O = W

7. 12. 2009 / William S. Lind

Nemělo by to překvapovat. Amerika je nyní státem pod vládou jedné strany. Touto stranou je Strana establishmentu, jež současně představuje stranu války. Pokud nejste ochotni jásat nad věčnou válkou za věčný mír, nemůžete se stát jejím členem.

Co lze říci o Obamově rozhodnutí vyslat posily do Afghánistánu z vojenského hlediska? Pochopte, že v Afghánistánu 30 000 mužů znamená kapku v moři. Velikost země, široký rozsah aktivit Talibánu a dalších protiokupačních sil, jakož i převážně hornatý terén činí z Afghánistánu jakousi houbu schopnou absorbovat ohromné množství sil. Vážně míněné úsilí by vyžadovalo dalších 300 000 vojáků, nikoliv 30 000.

Obamova eskalace by ze strategického hlediska dávala smysl jedině tehdy, pokud by byla zaměřena k politickému posílení našeho postavení coby výchozímu předpokladu pro jednání s Talibánem. Obsazením několika oblastí v centru území kontrolovaného Talibánem bychom mohli přimět mullu Omara k jednání. Cílem dohody by byla koaliční vláda s účastí Talibánu, která by vydržela až do našeho odchodu, a spojená se slibem, že al-Kájda nebude znovu pozvána do země. Je tohle záměrem Bílého domu? Mohu pouze prohlásit, že pro to nenacházím žádné důkazy.

Na operační úrovni jsme přijali opevňovací strategii: Festung Kandahár. Operační protitah Talibánu je jasný: Obsadit zbytek paštunských území, izolovat nás v našich pevnostech a poté pracovat na přerušení zásobovacích linií těchto pevností, včetně Kábulu. Talibán se o to již snaží; naše koncentrace by mu to měla usnadnit.

Na úrovni taktické se Talibán stáhne z oblastí soustředění našich sil, spíše než aby se je snažil bránit: "když nepřítel postupuje, my ustupujeme". Poté pronikne do těchto oblastí s malými nájezdy, léčkami, týmy rozmisťujícími výbušné nástrahy a sebevražednými atentátníky: "Když se nepřítel zastaví, provádíme rušivé útoky". (Lind tu cituje klasické Mao Ce-tungovy zásady vedení partyzánské války - KD.) Ve svých pevnostech budeme bojovat s blechami.

Když dáme vše dohromady, vidíme, že z vojenského hlediska to nedává smysl. Samozřejmě to platí o každém vojenském řešení afghánské války. Bojujeme s Paštuny, a ti nakonec vyhrávají všechny afghánské války. "Tentokrát je to jinak" - takhle zní válečný pokřik šílence.

Co tedy hledat za rozhodnutím prezidenta Obamy? Samozřejmě, že domácí politické úvahy. Udělal to, co politici čelící obtížné volbě vždycky dělají: Odložil rozhodnutí na konkrétní datum, tj. na červenec 2011. Prezident slibuje, že se pak začneme z Afghánistánu stahovat. Toto datum je však mimo svůj čistě politický význam zcela nesmyslné, mj. i proto, že v té době bude Obama čelit stejnému rozhodnutí, které právě odrazil. V předvečer prezidentských voleb ho odloží znovu. Mezitím však náklady na válku, peněžní i lidské, porostou, což případný odchod ještě více zkomplikuje.

Skutečná volba, jíž Obama čelil, se netýkala otázky, kolik jednotek vyslat. Nemáme dost vojáků na to, abychom dali dohromady počet z vojenského hlediska významný. Skutečná volba byla mezi možností stáhnout se okamžitě, nebo teprve později. Vzhledem k (prázdné) americké pokladně, obavám o blaho našich vojáků a jejich rodin, a také vzhledem k beznadějnosti situace, byl Obama coby šéf exekutivy povinen nařídit okamžité stažení. Tím že rozhodnutí odmítl, ukázal Americe i světu, co je zač. 1. prosinec 2009 je datem, kdy prezident Obama selhal.

Celý článek v angličtině: ZDE

Vytisknout