Inkvizitorství a zmatení hodnot jako nepřetržitý jev

8. 9. 2009 / Michal Černík

Padesátá léta byla ve znamení glorifikace děl se schematickým pseudorevolučním obsahem a výrazným ideovým patosem. Přes síta politických a literárních inkvizitorů neprošla tvorba spisovatelů a básníků světonázorově odlišných a odlišných svou poetikou a uměleckým výrazem. I přes tyto deformace nám toto období zanechalo vynikající díla, která se vymykala uniformitě vulgarizovaného pojetí socialistického realismu. Šedesátá léta byla ve znamení postupného útlumu inkvizitorských praktik. Odmítla se pseudorevoluční literatura padesátých let, literatura se vymanila ze schematických stereotypů a naopak se absolutizovaly jednostranné módní vlny a směry jako kafkovský epigonismus, existencionalismus, nihilismus, surrealismus, spiritualismus, experimenty apod.

Nesporně tato léta můžeme považovat za renesanci české literatury a vůbec české kultury, v široké škále různých směrů a obsahových a formálních hledání a výbojů vznikala řada pozoruhodných děl. Druhá polovina šedesátých let se navíc vyznačovala vzrůstajícím odporem proti příkazové politice státní moci. Sedmdesátá léta, známá jako doba normalizace, vynesla novou vlnu politických a literárních inkvizitorů, kteří odmítli velkou část literatury šedesátých let. Na dlouhých dvacet let byla umlčena spousta spisovatelů a z knihoven byly vyřazeny stovky knih.

Svou roli tu sehrál politický dogmatismus, ale také utilitarismus a osobní motivace některých spisovatelů, literárních teoretiků a kulturních činitelů. Preferovala se díla s ideovým vyzněním nad hodnotami uměleckými. Došlo ke zploštění hodnotových kritérií a veřejnosti se často nabízely falešné hodnoty. Teoretické zkreslení se promítlo ve slovnících, učebnicích literatury, v publikační praxi a v prezentaci literatury. I přes zúžený manévrovací prostor vznikala v sedmdesátých a osmdesátých letech literární díla nesporné kvality, patří sem řada skvělých prozaických knih, dramat a stejně tak i poezie.

Počátkem devadesátých let se zásadně proměnil systém společenských a uměleckých hodnot. Umění se osvobodilo obsahově i formálně, ale zároveň se pod egidou svobody rozbily veškeré normy. Tvůrčí svoboda na jednu stranu přinesla ohromnou pluralitu, spisovatelům umožnila překonávat konvence a stereotypy a osvobodila je v tvůrčím procesu. Na druhou stranu ovšem porodila množství neumění, grafomanie, kýče a pokleslosti. Smazala hranice mezi tím, co je skutečnou literaturou a co nikoliv, neumění se začalo často prezentovat jako umění. Vztah mezi svobodou, tvůrčí svobodou a odpovědností téměř přestal existovat. Tvůrčí svoboda zvláště pro mnohé básníky a výtvarníky se stala kontraproduktivní.

Zbavení se norem se považuje za projev tvůrčí svobody a spolu s negací a rozkladným životním pocitem se prezentují jako postmoderna či originalita. Není třeba zdůrazňovat, že rozbití norem většinou neznamená novou kvalitu, to je dáno jen geniálním tvůrcům, kterých se v jednom století zase tak moc nerodí. Převládá mýtus, že humanistické poslání literatury a její smysluplnost se přežily. Vedle toho se absolutizují díla zachycující život v době totality anebo naopak díla poklesle komerční a pro veřejnost se tak v médiích vyrábějí režimně přijatelní autoři. Opět, tak jako v minulých obdobích, dochází k zmatení hodnot.

Zmatení hodnot je u nás jev nepřetržitý, vždy souvisí se zmatením hodnot společenských, a to především pomýleného chápání kvality života a života samého. Na zmatení hodnot se podstatnou měrou podílí inkvizitorství. Inkvizitorství jako zplodina chorého politického systému se rozbují vždy, když mechanismy demokracie silně atrofují. I v dnešní době jsou příčinou inkvizitorství silné ideologické a osobní motivace. Zajímavé je, že mnozí literární inkvizitoři padesátých let se v době normalizace stali zakázanými, a pak počátkem devadesátých let, když byli opět ozvučeni, znovu v sobě oživili své inkvizitorské praktiky. Kvalita díla pro ně nebyla prioritou.

