Vyprávím 2

Moji soudruzi

16. 3. 2010 / Petr Tuček

Ve vzpomínaném období jsem se setkával s několika "druhy" komunistů. Větší část, která také vykazoval nejrychlejší přírůstek, byli karieristé, resp. oportunisté. Důvodem ke vstupu do strany byl rychlejší karierní růst, vyšší výdělek, funkce, možnost cestovat či pracovat v zahraničí, ve výjimečných případech ale také prostý "pud sebezáchovy". Byli to lidé korumpovatelní a posléze zkorumpovaní. Byli by ochotní stát se členy jakékoliv skupiny, která by jim umožnila zvýšení příjmů a vlivu. Byli většinou horliví a pro své nekomunistické okolí dost nebezpeční. Přicházeli ze všech sociálních skupin společnosti, včetně těch, u kterých se to nepředpokládalo. Znal jsem např. několik synů velkostatkářů -tedy tehdejším žargonem "kulaků"-, kteří byli ve funkcích předsedů místních organizací KSČ. Znal jsem předsedkyni KSČ, která po srpnu 1968 na své pracoviště (k nelibosti všech) zvala opakovaně delegace a hudebníky ze sovětských vojenských posádek, na podiu je objímala a líbala, na každé významnější schůzi bývala dekorována stranickými medailemi, ale v prosinci 1989 s pláčem oznámila, že "její rodinu komunisté o vše připravili, tedy o velkostatek a všechen další majetek". Tito agilní straníci téměř všichni brzy po listopadu z KSČ vystoupili a stali se členy nebo sympatizanty antikomunistických týmů. Byli to paradoxně lidé s vlastnostmi optimálními pro dravou liberální kapitalistickou společnost, a většina z nich se skutečně po listopadu velmi rychle adaptovala a společensky,- zejména však materiálně- uspěla.

Menší skupinou z těch členů KSČ které jsem poznal byli lidé profesně nadšení a zaujatí, snažící se vytvořit si prostor pro práci, kterou chtěli dělat bez omezení a dozoru. Byli vlažnými "partajníky" a členství považovali za "daň", kterou museli zaplatit za lepší podmínky pro své aktivity (někdy i svá hobby).

Setkával jsem se také se vzdělanými komunisty, kteří byli přesvědčeni o spravedlnosti většiny komunistických idejí, o optimalitě cílů marxismu a kteří žili nesmírně skromně, chovali se ke všem přátelsky a odmítali špinavosti, lži a pokrytectví těch dob. Mezi nimi byli také bývalí vězňové nacistických koncentračních táborů. Mnozí z nich měli značné potíže a byli ze strany vyloučeni či jinak perzekuováni, přesto své názory nezměnili.

Jenže byli také lidé -- a znal jsem jich dost -- kteří před nástupem KSČ k moci byli doslova "na okraji společnosti", lépe řečeno zcela mimo tuto "společnost", nesmírně chudí, bezbraní a ubozí. A ty komunistická strana pozvedla, dodala jim (někdy zdánlivou) důstojnost, výrazně lepší životní podmínky a perspektivy.

Nu, a také nekomunisté, tzv. "bezpartijní" i odpůrci "režimu" by se dali v mých vzpomínkách podobně třídit do rodů, druhů a poddruhů s různou motivací a genezí. Setkal jsem se ale také s několika lidmi, kteří by bývali chtěli do KSČ vstoupit, ale buď jim bylo přímo řečeno, že nemají šanci, nebo to tušili a raději se nepokoušeli.

Jistě, tyto hrubé a neohrabaně determinované skupiny se v mém osobním retrospektivním pohledu vzájemně prolínají a hranice mezi nimi nejsou ostré. Ale když dnes to zrcátko otočím a dívám se na své okolí, vidím (nerad) tu společnost poskládanou z velmi podobných či skoro stejných skupin, samozřejmě s úplně jinými korouhvemi, hesly a barvami dresů.

Abych maloučko ilustroval tohle neumělé třídění mých někdejších souputníků, spolupracovníků a spoluobčanů, vylovím ze své paměti pro každou kategorii alespoň jedno charakteristické setkání jako příklad.

Bylo to kolem roku 1975. V oddělení probíhala schůze ROH a odboráři jsme byli všichni. Členkou KSČ pouze jediná mladší kolegyně, vysokoškolačka, odborně podprůměrná. Na konci sezení prohlásila, že v oddělení by měl být zvolen nový "úsekový důvěrník", což byla nejnižší odborářská funkce, jakýsi zástupce celého kolektivu. A pokračovala: "No, a na stranické schůzi jsme se dohodli, že by to měl být soudruh Tuček."

Zareagoval jsem naivně a směšně furiantsky: "Co má co stranická skupina mluvit do toho, kdo bude u nás důvěrníkem, když je nás naprostá většina bezpartijních?" Starší kolega mě pod stolem významně kopl do kotníku a teatrálně obrátil oči v sloup. Pochopil jsem a schůze skončila s tím, že se k tomu vrátíme na příští seanci.

Druhý den jsem byl hned ráno předvolán k jednomu staršímu, vyššímu stranickému funkcionáři, který byl na pracovišti mým nadřízeným. Řekl mi: "Petře co blbneš, včera tu byla "J" z vašeho oddělení a vřískala, že prej neuznáváš vedoucí úlohu strany. Dávej si na ni pozor, je to kráva".

Vzpomenutá mladá, "bdělá a ostražitá" spolupracovnice (naštěstí pro nás) brzy odešla na lépe placené pracoviště. V současné době je úspěšnou podnikatelkou.

Setkával jsem se však také s přesvědčenými komunisty, kterých si dodnes nesmírně vážím a kteří mě ovlivnili snad na celý život a myslím, že tím nejsprávnějším směrem.

