Velmoc má hájit své zájmy

28. 10. 2009 / Pavel Urban

Americké angažmá ve Vietnamu byl omyl už kvůli nacionalismu, který si dokázal přisvojit Sever (na rozdíl od Koreje). Na druhou stranu, obhajovat válku ve Vietnamu ještě nemusí znamenat obhajobu masakru v My-Lai. Nebo ano ? Pak ovšem platí, že obhájci odsunu Němců obhajují i takzvané "excesy", jako byl třeba masakr 267 Němců (převážně starců, žen a dětí) na švédských šancích u Přerova (provedlo československé sonderkommando pod velením por. Karola Pazúra 19. června 1945).

Je pravda, že v My-Lai bylo napočítáno nejméně o 80 obětí více a že Pazúr pobyl ve vězení o pár měsíců déle, než poručík Calley. I tak mi to připadá jako rovněž otřesný zločin. Chce-li Štěpán Kotrba kritizovat USA z pozice politického realisty, nechť si poslouží. Ovšem moralizování o temných obdobích amerických dějin zrovna z jeho klávesnice nepůsobí moc věrohodně. V této zemi skutečně existují lidé (i mezi novináři a publicisty, ba i mezi bývalými mysliteli), jejichž ochota myslet končí u nevysloveného hesla S USA na věčné časy a nikdy jinak. Pokud by Martin Štump své argumenty rozvedl, možná by se ukázalo, že k nim patří také. Jenže tak neučinil. Co tedy vede Karla Dolejšího k tomu, že Martina Štumpfa řadí k pokračovatelům českého zahraničněpolitického vlezdoprdelismu? Představa, že každý stoupenec NATO a spojenectví s USA automaticky patří do této kategorie, pokud nějakými sofistikovanými argumenty neprokáže opak ? Zatímco malíři černobílých negativů (o které na stránkách BL není nouze) nic podobného prokazovat nemusí, protože jejich protiamerický postoj je sám o sobě důkazem kritického myšlení a absence ideologických šidítek ?

Ať už jsme vůči politice USA jakkoli kritičtí, a bůhví, že je k tomu dost důvodů, neměli bychom zapomínat, že americkému imperialismu -- nebo, chcete-li, mamonsko-mocensko-vojensko-vražedným výpadům USA vůči občanům a majetkům jiných zemí -- vděčíme za mnohé. Možná i za svou národní existenci. (To platí i o imperialismu sovětském, ale tenhle účet je už snad vyrovnán.) Bylo by jistě krásné, kdybychom mohli "ty správné" americké války oddělit od těch špatných. Ale bylo by to také dost umělé. Nehledě na to, že například vietnamští antikomunisté by asi použili jiného klíče.

Možná patří Soňa Hromádková k oněm zásadovým pacifistům, kteří odsuzují americkou účast ve druhé světové válce, respektive Rooseveltovu politiku, která k této účasti vedla. Pokud tomu tak není, pak má její postoj v sobě cosi farizejského nebo prostě hloupého.

Existuje-li něco horšího než velmoc, která hájí svoje zájmy, pak je to velmoc, která tak nečiní. To je poučení z druhé světové války. Neměli bychom také zapomínat, že to byl do značné míry předválečný appeasement, který umožnil Hitlerovi zesílit do té míry, že jej mohla zastavit pouze krvavá válka. A byl to Winston Churchill (britský imperialista non plus ultra), který Hitlera zastavil, sovětský diktátor Stalin (bez komentáře), který jej vrhnul zpět a prezident Roosevelt, který ho těm dvěma pomohl dorazit. Z téhle trojky sice vypadal nejlíp, nicméně i on sloužil (a posloužil) americkým imperiálním zájmům.

Není to univerzální klíč k pochopení historie. Ale tím není ani appeasement coby snaha řešit problémy dohodami a mírovou cestou namísto dosavadního mocenského diktátu. ("Kapitulací" se tato politika stala až když se ukázalo, že ji emancipující se partner špatně pochopil.) Momentálně se Západ a USA skutečně potýkají spíše s důsledky slepé sázky na sílu než s důsledky pacifismu. To ale neznamená, že já, pan Štumpf a američtí imperialisté představujeme jedinou hrozbu světovému míru.

Vytisknout