Hagbardův zákon

7. 12. 2009 / John Michael Greer

Můžete se domnívat, že by to k tomu nemělo docházet, pokud lidé kteří rozhodují vědí, že údaje byly zfalšovány kvůli lepší politické přijatelnosti, jak je to v případě ekonomických statistik ve Spojených státech i kdekoliv na světě běžné. Přesto je důležité si uvědomit, že navazujeme na předchozí zjednodušující manipulaci s daty uplatňovanou například administrativou Lyndona Johnsona. Johnson s charakteristickou texaskou přímočarostí neponechával v oblasti statistiky nic náhodě; proslul tím, že posílal každý nežádoucí údaj zpět do kanceláře, která ho vykázala, a to tolikrát, kolikrát bylo třeba, dokud nevyhovoval jeho představám.

Dnech už k ničemu tak primitivnímu nedochází. Prezident -- kterýkoliv prezident z jakékoliv strany, nezávisle na tom, o kterou zemi jde -- prostě vyjádří naději, že ukazatel se v příštím čtvrtletí zlepší; šéf příslušné kanceláře aplikuje tuto instrukci na svém pracovišti; ta pak projde byrokratickým řetězcem a nějaký anonymní zaměstnanec vyprodukuje přijatelný důvod, proč je třeba změnit způsob výpočtu; nová metoda je schválena pokornými kancelářskými akademiky, orazítkována příslušnými úředníky, a začne se aplikovat právě včas, aby zlepšila údaje za příští čtvrtletí. Vše probíhá velice čestně a profesionálně, a jediným znamením, že tu dochází k ovlivňování, je fakt, že během posledních třicet let každá reformulace oficiální ekonomické statistiky vedla k údajům, jež byly ještě růžovější než jejich předchůdci.

Je proto dokonce možné, že velmi mnoho takových změn proběhlo bez jakéhokoliv otevřeného nátlaku shora. V moderních společnostech má velký vliv Hagbardův zákon. Toto pravidlo formulované Robertem Sheaou a Robertem Antonem Wilsonem v báječné satiře Illuminatus! tvrdí, že informace může být komunikována pouze mezi sobě rovnými, protože v hierachii jsou ti na nižších pozicích vystaveni velmi silným pobídkám k tomu, aby říkali svým nadřízeným to co chtějí slyšet, spíše než aby mluvili pravdu. Čím více hierarchických úrovní dělí ty, kdo informace shromažďují, od těch, kdo rozhodují, tím větší má komunikace sklon být blokována Hagbardovým zákonem; v dnešních vládách a korporacích je odtržení od reality viditelné dole a čísly viditelnými na vrcholu pyramidy velmi časté, pokud ne úplné.

Mnozí z mých čtenářů budou znát dva příklady tohoto typu falšování ukazatelů odhalené v posledních týdnech. Kdesi z útrob Mezinárodní energetické agentury (International Energy Agency, IEA), odkud byrokracie vytvořená a financovaná průmyslovými státy světa poskytuje statistické údaje o spotřebě energie, dva zaměstnanci vynesli informaci, že údaje za rok 2009, které měly být v zápětí zveřejněny, byly stejně jako ty předchozí kvůli nátlaku americké vlády zmanipulovány. Důvodem nátlaku je podle svědků obava, že by přesné údaje neprospěly americké ekonomice -- takřka ze stejného důvodu, proč je diagnóza choroby v terminálním stádiu špatná pro vyhlídky na pořízení životního pojištění.

Samozřejmě, že zprávy o úniku informací vyvolaly na straně IEA záplavu dementujících prohlášení. Někteří lidé byli nepochybně ošáleni; přesto se propastný rozdíl mezi růžovými předpověďmi těžby ropy zveřejňovanými IEA a důkazy shromážděnými nezávislými výzkumníky stal v komunitě ropného zlomu předmětem diskuse již před několika lety, a bylo užitečné získat od insiderů potvrzení o přítomnosti manipulací.

Druhý a mnohem kontroverznější příklad vyšel najevo, když neznámé osoby umístily na internet velké množství soukromých emailů pocházejících z britského akademického centra studujícího globální změnu klimatu. Tak jako v případě čehokoliv, co se zmíněného tématu týká, se obsah emailů stal předmětem bouřlivé debaty mezi znepřátelenými armádami pravověrných, nicméně emaily naznačují, že ve velkém a lukrativním vědeckém odvětví spojeném s klimatickou změnou dochází k jisté manipulaci s daty a k porušení vědecké etiky.