K jedněm z nich patří Milan Jungmann, který ve funkci předsedy Obce spisovatelů počátkem října roku 1994 na zámku Liblice u Mělníka na setkání čtyřiceti bohemistů z nejrůznějších míst světa prohlásil, že pět let po kulturní normalizaci až na výjimky byla prakticky celá oficiální, s minulým režimem spjatá literární obec bez odporu a více méně bez hlesu odsunuta do bezvýznamnosti. Jeho slova už byla mnohokrát citována, a připomínám je tu jen proto, že tak byl představitelem v té době jediné spisovatelské organizace poprvé veřejně vyřčen jako akt vendety inkvizitorský program, na jehož realizaci se začali podílet mnozí Jungmannovi vrstevníci. Tento program pak dále rozvíjela řada přičinlivých, často už o několik generací mladších literárních kritiků, publicistů a redaktorů ve všech oblastech našeho literárního a kulturního života.

Když třicetiletý literární kritik téměř po dvaceti letech od převratu přizná, že česká literatura do roku 1989 pro něj neexistuje, pak je to pouze vyjádření chorobného politického postoje, které nemá nic společného s objektivní kritikou. Jedná se o další pokračování inkvizitorství, jež se dá srovnávat s literárními inkvizitory v padesátých letech, mezi něž ostatně patřil i Jungmann. Inkvizitorské praktiky v oblasti literatury jen potvrzují, že svobodná konkurence uměleckých hodnot a tvůrčích myšlenek je u nás nežádoucí.

Za minulého režimu jsem poznal mnoho inkvizitorů, kteří se od těch dnešních ve svém myšlení a svým charakterem vůbec neliší. Při své inteligenci a vzdělanosti jsou postiženi ztrátou smyslu pro normalitu a svou destruktivitu omylem považují za kritické myšlení. Kdyby tu byla padesátá léta se svou totalitou či léta normalizace, tak tihle lidé by se chovali stejně a dogmaticky by sloužili jinému systému. Nikdy nebudou stavitelé, tvořitelé a tvůrci, ale vždycky budou jen bořit, negovat a odepisovat. Jejich zásluhou je, že jsou mladí a neprošli zkouškami života, zatímco zásluhou těch starších je, že s opožděnou odvahou a s o to větším zápalem svou minulost vykupují inkvizitorstvím.

Odepisovat české autory minulého režimu patří už dvacet let v literárních kruzích k společenskému bontonu. Mnozí autoři jsou nepřijatelní jen proto, že za minulého režimu publikovali, zatímco jiní nesměli, a po převratu se dostatečně nekáli, jiní proto, že se ocitli na nějakém seznamu, nejčastěji členů KSČ, důvěrníků, spolupracovníků a agentů StB, a své selhání po převratu vehementně neodčinili, a jiní proto, že si zachovávají kritické či levicové myšlení, občas i nemlčí, takže musí být umlčeni. A dosti často se ideologií maskuje jen ubohý zápas literárních ochotníků, jejichž almužnové mzdy či honoráře tomu i odpovídají.

Odepisování se týká zvláště mé básnické generace, stali jsme se nežádoucími s označením normalizační básníci. Zajímavé je, že nejsou normalizační herci, výtvarníci, zpěváci, hudebníci či režiséři. Pokud se někde objeví naše jména, pak jen proto, aby byla denuncována. Většinou se jedná o nepravdy vědomě implantované české kulturní veřejnosti. Obraz české literatury, obdobně jako v dobách normalizace, je v různých slovnících, literárních učebnicích, skriptech a knižních výborech cíleně deformovaný. Mediální embargo na proskribované autory a případně jejich denuncování se v průběhu dvaceti let naší iluzorní demokracie stalo normalitou.

