Karel Sýs se ale nedokázal vzepřít

26. 2. 2010 / František Řezáč

Titulek článku autora Karla Sýse "Dokázat se vzepřít", je opravdu pikantní. Autor o sobě v BL nic neuvádí, ale na internetu je o něm, pokud se jedná o básníka, informací dost. Pro mladší čtenáře je ovšem třeba tyto údaje doplnit. Podotýkám, že nehodnotím Sýse jako básníka, to učinili a učiní jiní, např. básník a překladatel Jan Zábrana v knize vzpomínek Celý život. Jsem shodou okolností stejně starý jako pan Sýs a pamatuji leccos, co by měla znát i mladší generace. Jeho jméno mi souzní s dobou normalizace a zapadá mezi jména jiná, jako Gustáv Husák, Miloš Jakeš, z kultury pak Jan Kozák, Hana Hrzalová, Vítězslav Rzounek atd.

V době, kdy lidé jako pan Sýs vstupovali do české literatury, tedy po roce 1969 (viz jeho bibliografie) byl zlikvidován Svaz československých spisovatelů, vedený doposledka Jaroslavem Seifertem a s ním i jeho orgán Listy, pokračování Literárních novin, zlikvidovaných stalinisty v roce 1967 a slavných Literárních listů, zlikvidovaných po příjezdu sovětských tanků v srpnu 1968. Následovalo umlčení a existenční postih desítek spisovatelů, básníků, překladatelů, kritiků, historiků, literárních vědců a dalších kulturních činitelů. Nelze zapomenout ani na stovky učitelů, knihovníků, galeristů a dobrovolných činovníků regionální a místní kultury. Za všechny jmenujme profesora Václava Černého, který byl podruhé od roku 1948 znovu vyhozen z Karlovy univerzity. Francouzský básník a komunista Louis Aragon nazval toto dění Biafrou ducha. ( Biafra, nigerijská provincie, tehdy prožívala vyhlazovací válku). Jiní, jako Jan Zábrana, který si jinak vůči tzv. osmašedesátníkům zachovával jako oběť let padesátých pochopitelný odstup, to nazvali kulturním hřbitovem...

Pan Sýs a jeho generační druhové nepochybně tyto skutečnosti znali. Kdo se angažoval v roce 1968 pro demokracii a pro Dubčeka a neučinil pokání, spočívající v první řadě na uznání sovětské okupace za internacionální pomoc proti kontrarevoluci, musel jít. Do exilu, ven z nakladateství, vědeckých ústavů, škol vysokých, středních i základních, z podniků, kulturních institucí.

Mýt okna, jezdit s bagrem, čerpat studně, v lepších případech a z milosti vykonávat nižší a méně ohodnocená zaměstnání. V případě překladatelů pracovat pod cizími jmény pro tzv. pokrývače, v případě básníků psát do šuplíku, pro samizdat a exilová vydavatelství s rizikem trestního postihu a za sledování politickou policií StB, která měla pro literaturu zvláštní oddělení.

Tohle všechno Sýsové a další vycházející hvězdy normalizační literatury dobře věděli, samizdat i exilovou literaturu četli a někteří i plagovali. A to až do roku 1989. Nikdy neprojevili ani stín solidarity s umlčenými kolegy a tím přispěli k vymazání tohoto kdysi samozřejmého atributu intelektuála z českého prostředí. Nedokázali se vzepřít...

Vytisknout

Obsah vydání | Pátek 26.2. 2010