Arundhati Roy, špatné svědomí indické demokracie

8. 12. 2009

Pokud čtou Arundhati Royovou, její krajané nemohou zůstat indiferentní: v knize "Naslouchání kobylkám" nejznámější indická autorka provádí zevrubnou a přesvědčivou kritiku "největší světové demokracie", jejíž fašistické tendence zavrhuje.

Manipúr může být oprávněně považován za prototyp takové úchylky: V roce 1958 vláda kvůli boji s hnutím za nezávislost označila malý stát za "zónu nepokojů", v níž armáda disponuje mimořádnými pravomocemi. To vedlo k četným excesům, odsouzeným například v roce 2008 organizací Human Rights Watch. Ale násilné vojenské akce pokračují také v severovýchodních státech jako je Kašmír, a ve východních státech indické federace, kde se rozvíjí mohutná rebelie Naxalitů.

"Během poslední dekády," tvrdí Royová, "se lidé zabití bezpečnostními silami počítali na tisíce." Podle ní se však virus militárního násilí neomezuje jen na problematické regiony: Celá země propadá plíživému fašismu: "Po pádu berlínské zdi," vysvětluje později u kuchyňského stolu, kde sedí u hromady knih a časopisů, "se Indie přeorientovala na Spojené státy. Současně tato země prakticky naráz přešla od podpory islámu - proti Sovětskému svazu - k démonizaci muslimských hnutí prezentovaných coby teroristické skupiny. To dovolilo BJP (nacionalistické straně hinduistů), aby rapidně zesílila na základě tématu 'hinduistické pýchy'." Otevření ekonomiky přitom nepůsobilo proti této tendenci - právě naopak: "Podobně jako v nacistickém Německu je fašismus spojen s ekonomickou obnovou. Velké podniky podporují lídry BJP, protože privatizují a poskytují těmto podnikům půdu odebranou rolníkům."

Velice agresivní bezpečnostní kontroly vnitrostátních letů stejně jako přítomnost ozbrojených vojáků s pytli písku v dillíském metru svědčí o tom, že v zemi nevládne pohoda. A noviny takřka denně informují o potyčkách v regionech, kde probíhá povstání Naxalitů, a nad kterými vláda již nemá kontrolu.

Ale degenerace demokracie začíná v samotném srdci politických institucí: "Vetšinu volených zástupců tvoří milionáři," vysvětluje Arundhati Royová. "Nemůžete získat křeslo, pokud vás nepodporují velké společnosti. Víte, že volební kampaň v Indii je dražší než prezidentská kampaň ve Spojených státech?"

Pokud jde o protiváhy, jako je Nejvyšší soud nebo média, v zásadě všechny přešly do rukou amerikanizovaných elit. Autorka v roce 2002 ztrávila den ve vězení za to, že kritizovala Nejvyšší soud. "Všechny demokratické instituce byly zbaveny svého významu a pracují společně ve prospěch elit," tvrdí. Když poukazuji na to, že má svobodu vyjádřit se, psát a hovořit, odpovídá: "To není demokracie. Demokracie je vláda lidu a pro lid."

Přehání snad spisovatelka? Kalpana Sharmaová, levicová aktivistická žurnalistka z Mombaje, považuje analýzu Royové za platnou, ale zmírňuje její pesimismus: "Došlo k velkému pokroku na úrovni vesnice," říká, "místní rady, panchayat, získaly zákonem na podporu zaměstnanosti na venkově (National Rural Employment Guarantee Act, NEGRA) větší pravomoc. Bitva není prohrána." Na to Royová opáčí: "Nechápu svou práci jako udržování subtilní rovnováhy jednotlivých pozic. Fašismus je pomalá infiltrace všech státních mocenských instrumentů, pomalá eroze veřejných svobod, každodenní nespravedlnosti, které nejsou nijak zvlášť spektakulární."

Zbývá jí za těchto okolností nějaká naděje? "V Indii je jedna věc velmi pozitivní: Lidé si jsou mimořádně dobře vědomi toho, co se děje. Elity a média nikoliv; ale lidé v terénu to vědí." Autorka by se ráda vzdálila ze zpráv a pokročila s románem, nad nímž uvažuje. Ale přiznává se ke "vzrušení" z tohoto života. Následující den měla odcestovat do Kašmíru. Pátrat, a nepochybně též odsuzovat.

Celý článek ve francouzštině: ZDE

BL 25. 10. 2001, Arundhati Roy: Pohled z Indie: Americká válka je brutalita namazaná burákovým máslem ZDE

Vytisknout