O novém šéfovi Ústavu pro studium totalitních režimů

16. 3. 2010 / Jan Polívka

Pokud bych se měl rozhodnout, jaká informace z posledních dnů mne nejvíce zaujala, byla by to jednoznačně zpráva o demonstraci několika pracovníků Ústavu pro studium totalitních režimů (dále jen ÚSTR) proti volbě nového ředitele, kterým se od 1. dubna stane historik Jiří Pernes. Už samotné mediální hrátky, znevažující oprávněnost jeho kandidatury zveřejněním jeho studiu VÚMLu mi připadaly neuvěřitelné.

Ovšem konstatování jeho odpůrců, že je poněkud nejasný jeho výklad komunistického únorového puče, překračuje všechny meze. Nejen samotný Ústav, ale především jeho "vědečtí pracovníci" se touto akcí totálně zdiskreditovali jako badatelé, zabývající se studiem nedávné historie republiky. Dokázali, že tato instituce je v jejich pojetí jednoznačně zařízením zabývajícím se nikoli studiem, nýbrž prostou politickou skandalizací významné etapy vývoje našeho státu.

Zadáním pro její fungování je zákon revolučního parlamentu č. 198/93 Sb. O protiprávnosti komunistického režimu a odporu proti němu, který zaujímá k minulosti jasné stanovisko a tudíž nepřipouští žádné rozkrývání souvislostí, příčin či následků jednotlivých dějů. Ukázalo se, že dosavadní "vědecká činnost" Ústavu se zabývala zjednodušeným popisem minulosti, odpovídajícím v podstatě následujícímu schématu:

˙ Veškeré dění ve státě řídila samozvaná skupina zločinných manipulátorů, která uchvátila moc provedením státního puče.

˙ Oporu jejím protiprávním aktivitám poskytovala vrstva všehoschopných kolaborantů, kteří svůj osobní prospěch povýšili nad jakékoliv zásady elementární demokracie

˙ Většina společnosti, neschopná i neochotná realizovat se jako plnoprávní svobodní občané, odevzdaně přijímala demagogii totalitních vládců

˙ Jen poměrně nepočetná, o to však významnější skupina odvážných zastánců právního státu protestovala a bez ohledu na nebezpečí, pokoušela se změnit daný stav a vrátit společnosti demokratický charakter

Do takto předepsaných kolonek stačí zařadit příslušnou zkoumanou osobnost (nebo událost) a hned je jasné, jakou roli v minulosti hrála, a podle toho jí vystavit odpovídající "pasportizaci" zavrženíhodnosti či použitelnosti pro aktivity restaurace kapitalistické, demokratické společnosti.

Skutečné vědecké zkoumán í je nevhodné: Mohlo by totiž shledat, že ne nevýznamná část společnosti nejen věřila ve správnost společenského a politického vývoje, ale byla dokonce ochotná podstoupit i těžké osobní oběti pro vizi spravedlivé společnosti rovnoprávných lidí, jejichž postavení bude záviset jen a jedině na množství a kvalitě konkrétní práce, kterou budou ochotni celku odevzdat. Co ji k takovému názoru vedlo, zda se mýlila, by mělo být předmětem bádání. Zdá se být jisté, že aktivity těch, kteří se stavěli tomuto trendu do cesty, z logiky věci považovali za nepřátelské.

Nástup nového ředitele, odhodlaného připustit objektivní vědecké zkoumání naší nedávné minulosti, by mohl zdiskreditované ideologické pracoviště rehabilitovat. Co víc, zjištění a závěry jeho objektivních vědeckých bádání by mohly výrazně přispět tomu, co nazýváme "vyrovnáním se s minulostí". Tu totiž velmi zjednodušeně (a základní vědecká poučka říká, že jakékoliv zjednodušení zakládá budoucí nepřesný a nesprávný závěr) nazíráme optikou jen jedné třídy, která se cítila být obětí. Ti, pro které naopak představa návratu kapitalizmu, byla na základě jejich letité zkušenosti vykořisťovaných, neplnohodnotných členů společnosti nepřijatelná, jakoby neexistovali. Nebo byli nanejvýš hloupou, lehce zmanipulovatelnou masou, ochotnou ty skutečně schopné, nenávistně zmasakrovat.

Ale ono to tak jednoduché není. Ústav pro studium totalitních režimů, bude-li se zabývat studiem, nikoliv skandalizací, může pravdu o nedávné minulosti republiky alespoň poodhalit. Už to je úkol nesmírně obtížný. Jeho naplnění by však bylo bezesporu velmi záslužné a prospěšné.

Ústav pro studium totalitních režimů
Vytisknout

Obsah vydání | Úterý 16.3. 2010