Takové věci jsou v dnešní vědě až příliš obvyklé. V mnoha oblastech počet ambiciózních mladých vědců vysoce převyšuje počet dostupných grantů a definitiv na univerzitách, a pokušení dopustit se kvůli profesionálnímu úspěchu podvodu je velké. I když je otevřené falšování stále vystaveno riziku trestu, méně nápadné formy vědeckého podvodu přinášejí výrazný úspěch v podobě zveřejněných studií, přidělených grantů a kariérních postupů. Protože se očekává, že se věda kontroluje sama, s vědeckými podvody se zachází asi stejně, jako se sexuálním zneužíváním uvnitř kléru či se špatnými praktikami mezi lékaři: S výjimkou nejkřiklavějších případů ustupuje potrestání viníků solidaritě sobě rovných a ochraně reputace dané instituce i profese.

Výsledkem je velký podíl falešné vědy, která manipuluje experimenty a statistickou analýzu tak, aby podpořila názory, které jsou v módě, a to jak na samotném poli vědy, tak v širším společenském prostředí. Našel jsem snadno půltucet tohoto typu případů už během mých studentských let. Nepotřebujete sedadlo v první řadě, abyste přihlíželi zblízka: Prostě věnujte pozornost tomu, jak často výsledky studií podpoří zájem kohokoliv, kdo si je zaplatil. Nepotřebujete aplikovat test chí kvadrát, abyste zahlédli Hagbardův zákon v činnosti.

Existuje dobrý důvod domnívat se, že zpětnovazební smyčka, jejímž prostřednictvím populární nálady prostřednictvím pochybné vědecké práce vytvářejí své vlastní důkazy, debatu o globální změně klimatu deformovala. Stopy ukazují k podivnému oddělení nynější vědy o globálním oteplování a paleoklimatologických nálezů, podle nichž byly náhlé a drastické změny klimatu v dlouhé historii Země rutinními událostmi; že Země na vrcholu nynějšího interglaciálu, před pouhými šesti tisíci lety, měla vyšší teplotu, než jakou předpovídají nynější katastrofické scénáře; a že Země bývala skleníkovou džunglovou planetou bez polárních či horských ledovců po zhruba 80% času, po nějž probíhal vývoj mnohobuněčných organismů. Technicky vzato, žijeme dosud v době ledové -- nynější interglaciál by měl skončit v příštích několika tisíci letech a ustoupit novému zalednění na nějakých sto tisíc let, přičemž během několika milionů let proběhne ještě několik podobných cyklů -- a tvrzení, že návrat planetárního termostatu o něco blíže k normální hodnotě zničí život na Zemi jsou tedy přinejmenším pochybné.

Na nynější debatě o globální změně klimatu mě nejvíce zajímá to, že tato fakta, pokud se vůbec objeví ve vysílání, jsou obvykle použita coby munice popíračů. Jenže jedno z druhého nevyplývá. Paleoklimatologie ukazuje, že zemské klima je nestabilní a náchylné k drastickým změnám schopným drasticky zatížit lokální a regionální ekosystémy. Stejně tak je jasné, že míra manipulování v britské laboratoři nic nemění například na faktu, že arktický led roztává, nebo že v mnoha částech světa dochází ke klimatickému zlomu. I kdyby tyto změny způsobovaly přírodní síly, je sotva vhodná doba k tomu vypouštět do již tak nestabilní atmosféry ohromná množství skleníkových plynů -- mohli byste stejně tak tvrdit, že když blesk způsobil lesní požár, tak se nic zlého nestane, budeme-li jeho okraje letecky kropit benzínem.

Problém debaty o globální změně klimatu nyní spočívá v tom, že dobře placené skupiny na obou stranách používají pochybné vědecké argumenty k prosazování vlastní agendy a posouvají debatu dál směrem k extrémům. Přichází ke slovu obvyklý zvyk uvažovat v rigidních binárních kategoriích; pro ty, kdo věří v globální oteplování, je dost jednoduché trvat na tom, že kdokoliv, kdo zpochybňuje jejich tvrzení, musí být popíračem, zatímco oponenti dělají totéž v bledě modrém, a vřava a křik odsouvají stranou myšlenku, že může být dobré prozkoumat oblast mezi polarizovanými extrémy. Radikálové na jedné straně se snaží přimět veřejnost, aby masově podporovala grandiózní plány s velice pochybným účinkem, zatímco radikálové druhé strany se snaží veřejnost přimět, aby nedělala vůbec nic - a výsledkem je potlačení umírněných názorů.

Je instruktivní porovnat výslednou vřavu s paralelní, i když mnohem méně často publikovanou debatou o ropném zlomu. Komunita kolem ropného zlomu jistě též má svůj podíl přehnaných apokalyptických tvrzení, a stejně tak i své popírače tvrdící, že volný trh, pokrok, nebo nějaký jiný obvykle nekvantifikovaný faktor udělá z nekonečné materiální expanze na konečné planetě menší oxymoron, než jak to plyne z veškeré logiky a vědeckých důkazů. Přesto většina aktivit probíhá v širokém spektru mezi těmito dvěma extrémy. Máme ekogeeky prosazující alternativní energii, hnutí Transition Towns budující místní komunity, ty kdo se učí technikám přežití, ale i další; i když se většina těchto podniků mine cílem, k čemuž nepochybně dojde, šance na nalezení použitelných strategií pro obtížnou budoucnost vzrůstá s každou další prozkoumanou alternativou.

