Je pro nynější americké rozhodování o Afghánistánu k něčemu poučení z Vietnamu?

1. 12. 2009 / Miloš Dokulil

Především pro americké veřejné mínění tu trvá přízrak vietnamské války (z konce 50. let až po první třetinu 70. let). Také válka v Iráku (proti saddámovskému režimu) musela být vnímána jako nemalý šok: válečné operace sice technicky byly zajištěny bezvadně a skončily během pár desítek hodin; jenže k nemalému překvapení vítězů brzy následoval netypický odpor nekontrolovatelně působících teroristů, s nímž si až příliš dlouho americké vojenské velení nevědělo rady.

Je nemálo zajímavé (i poučné), jak se po odchodu Francouzů z tehdejší Indočíny uměli severovietnamští vojensko-političtí činitelé (pod vedením Ho Či Mina) v tom klimatu tzv. studené války rychle zorientovat. Přitom podle nepsaného zákona schválnosti jihovietnamský režim (Ngo Dinh Diema) brzy vykázal známky jak organizační slabosti, tak korupce. USA mezi lety 1957 až 1961 měly na jihu jen své vojenské poradce, jejichž počet postupně jen mírně vzrůstal, od 751 po 959 příslušníků armády. Jejich počet se v roce 1962 zvýšil osmkrát (na 8.500). Už roku 1963 se dostal režim Ngo Dinh Diema do krize. Od počátku své vlády byl autoritář a choval se nepotisticky, s nemalými korupčními aktivitami. Posléze proti prezidentovi došlo k dvojímu puči (1960 a 1962); byl počátkem listopadu 1963 během dalšího puče zavražděn. Tato stále nějak kritická situace jihovietnamského saigonského režimu byla nemálo příhodnou "vodou na mlýn" severovietnamské komunistické propagandy a vzpruhou pro její boj proti režimu na jihu. Ještě roku 1964 bylo v jižním Vietnamu jen 17.280 amerických vojáků. Americký Kongres ale ještě téhož roku souhlasí s nutností dalšího vojenského nasazení v oblasti. O rok později je v jižním Vietnamu již na 130.000 amerických vojáků, další rok (1966) už to je 317.000, pak skoro 452.000 a roku 1968 přesáhl jejich počet půl milionu (537,377). Američané masivně bombardují sever, ale ten jako kdyby přesto (anebo právě proto?) měl přinejmenším za sebou (kromě pomoci od komunistických států) jaksi "morální převahu" nad "západními imperialisty". Za Johnsonova nástupce v prezidentském úřadě v USA Richarda Nixona začalo nejdřív pozvolný a potom intenzivnější odsun z Vietnamu (1969: na 510.000, 1971: na 213.000 ; a 1972 už jen 35.300 vojáků přítomných). V lednu 1973 bylo dosaženo mezi oběma stranami (Vietnam a USA) příměří... (O dva roky později komunisté vítězně triumfují v Saigonu.)

Letos byly v Afghánistánu prezidentské volby. Pár měsíců se udržovalo navenek mínění, jako kdyby všechno dopadlo v souladu s pravidly a znovu se pravoplatně stal prezidentem Karzai. Přitom se od samého začátku také tvrdilo, že během volebního procesu došlo k volebním přehmatům. Teprve když pronikavěji zatlačila na Kábul americká diplomacie a administrativa, přiznal Karzai nutnost druhého kola voleb. Těsně předtím, než vůbec k tomu druhému kolu prezidentských voleb mohlo ale dojít, dr. Abdulláh jako alternativní protikandidát svou kandidaturu stáhl. Dobře se ví, že prezident Karzai je Paštun. Přitom Afghánistán je rodnou zemí několika vzájemně odlišných národů, majících krajany také za hranicemi země. Je-li na lákavou pozici dosazen třeba Paštun, na území jiných jazykových pospolitostí to zrovna příhodnou odezvu nevyvolává. Mnohé oblasti mají navenek spíš kmenově utvářené tradice; nikoli vědomí společné státní suverenity. Některá území jsou obtížně přístupná i v létě; Afghánistán je značně hornatou zemí. Když se v několika po sobě následujících letech dařilo pěstovat v nemalém množství mák (jako surovinu k získávání opia či morfia), vznikal tak na tomto citlivém území světově významný (dokonce prvořadý!) ilegální drogový trh. Při nízké kvalifikaci místního obyvatelstva byl a je stále problém, jak tamním lidem zajistit slušnou obživu. V tomto ohledu se teď nemusí jevit jako překvapení, že po výchozím pádu talibansky fundamentalistické muslimské vlády právě Taliban si znovu získal v různých oblastech Afghánistánu dříve ztracené pozice.

Generál Stanley McChrystal je současným velitelem spojeneckých a amerických sil v Afghánistánu. Poslal nedávno do Bílého domu důvěrné a velmi obšírné memorandum, že bez významných posil nelze v Afghánistánu s úspěchem bojovat. Přitom zrovna po obdržení toho memoranda dostal prezident Obama Nobelovu cenu míru.

Stručně jsme se výše zmiňovali o válce ve Vietnamu. O ní napsal možná klasickou práci Stanley Karnow. Ten zrovna teď, místo nějakých velkých rozkladů, na úvod k jakýmkoliv strategickým vojenským úvahám nad Afghánistánem měl prohlásit, že na prvém místě Američané vůbec ani nikdy neměli být na takovém místě, jež historicky skýtalo a skýtá tolik rizik (a je spojeno už se stamiliardovými náklady finančně, kromě kruté daně krve). V Afghánistánu si kdysi dávno vylámali zuby Angličané, a poměrně ještě nedávno SSSR (ke stažení sovětských vojsk došlo za Gorbačova).

Teď je v Afghánistánu 68.000 amerických vojáků. Spolu s nimi jsou tam jako spojenci vojáci z řady především evropských zemí; v počtu 35.000 vojáků. Samozřejmě že jeden problém může být dán případnou vazbou Talibanu na Al Kaidá; pak také v souvislostech s příhraničními oblastmi s Pákistánem. Další -- a závažnější -- otázkou je, jak vůbec tuhle netradiční válku vést. Nabízejí se zkušenosti z Iráku, kde riskantní a senzitivní pokusy o dialog se stávajícími odpůrci za určitých (materiálně zajímavých) podmínek otupily frontu možných nepřátel. Bylo ovšem vždycky třeba jednou už získané a znovu kontrolované území udržet jako pacifikované. Nerozptylovat zbytečně vojenské síly na příliš mnoho míst najednou. A hledat okamžitě efektivní cesty k normalizaci života, včetně nabídky pracovních příležitostí. Právě tohle byl recept generála Petreuse v Iráku. (Stačilo ovšem, že Američané se vojensky stáhli z iráckých měst a některé opoziční skupiny okamžitě pookřály k dalším teroristickým výpadům. Terorismus v Iráku zatím zcela potlačen nebyl a sám od sebe nezmizel. Irák jako území přitom také není navenek jednotný ani kulturně, ani jazykově, ani nábožensky. Sunnité v zemi se cítí být stále jakoby méněcenní. Přitom za Saddáma Husseina jako relativní menšina v zemi sunnité dominovali. Teď jsou u moci na jihu ší'ité, na severu Kurdové. Zdá se, že obdobné problémy a možná inspirace k jejich řešení volají v Afghánistánu.)

Samozřejmě že optimální je, aby vznikly respekt vzbuzující pořádkové a vojenské síly v těch krizových zemích z domácího obyvatelstva. Pochopitelně že také při zaštítění vládou, která není korupční a má dost autority k zajištění mírového života. To se snáz říká, než provádí. (Copak nemáme své "strýčky" také přímo v mírovém Česku, které má sice nějaké gangy, jež musí potírat, ale nečelíme naštěstí terorismu ve velkém.) --- Ovšem, vše stojí a padá s lidmi, kteří takovou politiku provádějí. Obama musí zůstat v těch válečných střetech, které zdědil, principiálně rozhodnutý dovést je ke zdárnému konci. Je tu důvodná naděje, že Taliban v Afghánistánu (který teď vypadá jako místo hlavních vojenských bojů) nemá ani ideové zázemí, jaké kdysi měl doma, ale i na nepřátelském území Viet-kong, ani nedisponuje obdobně disciplinovanými příslušníky pro vojenský odpor či výboj; ani zahraničně-politicky se Taliban nemůže spoléhat na takové spojence, jaké kdysi měl severní Vietnam. Hodně záleží na tom, jak rozhodně povede boj proti teroristům a kmenově nezávislým pohraničním'předákům oficiální pákistánská armáda. Aby přestala být společná hranice mezi Pákistánem a Afghánistánem zemí "nikoho", a tedy v moci stoupenců Al Kaidá.

Další -- již vícekráte naznačený -- problém je dán věrohodností ústřední vlády v Kábulu. Ta válka stojí USA 40 miliard dolarů ročně, kromě nenahraditelných životů mladých lidí, kteří v té zemi, daleko od domova krvácejí. Krvácejí jakoby za zájmy celého světa. Jenže korupce v zemi a lehkomyslnost mnohých tamních předáků tohle až urážlivě znehodnocuje. Kdyby tohle mělo pokračovat, pak by bylo asi lepší, aby se vojska z Afghánistánu stáhla. Cena za to by ale byla vysoká. Tamní děvčata by zase nesměla chodit do školy, svoboda projevu by opět přestala zcela fungovat, bylo by možné odměňovat barbarství, a země by asi opět začala být surovinovým státem číslo jedna pro celosvětovou produkci opia. Takže: pořád ještě za to tahle riskantní válka stojí?

Vytisknout