tvorbou volných cen) v první polovině devadesátých let. Reálná hodnota jejich úspor z doby socialismu klesla na zlomek (20 %?) původní kupní síly. Nezapomínejme také, že mezi námi žije řada lidí, kteří v období 1992-7 byli posláni do předčasného důchodu ve věku 55 -- 60 let prostě proto, že podniky, ve kterých do té doby pracovali, v době privatizace zkrachovaly. Najít nové slušné zaměstnání bylo pak pro většinu těchto "přestárlých" občanů značně obtížné. Bylo by asi dosti optimistické se domnívat, že inflace nebude znehodnocovat důchody a úspory i nadále. Připomeňme ještě mladší generaci známou pravdu, že mravní úroveň společnosti se nejlépe pozná podle toho, jak se tato společnost chová vůči těm nejslabším. Dnešní důchodci k nim proti své vůli v převážné části patří. Luděk Munzar má pravdu, když říká: "Stárnout v téhle společnosti slušně a důstojně je hodně těžké."

Pohlédneme-li se na dějiny novodobého českého státu, vidíme několik dvacetiletých cyklů, na jejichž začátku a konci se objevuje krize či bod zvratu: 1918 -- 1938; 1948 -- 1968; 1969 -- 1989; 1990 -- 2010? Dnes zřejmě nikdo nepochybuje o tom, že se ČR nachází ve stádiu hospodářské krize. Podle výzkumu veřejného mínění (STEM) si 87% českých občanů myslí, že česká vláda a čeští politikové neberou při rozhodování v úvahu názory občanů (Britské listy 28.1.2010). Tento pozoruhodný výsledek vývoje českého státu po 20 letech tržní ekonomiky svědčí o značném úpadku "dobrých mravů". Jelikož pojem "demokracie" znamená "vláda lidu", je zřejmé, že k naší demokracii má většina občanů nemalé výhrady. Snad není třeba zdůrazňovat, že nelze klást rovnítko mezi "svobodu" a "demokracii". Svoboda je pro demokracii podmínka nutná, nikoliv však dostačující. Pro ilustraci můžeme uvést, že např. USA nejsou "demokracie", ale pouze "republika" (Fareed Zakaria: "Budoucnost svobody", str. 312, Academia, 2004 -- autor je občan USA). Rok 2010 bude mít nepochybně zásadní význam pro další vývoj české demokracie. Záleží na občanech, zda se tento rok stane "bodem zvratu" a ukončí další dvacetiletý cyklus. V této souvislosti bychom si měli vzít k srdci slova, jejichž autorem je francouzský filozof a spisovatel Jean-Paul Sartre: "Kdo se nepoučil z dějin, musí je znova prožít."

Vytisknout