Listopad 1989 zahájil řadu procesů, mj. rozdělení společného státu. Ptali jsme se tentokrát:

Jak se rozdělení Československa podepsalo na životě Romů?

7. 12. 2009 / Pavel Pečínka

Rozdělení Československo dle mého názoru poznamenalo většinu z nás. Máme své příbuzné na Slovensku, to pro mnohé Romy bylo a dosud je druhým domovem. Rozdělení federace pak přineslo komplikace s občanstvím. Přijetím zákona o českém občanství se přes noc mnoho Romů stalo cizinci v zemi, kde se narodili. I já a moje děti jsme museli žádat o české občanství, byť jsme se narodili na Moravě. Byla to absurdní situace, úřednice mně pak předávala osvědčení o občanství ČR s poznámkou "vítejte doma". Zánik společného státu Romům nic nepřinesl, ba naopak.

Už patnáct let aktivně spolupracuji s romskými umělci, soubory a organizacemi na Slovensku, na naše aktivity také zvu slovenské umělce a v mé kapele hraje převážná většina slovenských vynikajících hudebníků. Přestože bydlím v České republice, tyto hranice zatím prostě nevnímám. Můj tatínek a celá jeho rodina pocházeli ze Slovenska a já jsem s nimi trávila velikou část svého života, takže se na Slovensku pořád cítím doma. Myslím si ale, že mladší generace a další generace už to takto jako já nevnímají a vnímat nebudou. Přestože většina českých Romů pochází ze Slovenska, často jsem byla svědkem toho, že někteří mladší Romové žijící v České republice ještě ani na Slovensku nebyli, přestože odtamtud pochází a mají tam svoji rozvětvenou rodinu.

Rozdělení Československa si dodnes vykládám jako tragický výsledek snah pánů Klause a Mečiara o rozdělení sfér vlivu. Nacionalisté, jichž k tomu využili, v tom hráli druhé housle. Většině rozumně uvažujících příslušníků obou národů to bylo líto, byť jsou dnes ty státní hranice jen hranicemi správními v rámci Evropské unie. "Demokracie" se budovala tak překotně, že se subjekty demokracie, tedy občané, nesměli k objektu vůbec kvalifikovaně vyjádřit. Slováky budu pokládat do konce života za "špatné cizince", protože ta kulturní, geografická a jazyková blízkost je osudová. Podobné jsou i problémy, jež mají menšiny žijící na českém a slovenském území. Nemám teď na mysli jen tu romskou, ale třeba bývalou německou v Česku a maďarskou na Slovensku. Do vztahů s menšinami se v závislosti nejen na inteligenci, ale i na společenské atmosféře stále promítá málo snahy o skutečné porozumění a pochopení druhé strany, snahy o skutečný dialog. Z toho vyplývá většina konfliktů. K jejich umenšení nejvíce pomůže čas a opravdová snaha obou stran překonat příkopy. To poslední záleží na nás všech.

Rozdělení Československa pro Romy znamenalo velký, dost nepříjemný zásah do života. Dodneška se potýkají např. s nedořešeným občanstvím a z toho se pak odvíjí další problémy. Romové díky tomu přicházeli o bydlení, neboť neměli nárok na státní podpory.

Byl jsem svědkem toho, kdy veliké skupiny Romů ze Slovenska v Čechách živořily, dokonce si v českých lesích stavěly chatrče nebo jen stany a živobytí si zajišťovaly obcházením smetišť a popelnic po sídlištích. V jiných případech početné rodiny ze Slovenska navštívily rodiny v Čechách, které žily v malometrážních bytech, ty pak na nátlak obcí dostávaly výpověd z nájmu bez soudu, nebo jim jednoduše dále nebyly prodlouženy smlouvy. To proto, že skoro každý Rom např. v naší vyloučené oblasti má smlouvu na dobu určitou.

Všem je známo, že většina Romů vlastně pochází ze Slovenska, takže svázanost je tam hodně veliká a Romové tvrdí, ze byť je demokracie, tak příliv slovenských Romů je majoritní společnosti trnem v oku. Sám chápu, že příliv by až tak nevadil, kdyby přicházeli lidé, kteří mají co nabídnout a jsou vzdělaní. Na druhé straně by si měly oba státy být vědomy, že tato situace je pozůstatkem obou států a že přesto, že jsme dva samostatné státy, tak bychom se měli stavět k těmto lidem jako bratrům a sestrám. Každý z nich je obrazem národa československého.

Z tohoto období si zejména pamatuji, že jsme s maminkou museli stát ve frontě na okresním úřadu abychom dostali papír, kterým budeme prokazovat, že jsme občané ČR. Také jsme to neměli jednoduché a museli jsme řešit nějaké administrativní komplikace. Tehdy jsem si myslel a myslím si i nyní, že to bylo potupné. Smutné bylo, že několik let po rozdělení stále mnoho Romů ten papír nedostalo. Jsem rád, že tu jsou lidé kterým nejsou lhostejné osudy jiných a dohlížejí na to, jak jsou nebo nejsou zabezpečována lidská práva. Bez nich by nedošlo k novelizaci příslušného zákona a možná ještě dnes by bylo stále hodně těch (a nejen Romů), kteří by si o tom papíru mohli nechat jen zdát.

Jelikož mám manžela Slováka, cítila jsem to velmi bolestně. Máme z manželovy strany rodinu, jde o velmi srdečné lidi. Oblíbila jsem si je, ráda je navštěvuji. Slovenský jazyk zní melodicky, měkce. Československo bylo jedno srdce a teď je rozpůlené.

Rozdělení Československa se mne nedotklo, připadne mi to jen celkově hloupé. A myslím si, že o rozdělení usilovali hlavně naši slovenští bratři. Stálo to celé velké peníze, vybudovaly se hranice, přechody, zavedly se nové měny. Dnes jsme v EU, bez hranic a zase je vše jinak. Snad jsou to změny k lepšímu. Ale občas si říkám, čeho se zase dočkáme? Co se zase bude měnit a kolik to bude stát?

Zda se mi, ze Česko a Slovensko jsou si teď vzdálenější, než v minulosti. Tenkrát to byl jeden stát, takže se není čemu divit. Sice jsem se narodila v Československu (1991), ale těžko si budu něco pamatovat. Vím, že jedna moje známá mi říkala, že při rozpadu Československa se zvedla nenávist mezi těmito dvěmi národy. Já to jaksi moc nevnímám a ani jsem nic takového nezažila.

Rozdělení zasáhlo do života Romů významně a negativně. Většina z těch, co žili tehdy v Čechách a na Moravě, byli Romové ze Slovenska a neměnili svoji národnost. Za socialismu se totiž o národnostech skoro nemluvilo. Nebyli ani trvale hlášeni na území ČR a později si nezažádali do předepsaných 18ti měsíců o české občanství. Buď to nepochopili, nebo je to nezajímalo. Proto později tito zde žijící občané-Romové zůstali bez občanství a stali se z nich stateless. Takže studenti z katedry sociální práce Karlovy univerzity později tyto romské rodiny objížděli a pomáhali jim pochopit jak a proč je nutné vyřešit i otázku občanství. U většiny se to podařilo dodatečně napravit.

Vyšlo v Romano hangos 21-2009

Vytisknout