Rozdíl mezi oběma debatami se týká i propojení mezi statistikou a mocí probíraného v minulém eseji. Je férové říci, že obě strany debaty o globální změně klimatu mají na mysli dosti robustní politické a finanční zisky. Etablované průmyslové mocnosti Západu i rozvíjející se průmyslové státy celého světa se snaží využít globálních změn klimatu k tomu, aby na protistranu uvalily konkurenční nevýhody; společnosti podnikající v oblasti fosilních paliv se snaží zabezpečit své ekonomické postavení, zatímco rapidně expandující průmysl obnovitelných zdrojů usiluje o získání pozic ve vládních kruzích; politické strany se řadí do fronty, aby zástupce jednoho nebo druhého odvětví změnily v trvalé příznivce, od nichž lze získat hlasy nebo příspěvky, a tak dále.

V případě ropného zlomu se nic takového nestalo. Pokud jsme již spotřebovali polovinu světových zásob ropy a další fosilní paliva budou brzy následovat, pak platí, že hra končí a nikdo už nevyhraje. Konec věku nadbytku slibuje uvrhnout světové průmyslové ekonomiky do permanentního poklesu, ponechat politické strany bez zdrojů potřebných k zakoupení podpory stále potřebnějšího voličstva, omezit globální vojenský dosah průmyslových států a napříště uzavřít většinu možností, na nichž průmyslová společnost závisí. Nicméně mírná vlna globálního oteplení -- řekněme na úrovni vzrůstu teploty z konce poslední doby ledové před jedenácti tisíci lety, kdy došlo k růstu průměrné globální teploty o 7-8 °C za dobu kratší než dekádu, roztály kontinentální ledovce stejně veliké jako dnešní ledovce polární a hladina moře se zvedla o nějakých 90 metrů, přičemž zaplavila miliony čtverečních kilometrů souše -- by měla na průmyslovou společnost podobně těžký dopad.

Proč by se z této možnosti měl stát politický fotbal, zatímco co o ropném zlomu se ve slušné společnosti nemluví a dosud se jím zabývala pouze politická uskupení v naprosto okrajovém postavení? To je fascinující otázka, na niž nedovedu jednoduše odpovědět. Důkazy o ropném zlomu jsou přinejmenším stejně přesvědčivé jako v případě globální klimatické změny, a důsledky pro průmyslovou společnost jsou prakticky stejné. Konspiracionisté mohou jistě přijít s tím či oním důvodem, proč právě modní inkarnace výrazu "Oni" podporuje jedno a nikoliv druhé.

Sám se ptám, zda zde Hagbardův zákon nehraje mnohem větší roli než nějaký záměrný plán. Vyprávění o globální změně klimatu, když je důkladně rozeberete, představuje ten typ příběhu, který naše kultura s oblibou vypráví -- narativ o lidké moci. Říká: Podívejte se, jsme tak silní, že můžeme zničit svět! Vyprávění o ropném zlomu je naproti tomu příběhem, jaký rádi nemáme -- příběhem o přirozených mezích, které se týkají i nás samých. Z pohledu ropného zlomu status nejoblíbenějších dětí přírody, do nějž jsme se sami pasovali, začína vypadat jako sebeklam, jímž také patrně je, a lze se jen těžko vyhnout myšlence, že jsme byli obsazeni do poněkud méně lichotivé role dalšího z druhů, který překročil únosnou kapacitu prostředí a čelí obvyklým následkům.

Těžko si lze představit tvrzení, které by dnes bylo méně populární. Podobná logika může stát v pozadí faktu, že vyznavači i popírači globálního oteplování přehlížejí paleoklimatická data, jež ukazují, jak proměnlivé bylo zemské klima v prehistorických časech. Druh, jenž se zoufale snaží udržet přehnaně příznivý obraz sebe sama, má dost starostí s uznáním faktu, že běžná bouře uvolní stejné množství termální energie jako strategická jaderná hlavice.

Vše, co tu bylo zmíněno, má vážné důsledky pro to, co můžeme během soumraku věku nadbytku kolektivně uskutečnit, a tyto účinky se zvlášť silně projevují v politické aréně. Držte si klobouky, milí čtenáři, protože příští týden začneme probírat politickou ekonomii ropného zlomu.

Celý článek v angličtině: ZDE

Vytisknout