RECENZE

Beneš bez iluzí

15. 3. 2010 / Irena Ryšánková

Kniha Zbyňka Zemana o životě Edvarda Beneše je, navzdory naplněnosti historickými fakty, velmi čtivá a jako vlak se řítí k nezvratnému konci. Kniha neodpovídá na otázky, jen je klade. Jsou to otázky toho druhu, na něž zatím málokdo měl odvahu odpovídat a přináší informace, které by „tatíčkováním“ odkojený čtenář možná raději nevěděl. Zeman přináší čtenářům Beneše neokrášleného aureolou a jasně pojmenovává jeho váhání i jeho touhu po vládnutí.

Jasně shrnuje věci, které lze tušit pod stenogramy parlamentní knihovny. Možná je škoda, že autor nevěnuje více místa Benešovu rodinnému zázemí, ale dlužno přiznat, že by mu tak zbylo méně prostoru na dechberoucí, leč nezaujatý popis Benešova politického života. A o ten v prvé řadě jde. Zeman popisuje okamžiky, které známe z učebnic dějepisu tak, jak je neznáme z učebnic dějepisu.

Kapitola o Masarykově abdikaci může být pro čtenáře zrcadlem toho, jak těžké je vzdát se moci a jaké to je, ji chtít. Okolnosti zvolení Beneše prezidentem jsou popsány velmi dynamicky, přehledně a lidsky hluboce pochopitelně. Zeman používá v jedné z pozdějších kapitol výraz „namáhavé a úspěšné tažení za úřadem prezidenta“. Vždyť – politika je skvělá hra a kdo k ní přičichl, už z ní nechce odejít.

Obsáhlá kapitola „Jedinečná bestialita Mnichova“ (jak konferenci označil Jan Masaryk) přináší do tisíckrát napsaného tématu nové pohledy a informace, který pravděpodobně člověk, o dějinách průběžně informovaný, vůbec neví. Například, že v dubnu 1938 použil k neformálním rozmluvám o německé menšině v Československu Karla Čapka a Ferdinanda Peroutku... To nám posametové čítanky zapomněly říci.

Na čtenáře („obyčejného“ či „řadového“) patrně nejvíce zapůsobí kapitoly, týkající se doby poválečné, která ovlivnila středoevropský prostor na mnoho dalších desetiletí. Popisuje Benešův návrat z exilu, poválečné dekrety i nesoulad mezi domácím odbojem a Benešem.

Zeman upozorňuje, že Beneš si zpočátku s Klementem Gottwaldem dobře rozuměl. Beneš si vysoce vážil Gottwaldova „zdravého selského rozumu“ a myslel si, že ostatní strany Národní fronty budou moci žít s komunisty v míru (str 351). Zlom přichází ve chvíli, kdy se Československo dohodlo se Sovětským svazem o dodávce uranu.

V létě roku 1945 navštívila jáchymovské doly delegace Sovětské armády a v září doly obsadila Rudá armáda. Zdeněk Fierlinger začal o českém uranu vyjednávat nejpozději v srpnu 1945 a to v naprosté tajnosti, nejdřív probíhaly rozhovory pouze mezi Fierlingerem a sovětskými představiteli. Až v závěrečné fázi se Fierlinger začal radit s Benešem. Vláda byla udržována v nevědomosti. Ten, kdo Beneše přesvědčoval o nutnosti uran dodávat do Sovětského svazu, byl právě Fierlinger.

Zeman upozorňuje na to, že v novém, poválečném světě, se Beneš nevyznal a vypadá to, že naprosto nezvážil důsledky uranové smlouvy s Moskvou. „Prezident Beneš již dávno ztratil svůj cit pro spodní proudy pod diplomatickým povrchem, cit, který ho za jeho dlouhého života často zachránil,“ uvádí Zeman (str 361).

Po květnu 1946 stále Beneš čekal, že Sovětský svaz bude zastaven „obrovskou manifestaci síly ze Západu.“ V roce 1947 stále doufal v obnovu partnerství Východu a Západu. Nepřítomnost Československé delegace na pařížských jednáních už byla jen dalším milníkem rychlého vývoje poválečné situace.

Pokus o odstoupení vlády 20. února 1948 také nevyšel. K takovému kroky by došlo pouze v případě, že by demisi podalo 13 ministrů... Jenže... jich bylo dvanáct. Jan Masaryk měl chřipku...

„...Benešovi lidé se vraceli z londýnské emigrace domů ve víře, že přinášejí vlasti – osvobozené z nacistického jha - demokracii. Ale přistoupili na příliš mnoho kompromisů, demokracii až nebezpečně upravovali v domnění, že jenom tak ji lze udržet. Nedovedli vysvětlit pravidla své spolupráce s komunisty lidem doma, neboť je sami neznali...“ (str 376)

Zeman připomíná osobního sekretáře Eduarda Beneše Eduarda Táborského, který vypočetl seznam prohřešků Benešových politických spojenců oproti pilně pracujícím komunistům. „... Hála a jiní předáci lidovců navštívili kongres katolických žen. Vůdce národních socialistů Zenkl si klidně odjel převzít čestné občanství jednoho městečka na Moravě, generální tajemník této strany Krajina pobýval rovněž na Moravě na přednáškovém turné, jeho stranický kolega Ripka potěšil návštěvou své rodiče, náčelník Sokola zahajoval v Tatrách přebor v lyžování...“ (str 377).

Pokud jde o Masaryka, tam lékaři varovali, že již není fyzicky schopen vykonávat ministerskou funkci. Beneš uvažoval nad abdikací, ale nakonec tak učinil až 7. června.

Zemanova kniha není nijak opulentní, ale svou sevřeností a přístupností dokonale ukazuje cestu Beneše na vrchol a zpět.

Je to kniha brutální, čtivá a téměř dobrodružná. Těžko uchopitelného Beneše, historicky vrávorajícího mezi „hrdinným tatíčkem“ a „skorozrádcem“ Zeman uchopil pevně a bez iluzí, stejně jako čtenáře, které již nepustí. Možná by tato kniha měla nahradit učebnici dějepisu.

Zeman, Zbyněk: Edvard Beneš, politický životopis. Druhé vydání. Mladá Fronta 2010. ISBN 978-80-204-2062-6

Vytisknout