Orličtí Švarcenberci byli a jsou Češi

15. 3. 2010 / Tomáš Koloc

Čímž se dostáváme k jádru věci: Štěpán Kotrba se mýlí, když ve svém článku "Zle je, zle, Švarcenberci zde", míní, že "Karel Jan Schwarzenberg není potomkem šlechty české, ale šlechty katolické rakouské".

Schwarzenbergové, rod původem z franckého Seisheimu (dnes Svobodný stát Bavorsko), přišli do Čech roku 1654, tedy přibližně v době, kdy k nám, jen tak namátkou, z Německa přišli i předkové tvůrce moderní češtiny Josefa Jungmanna či bratrů spisovatelů Františka a Jiřího Langerových.

Výčtem svých činů se rod Schwarzenbergů, především jeho ORLICKÁ VĚTEV, z níž pochází nynější exministr zahraničí, v době, kdy se pojem české národnosti teprve tvořil, jasně přihlásil k ČESKÉMU NÁRODU.

KAREL III. (1824 -- 1904) z orlické větve, po matce potomek Vratislavů z Mitrovic, z nichž pocházel autor jednoho z prvních cestopisů v češtině, se stal vědomě prvním Čechem v rodině. Za svých studií byl ovlivněn Herderovým učením o národním sebeurčení, naučil se bezvadně česky, byl místopředsedou Společnosti Národního muzea a v roce 1861 podal oficiální návrh na vznik Národního divadla. Stejně jako jeho syn

KAREL IV. (1859 -- 1913) byl sveřepým politickým obhájcem rakousko-českého vyrovnání a české rovnoprávnosti.

Jeho syn KAREL V. (1886 -- 1914), po matce potomek Kinských z Vchynic a Tetova, spolužák Jana Masaryka z českého Akademického gymnázia v Praze, založil tradici, že všichni zaměstnanci na Schwarzenberských panstvích, jejichž pás se táhl od Bavorska přes Čechy a Rakousko až do dnešní Itálie, musí umět oba zemské jazyky, tedy němčinu i češtinu.

Jeho syn KAREL VI. (1911 -- 1986) vystudoval na Karlově univerzitě českou historii u profesora Pekaře a napsal a 17. září 1938 spolu s 35 dalšími českými šlechtici signoval "PROHLÁŠENÍ PŘÍLUŠNÍKŮ ČESKÉ ŠLECHTY", ve kterém čeští šlechtici projevili loajalitu k nedělitelné Československé republice a osobě prezidenta Beneše, kterého "nezákonný titul" prohlášení (viz. proskribovaný § 6 zákona 243/1920 Sb.) nijak nerozčílil, ale naopak morálně posílil. V textu Prohlášení se píše:

Jeho bratr FRANTIŠEK SCHWARZENBERG (1913 -- 1992) v září 1939, po vzniku Protektorátu a začátku 2. světové války, sepsal druhý manifest, který byl tentokrát adresován prezidentu Háchovi, a ačkoli ho i tentokrát podepsalo 31 dalších příslušníků české šlechty, šlo v podstatě o čistý manifest toho, jak Schwarzenbergové z orlické větve cítili své češství:

Toto prohlášení způsobilo, že jeho signatářům, včetně Schwarzenbergů, byla po nástupu Reinharda Heydricha do funkce zkonfiskována většina majetku. V téže době vydal KAREL VI. Schwarzenberg vydal svůj nejproslulejší historický spis Heraldika čili přehled její teorie se zřetelem k Čechám na vývojovém základě (dodnes je českou "čítankou" svého oboru), který způsobil takřka senzaci; německými oficiálními místy byl chápán jako drzá provokace, pro vlastence znamenal naopak velkou morální posilu.

Vztah bratrů Schwarzenbergových k První Československé republice, který jeden z nich později popsal ve své životopisné knize Český šlechtic František Schwarzenberg, zformuloval její spoluautor Vladimír Škutina:

Oba bratři během druhé světové války zrušili dvojjazyčnost, s níž se v rodině kvůli výuce dětí mluvilo týden česky a týden německy, a zavedli přísnou jednojazyčnost, díky níž se manželka KARLA VI. Antoinetta z Fürstenbergu (matka dnešního českého exministra zahraničí), která byla vychována německy, musela naučit dokonalé češtině, protože němčina byla v rodině až na další zakázána.

KAREL VI. vedl v roce 1945 v Čimelicích (kde rodina trávila válku) odboj a jako takový se stal prvním předsedou zdejšího Národního výboru, zatímco jeho bratr FRANTIŠEK, od počátku člen českého odboje, byl členem České národní rady pod vedením profesora Pražáka, bojoval v Praze na barikádách a později se stal velvyslancem prezidenta Beneše ve Vatikánu. Po únoru 1948 odešel do USA, kde organizoval exilové hnutí: byl místopředsedou Československé národní rady americké a jako předseda jejího zahraničního výboru upozorňoval americké politiky na situaci v komunistickém Československu. Spoluzaložil a vedl česko-americké středisko Velehrad, stejně jako odbočku Společnosti pro českou vědu a umění v Chicagu, kde na místní univerzitě přednášel politologii. V roce 1980 přesídlil do Rakouska, kde organizoval kulturní klub Domov.

Jeho synovec KAREL VII. z orlické větve (narozen 1937) ve svých 12 letech s rodiči emigroval do Rakouska, kde byl v roce 1962 adoptován zmíněným členem hlubocké větve JINDŘICHEM Schwarzenbergem, po němž v roce 1965 zdědil rozsáhlý majetek. Tento majetek byl mimo jiné základem nadace, díky níž po 21. srpnu 1968 přežily stovky Čechů a Slováků (včetně Josefa Škvoreckého, Milana Kundery a Karla Kryla) v zahraničí první čas svého exilu, a též nadace Československého dokumentačního střediska, které na rodinném sídle Schwarzenbergů v bavorském Scheinfeldu vedl historik Vilém Prečan. Také předsednictví Karla Schwarzenberga v Mezinárodním helsinském výboru pro lidská práva (1984 -- 1990) znamenalo znatelnou podporu kulturní a politické práci československého exilu a snahám Charty 77 doma. Karel VII. byl ve správné době a na správném místě přesně tím, co náš národ ve větší míře dějinně zoufale postrádá: vzdělaným bohatým mecenášem, který ví, na co má dát, a diplomatem, který ví, o co se má zasadit.

O postojích pozdějšího hradního kancléře, senátora, ministra zahraničí a předsedy TOP 09 si může každý vytvořit svůj vlastní úsudek, a má ho přirozeně i autor tohoto článku. Jedno je však jisté. Orličtí Švarcenberci jsou od 1. poloviny 19. století jedním z nejlepších příkladů národního postoje české šlechty -- tak jak to ve svém knižním rozhovoru s Vladimírem Škulinou vyjádřil odbojář a diplomat František Schwarzenberg: