Palestina není stát, Izrael proto není vázán mezinárodním právem

10. 11. 2009

Kdo si dá tu námahu přečíst celou zprávu, rychle zjistí, že Goldstone sepsal jednostrannou politickou obžalobu, která je střízlivému hledání faktů na hony vzdálena. Obě válčící strany, které koncem prosince 2008 a začátkem ledna 2009 stály v Gaze proti sobě, jsou posuzovány podle odlišných měřítek. Křiklavým příkladem je požadavek, aby Izrael zaplatil Palestincům v pruhu Gazy válečné škody. V opačném směru se od Palestinců nepožaduje nic, za všechny ty škody, které způsobilo více než 8000 raket vypálených od r. 2001 z Gazy do Izraele.

Neúplná chronologie chce ukázat, jak došlo k vypuknutí konfliktu v onu sobotu 27. prosince 2008 v 11.30 hodin. Zpráva však mlčí o příčinách a souvislostech, které k tomu vedly. Tak je sice zmiňována izraelská invaze na Západním břehu v březnu 2002, včetně ničivých následků pro Palestince. Palestinské sebevražedné atentáty, které si bezprostředně před izraelskou vojenskou akcí vyžádaly na izraelské straně desítky mrtvých, jsou tu ovšem zamlčeny. Právě tak je zde blokáda území Gazy vylíčena jako bezdůvodný kolektivní trest pro Palestince ze strany židovského státu.

Goldstonova mise konstatuje pokračující izraelskou odpovědnost za území Gazy podle Ženevské konvence, jako by k žádnému stažení Izraele z Gazy v létě 2005 nikdy nedošlo. Protože Izrael nadále kontroluje vzdušný prostor a rádiové frekvence v Gaze, není tento úhel pohledu zcela nepodložený. Goldstone ovšem zcela ignoruje, že společnou hranici s pásmem Gazy má také Egypt a že Izrael mu kontrolu této hranice prakticky úplně přenechal. Zpráva si stěžuje, že Izrael "uzavřel hranici pásma Gazy", a to přirozeně souhlasí. Protože "hranice pásma Gazy" kterou Izrael uzavřel, je současně také hranicí Izraele. A Izrael trvá na svém právu, jako ostatně každý svrchovaný stát, odmítnout nežádoucím osobám vstup na své území. Goldstone kritizuje, že Izrael brání přistěhovalectví z "nepřátelských států", jako by Sýrie, Libanon a další arabské státy byly pro izraelské turisty otevřeny, natož pro izraelské "přistěhovalce".

Dříve pracovaly v Izraeli desetitisíce Palestinců, říká se tady. I to souhlasí. Vůbec se tu však nezmiňuje, že už během první intifády v r. 1987 Palestinci stávkovali a nechodili do práce, aby poškodili izraelské hospodářství. Navíc byla v následující době řada izraelských zaměstnavatelů svými palestinskými dělníky zavražděna. Když se potom za druhé intifády množily teroristické útoky, byl palestinským dělníkům vstup do země uzavřen. Byl to dlouhý proces, na kterém se úměrně podílely obě strany, a jeho důsledky jsou postiženi jak Palestinci, tak Izraelci.

Obšírně rozebírá Goldstone izraelský vládní a právní systém, aby zjistil, že Izrael nemá žádnou ústavu. Při paralelním popisu palestinského vládního systému žádná taková zmínka nepadne, ačkoliv ani Palestinská samospráva v Ramalláhu ani hamásovská vláda v Gaze také žádnou ústavou vázány nejsou. Popis historie Izraele a struktury samosprávy v Ramalláhu vlastně naprosto vybočuje z rámce mandátu, který komise pro lidská práva při OSN udělila k vyšetření konfliktu v Gaze. Proto je tím nápadnější, že historii Hamásu, jeho Chartu, ideologii nebo vládní systém Goldstone vůbec nezmiňuje. Jak je známo, Hamás se v létě 2007 zmocnil vlády násilným pučem a představitele Palestinské samosprávy vyhnal, povraždil nebo uvěznil. Všechny dohody o hranicích, včetně hranice s Egyptem, byly vypovězeny. Ačkoli jsou vlastně tato fakta rozhodující k pochopení války v Gaze na přelomu 2008/2009, soudci Goldstoneovi nestojí ani za zmínku.

Ve zprávě jsou vypočítány všechny zaznamenané zločiny Izraele na obsazených územích od r. 1967. S udáním pramenů se uvádí např. v oddíle 185, že půl miliónu Palestinců musí žít západně od dělící zdi budované od r. 2002, tedy na izraelské straně, odříznuto od svých "historických, sociálních, kulturních a hospodářských vazeb". Goldstone se plete. Cituje zde chybně ze statistiky, uvedené v poznámce pod čarou v Betselem.

Údiv vzbuzuje debata o 240 zabitých palestinských policistech. Ačkoli mnozí z nich patřili - jak zpráva udává - k Hamásu, jejich velitelé vyzývali k boji proti Izraeli a pohřbeni byli jako "mučedníci" (o tom se Goldstone nezmiňuje), líčí je tady jako neškodné "dopravní policisty". "Na bojích se nijak nepodíleli a příslušela jim proto nedotknutelnost civilistů," je Goldstonův názor. Mnozí z nich byli zabiti při překvapivém úderu v prvních minutách války. Podle Goldstona nesmí být bojovník zabit, pokud se nachází "mimo bitevní pole", například zrovna snídá nebo si dává poledního šlofíka. Goldstone tedy žádá, aby voják, dříve než smí podle mezinárodního práva vystřelit, položil protivníkovi otázku: "Jsi připraven k boji?"

Izrael informoval palestinské civilní obyvatelstvo o připravovaných útocích desetitisíci letáků a telefonních výstrah. Použil při tom originální metody, aby škody utrpěné civilisty byly co nejmenší. Něco takového se nevyskytlo dosud v žádné jiné válce. Neexistuje také žádná konvence, že by obyvatelé domů nebo čtvrtí vyhlédnutých jako cíl bombardování museli být předem varováni, aby se stihli včas uchýlit do bezpečí. Ale i z tohoto dokáže Goldstone uplést oprátku. Izrael chtěl prý obyvatele pouze vyděsit, protože telefonní výstrahy byly Palestincům přehrávány ze záznamu a nezněly tudíž dostatečně osobně. Obzvlášť zlomyslné bylo podle jihoafrického soudce dvojí telefonní varování pana Abu Askara, majitele Al-Bader Flour Mills Co., jediného obilního mlýna v pásmu Gazy. "Vlastníci i jejich pracovníci trpěli stavem úzkosti, protože dvakrát museli opustit mlýn, přestože se žádný izraelský nálet nekonal." Došlo k němu až třetí den.

Komise zjistila, že 8000 palestinských raket od r. 2001 mělo na izraelské straně za následek jen málo obětí -- díky "štěstí" a miliónům, které Izrael vynaložil na ochranu svých židovských občanů. "Palestinští občané Izraele" -- míněni jsou izraelští Arabové a beduíni, kteří bydlí v blízkosti hranic s Gazou částečně v "neuznávaných vesnicích" -- byli prý naproti tomu zanedbáváni. Že budování krytů je v Izraeli záležitostí obcí, nikoli státu, Goldstone zamlčuje. Co udělali Palestinci na ochranu svých civilních obyvatel před izraelskými útoky, na to se nikdo neptá. Jenom na půl úst se zpráva zmiňuje, že "palestinské ozbrojené skupiny" setkání s Goldstoneovou komisí odmítly, takže se o jejich taktice vůbec neměla od koho nechat informovat. Zato odmítnutí Izraele s komisí spolupracovat je komentováno v tom nejpodrobnějším a nejodpornějším světle.

Goldstone popírá, že by palestinské soukromé domy a školy byly zaminovány a mešity byly zneužívány jako skladiště munice - jak to tvrdí izraelská armáda. Nenašel také žádné důkazy, že ozbrojené skupiny odpalovaly rakety ze stínu škol a soukromých domů. Opírá se přitom výlučně o "nanejvýš spolehlivé svědecké výpovědi Palestinců" -- přičemž zároveň připouští, že svědkové možná měli z oněch ozbrojenců strach, a proto o jejich chování nechtěli nic vypovídat.

Izraelské záběry ze škol plných min a výbušnin Goldstone ignoruje stejně jako snímky výzvědných letounů izraelské armády. Že se dokonce i generální tajemník OSN cítil nucen odsoudit Hamás za to, že své raketomety k ostřelování izraelského města Sderotu instaloval v sousedství školy OSN, pokládá Goldstone zřejmě za zcela bezvýznamné. V oficiálních izraelských dokumentech vyhledává Goldstone nesrovnalosti a většinou je odbude jako "nevěrohodné". Tím jenom sám žene vodu na mlýn těm Izraelcům, kteří jakoukoli spolupráci s OSN mají za zbytečnou, ne-li přímo škodlivou. Izraelské lidsko-právní organizace kritizující vládu, jako např. Betselem nebo "Prolomit mlčení", věří naproti tomu Goldstoneovi každé slovo -- přestože anonymní výpovědi izraelských vojáků se nakonec vybarvily jako reprodukce neověřených pověstí z druhé ruky nebo obsahovaly zevšeobecňující obviňování, která při srovnání s realitou na místě samém neobstála.

Na jednom místě se židovskému soudci podařil docela pěkný antisemitský úlet. Mluví o "exkluzivních výhodách" pro Židy v izraelském "právním režimu" na základě jejich židovského původu. "Osoby židovské rasy nebo původu" požívají prý nadřazeného postavení a privilegií. Podle Goldstonea tedy v židovském státě existuje zákon, který legitimizuje diskriminaci Palestinců. Jako zdroj pro své úděsné tvrzení včetně dobře nacistické formulace uvádí memorandum Židovského národního fondu (JNF). Poznámka pod čarou však odkazuje na palestinskou internetovou stránku, která s JNF tvrdě polemizuje. Kontrola tohoto zdroje ukázala, že v něm citovaný "paragraf 3 (c)" dotyčného memoranda, z něhož citát údajně pochází, vůbec neexistuje!

Podle Goldstona je každý stát vázán mezinárodním právem. Jenže právní problém, že v Gaze neexistuje žádný stát, ani řádná vláda, ani pravidelná armáda, zpráva ignoruje. Vzniká tak dojem, že Izrael vedl válku v jakémsi vakuu. V celé zprávě není jmenován jediný legitimní vojenský cíl pro Izraelce, takže z toho plyne, že izraelské civilní obyvatelstvo si musí nechat dlouholeté raketové ostřelování prostě líbit do nekonečna. Na druhou stranu ze zprávy vane jakýsi soucit s neschopností "ozbrojených palestinských skupin", které v Izraeli svými akcemi nezasahují výlučně vojenské cíle, ale občas trefí i nějakého toho civilistu. Ty jejich rakety prostě jenom ještě nemají dost vyvinuté řízení. Že ovšem to raketové ostřelování a sebevražedné atentáty jsou podle deklarovaných záměrů Hamásu a dalších palestinských skupin zaměřeny právě na to, aby zabily co nejvíc Židů, nechává Goldstona naprosto klidným.

Izrael není jedinou zemí, jež se v "asymetrické válce" potýká s "aktivisty", kteří jsou k nerozeznání od civilního obyvatelstva a necítí se vázáni žádnými konvencemi. Proto je také nikdo nemůže volat k odpovědnosti. Pokud by chování izraelské armády během kampaně v Gaze mělo být posuzováno spravedlivě, muselo by se porovnávat s postupem Rusů proti Čečencům, Turků proti Kurdům, Američanů v Iráku nebo jednotek NATO -- včetně Bundeswehru -- v Afghánistánu. Ti všichni mohou být šťastní, že se nejmenují Izrael a nejsou pravidelně stavěni na pranýř.

Vytisknout