Míla B. byl asi o dvacet let starší než já. Znal dobře mé politické názory, které se od jeho tak diametrálně lišily. Vzpomínám si, že jsem ho často trapně -protože levně a bez obav z represe- provokoval svými antikomunistickými poznámkami. Byl tolerantní a moudrý. Vždycky se snažil mi své postoje vysvětlit a opravdu to uměl. Měl rozsáhlé vědomosti historické, filosofické, zeměpisné, byl znalcem a milovníkem antické literatury a filosofie. Obdivoval pražská panoramata a architekturu. Chodíval s námi na výstavy výtvarného umění a do archeologických expozic a okouzloval celou společnost svými hlubokými znalostmi. Byl nadšeným posluchačem a znalcem jazzu a symfonické hudby. Byl laskavý, byl společenský, měl dobré srdce. Byl vášnivým numismatikem, ovšem tohoto koníčka realizoval neobvyklým způsobem. Orientoval se převážně na staré římské mince. Když ho některá na burze zaujala, koupil ji, několik týdnů se s ní -jak říkával- "potěšil", a pak ji za stejnou cenu zase na burze prodal. Studoval problematiku EHS (bylo to v sedmdesátých letech a tedy v době, kdy jsme toto společenství "de jure" neuznávali) a myšlenka evropské integrace ho velmi zajímala.

Měl ekonomické vzdělání, ale nevzpomínám si na obor, kde by se neorientoval.

Překvapoval své okolí také velikou skromností. Přesto, že v úseku, kde pracoval byl pravděpodobně nejvýkonnějším a nejkvalifikovanějším, byl jsem svědkem toho, jak oslovil vedoucího odboru zhruba těmito slovy: "Mě žádné premie ani odměny nedávejte. Já už celkem nic nepotřebuji. Dejte je těm mladým, kteří se zařizují a potřebují každou korunu." Žil přitom velmi skromně, v malém podkrovním bytečku v holešovickém činžáku. Ke štěstí potřeboval zdraví, užitečnou práci a dobré přátele. Neměl auto ani žádný nemovitý majetek, měl rád přírodu, zvířata, květiny.

Z KSČ byl po "prověrkách" asi v roce 1970 vyloučen. Zdrtilo ho to. Své přesvědčení si ale ponechal.

Snažil jsem se tenkrát pochopit jeho myšlenkové pochody a dost neomaleně jsem se ho vyptával. Nemohu zde pochopitelně reprodukovat jeho celé vyprávění, snad jen malý charakteristický zlomek. Řekl mi také přibližně toto: "Víš, vyrůstal jsem ve velmi bohaté rodině. V Praze nám mj. patřilo několik domů, převážně činžovních. Většinovým majitelem byla babička, která byla také hlavou rodiny. Rozhodovala o všem. Měli jsme několik služebných, kuchařek a hospodyní. K večeři jsme se museli obléknout do společenských šatů, scházela se celá rodina, babička seděla v čele. Když jsme dovečeřeli, babička nás nabádala: "Děti, ty kosti dejte služkám". Ke psům se chovala mnohem lépe."

Vyprávěl mi o aroganci bohatých, kterou viděl docela zblízka. Vyprávěl mi o práci v Německu, kde byl (ročník 1921) totálně nasazen. O utrpení ruských zajatců, kterého byl svědkem. A další osobní zážitky a střety s prostředím, ve kterém žil a které ho uráželo i modifikovalo.

Když se dnes rozhlížím v okruhu svých příbuzných, přátel a známých, říkám si "Kéž by bylo takových lidí víc".

Nu, a znal jsem také dost lidí, kteří komunistické straně vděčili za zásadní posun ve společenské hierarchii z nejhlubšího dna a jejichž nadšení a věrnost tehdejší politice bylo víc než pochopitelné.

Zdaleka nesdílím dnes rozšířený názor, že je každý sám strůjcem svého osudu, že je chudoba známkou lenosti, neschopnosti, ignorance. Mnohem častěji jsem se setkával se zcela opačným schematem životních příběhů. Sledoval jsem mnoho "závratných úspěchů" které byly dosaženy porušováním pravidel, lží, podvodem, špatností.

Měl jsem příbuzné, kteří žili v pastoušce, strýc byl zedník, teta se základní školou zemědělská dělnice. Měli tři děti a byli neskutečně chudí. Strýc měl dvakrát na stavbě vážný úraz, teta pracovala jak ji dovolila péče o děti. Jejich "třídní původ" jim v padesátých letech snadno umožnil získat členství a posléze malou funkci v KSČ. Jejich prestiž vzrostla. Strýc dostal stálé zaměstnání i jakousi kvalifikovanější práci a lepší plat. Byli "straně" vděční. Podobných životních příběhů jsem během svého působení v zemědělském provozu zaznamenal několik. Tito lidé měli opravdu dobré důvody k akceptování politiky KSČ a nešlo ani o spekulaci, ani o oportunismus.

V Britských listech publikovaném zajímavém článku Čestmíra Hofhanzla "Smutné konce pravdy a lásky" píše autor: "Jako chlapec jsem si začal uvědomovat, že to nejdůležitější, čeho člověk může dosáhnout, je pochopení věcí kolem sebe-co a proč se děje, proč tak lidé jednají. Pohlíží li člověk na svět z takového zorného úhlu, pomalu se začnou vynořovat kontury souvislostí. Schopnost kritické mysli časem vytvoří obranné schopnosti nadhledu."

Tato slova považuji za moudrá a myslím, že bude dobře si je často připomínat. Ve stejném duchu jsem napsal těchto pár vzpomínek.

Vytisknout