Mary Heimannová a Česko(Slovensko)

26. 1. 2010 / Tomáš Koloc

Dr. Mary Heimannová se narodila v 60. letech v rodině amerického diplomata židovského původu, pocházejícího z východního pobřeží USA. Vyrůstala v Evropě, a to v zemi, která se svou národnostní situací do jisté míry podobá Československu: ve federativní Belgii. Později (díky změně otcova působiště) žila v několika asijských zemích. Během bakalářského studia historie na prestižní Vassar College ve státě New York se potkala s profesorem Hsi Huey Liangem, odborníkem na českou a německou historii, který jako syn čínského velvyslance vyrůstal v Berlíně a později v Praze 30. a 40. let, o čemž mj. napsal vynikající vzpomínkovou knihu Mezi Berlínem a Prahou (česky Prostor 2006), kterou jsem zmínil už ve své první reakci na recenzi Jana Čulíka. Setkání s profesorem Liangem mělo na život doktorky Heimannové zásadní vliv. Už na Vassar College a později během svých studií na Oxfordu a výzkumů v České republice se začala věnovat českému jazyku, historii a reáliím, což se jí stalo "osudem" i soukromě; vzala si Čecha, a získala také mnoho českých přátel. Historii československé politiky se vedle anglické náboženské a kulturní historie věnuje i jako vědecká pracovnice University of Strathclyde v Glasgow. Sám jsem měl možnost poznat Mary Heimannovou jako ženu nesmírné pokory před oborem, jemuž se věnuje, před českým a slovenským národem, navíc jako osobu, kterou jako bohemista musím vyzvednout za její bezvadnou češtinu.

Kniha Czechoslovakia: The State That Failed, do jisté míry inspirovaná knihou profesora Lianga, však díky nakladatelství vznikala v šibeničních termínech (a z titulu své profese dodávám; s šibeniční -- neboť téměř neexistující -- redakcí) a i volba dne jejího vydání 28. 10. 2009 (na Den vzniku samostatného Československa) byla nápadem nakladatelství, jelikož je americkým zvykem, aby den vydání měl nějakou souvislost s tématem knihy.

Jan Čulík se rozčiluje, že Eva Hahnová i další "lezou Mary Heimannové do mozku" a dohadují se, co tím či oním chtěla autorka říct. To jistě není nejlepší varianta, ale co se dá dělat, když k tomu kniha vybízí. Ačkoli je "vedena" jako přísně historická studie, je psána beletrizujícím, hodnotícím jazykem, z něhož je jasně patrná inspirace pracemi profesora Lianga, který se se stejným vyzněním zabývá týmiž otázkami, ale coby očitý pamětník ve své knize jednak nedělá faktické chyby, které by vzbuzovaly takové emoce jako kniha M. Heimann. Svým autentickým pohledem českému čtenáři otevírá mnohé námi zhusta vytěsněné poznatky.

Mary Heimannová mi laskavě poskytla také rukopisy několika svých předchozích prací, jejichž šťavnatý esejistický styl se mi okamžitě spojil se stylem její historické knihy. Mám-li tyto práce posuzovat jako literární výtvory (což je můj obor), jsou vynikající. Mám-li je však laicky posuzovat jako úzce odborné, musím konstatovat, že se v nich vyskytují faktické chyby, které -- žije-li ve středoevropském prostředí -- objeví i laik. A tak se to opět má i s knihou Czechoslovakia: The State That Failed.

Jako nakladatelský redaktor, který má i soukromě mnohem raději beletrii než "literaturu faktu" (psychoanalytický esejista Jan Stern by mě jistě podpořil v mé otázce, co je to vlastně "fakt" a nakolik je objektivní respektive subjektivní) jsem v Mary Heimannové objevil esejistický talent v oblasti historie. Proto (nikoli, "abych jí poučil", jak JČ "leze do mozku" mně) jsem jí za darovaný výtisk její knihy věnoval knihu polského autora Mariusze Szczygiela Gottland, která o daném tématu (Československé historii 20. století) vznáší možná ještě provokativnější otázky, činí tak ale jiným způsobem; osobními rozhovory, nad nimiž pak autor esejisticky přemýšlí. Přiznávám totiž, že zatímco během četby knihy Mary Heimannové jsem každou chvíli uražený, a to především zdánlivou jednoznačností jejího výkladu našich národních dějin, někdy až očividná provokativnost tezí Mariusze Szczygiela mě ani v nejmenším neurazila. Jsem přesvědčen, že je tomu tak proto, že zatímco text Heimannové je psán jako zdánlivě "vědecky objektivní", Szczygielův (stejně jako Liangův) text je otevřeně subjektivní; dívá se na subjektivní osudy subjektivníma očima.

Jsem přesvědčen o tom, že kniha Czechoslovakia: The State That Failed (která mimochodem dosud nemá oficiální český název, jež by stejně dobře mohl znít Československo: Stát který padl) by měla v českém či slovenském vydání vyjít v revidované podobě, která by eliminovala faktické chyby, měla by být opatřena podrobnějšími životopisnými údaji o autorce (v intencích, na které jsme zvyklí z českých knih počínaje 60. lety 20. století) předmluvou, vysvětlující autorčin záměr a pohnutky k jejímu napsání, měly by do ní být zahrnuty i autorčiny předchozí eseje, A PŘEDEVŠÍM by měla být opatřena mnohem rozsáhlejším poznámkovým aparátem, zaměřeným především na mezinárodní a středoevropský kontext popisovaných historických etap. Osobně bych ji doplnil ještě o přepis krátkého orálního svědectví osob, které prožily 30. a 40. léta v Československu (Čecha, Slováka, Rusína, sudetského Němce, českého Poláka, slovenského Maďara, Žida), popřípadě i v sousedních evropských zemích. Jako člověk, který se zabýval sběrem orálně historických pramenů od svých krajanů jsem Mary Heimannové v tomto směru nabídl svou pomoc.

Původním záměrem knihy bylo sehrát u laické i odborné veřejnosti kýženou roli polínka, který zažehne otevřenou diskuzi o naší a slovenské národní minulosti. Dle mého však současná anglická verze potřebné diskuzi jen brání, neboť vyznívá podle mě jako velice zavádějící, a tudíž je velice napadnutelná.

Vytisknout