Flagrantním příkladem denuncování se stal v nedávné době Milan Kundera, který sice nepatří mezi proskribované, ale i na něj za jeho dávnou minulost s otazníky dopadlo kladivo na čarodějnice a to v době, kdy byl v úzkém výběru kandidátů na Nobelovou cenu. Jiným příkladem bylo v loňském roce odstřelení Vladimíra Janovice na internetovém Portálu české literatury, kde Michal Šanda rencenzuje Janovicův výbor z milostné poezie. V první části kritiky se Šanda kádrovácky probírá Janovicovou nekomunistickou minulostí, v níž za nejhorší považuje to, že pracoval jako redaktor poezie v nakladatelství Československý spisovatel, a teprve až v druhé části velmi diletantsky na středoškolské úrovni rozebírá jeho poezii, aniž by pochopil podstatu její poetiky. Portál české literatury, v té době financován ministerstvem kultury, měl by tedy opravdu sloužit všem autorům. Básníkem pilně odstřelovaným a zároveň totálně bojkotovaným ve všech médiích se stal Karel Sýs, básník od boha, ten nejlepší z žijících. V případě mé osoby bych mohl vyjmenovat desítky případů, kdy mi bylo dáno na vědomí, že jsem jako spisovatel nežádoucí a jako občan druhořadý. V literárních kruzích jsme se dosud nedobrali k tomu, aby umělecké kvality díla znamenaly víc než politické a občanské postoje autora a aby literární kritik a redaktor považovali za samozřejmé obojí od sebe oddělovat. Mnozí z nich mají antikomunismem natolik ochromené vědomí, že toho ani schopni nejsou.

Existují čestné výjimky, kde se autoři a editoři nepropůjčili inkvizitorským praktikám a v politicky hysterické atmosféře se snažili o objektivitu. Patří mezi ně například několikrát vydávaná encyklopedie Kdo je kdo vydavatele a editora Michaela Třeštíka, Český dekameron 1969-1992 od Vladimíra Křivánka v nakladatelství Scientia, Panorama české literatury od kolektivu autorů FF Palackého univerzity v nakladatelství Rubico, Báseň mého srdce pod editorskou patronací sdružení Litterula v nakladatelství Host, Kolik příležitostí má poezie od Vladimíra Křivánka v nakladatelství Host a s určitou rezervou i Dějiny české literatury 1969-1989 od Pavla Janouška v nakladatelství Academia.

Vcelku se však u nás uplatňuje ideologie s mnohými rysy totality. Někteří literární kritici, publicisté, redaktoři a kulturní pracovníci se ocitli v pasti svých dogmat a jako dogmatici pak jednají. I když si o sobě myslí, že jsou demokraté, jejich chápání demokracie je velmi oplocené, stali se přičinlivými vykonavateli dnešní politicky hysterické doby. Bez milosti odepíší ty, kteří se nestali hlasateli pravicově názorové uniformity, případně za minulého režimu zde žili a úspěšně tvořili, slovy inkvizitorů - kolaborovali s režimem. Značná část naší mediální a politické společnosti je dvacet let od převratu stále infikována nenávistnou intolerancí a vytvářením obrazu Nepřítele.

Za uplynulých šedesát let nebyl v české literatuře nastolen normální hodnotový systém, v němž by hlavním kritériem hodnocení byla umělecká kvalita díla, snad nejblíže k němu měla léta šedesátá. Každé období bylo určováno inkvizitorskou kulturní politikou, a ani v dnešní době relativní svobody se část literárních teoretiků a redaktorů nedokázala oprostit od názorové monopolizace a mimoliterárních hledisek. Nedošlo k vytvoření jediného obrazu celistvé a nedeformované české literatury. Z vědomí české veřejnosti se za pomoci médií podařilo vymazat téměř šedesát let literárního vývoje. Kdybych měl vyjmenovat všechna skvělá díla z té doby, která byla jednou zatracována a jindy vyzdvihována, byl by to dlouhý seznam. Kdybych měl vyjmenovat všechny inkvizitory v jednotlivých obdobích, byl by to opravdu dlouhý seznam. Ale to je spíš úkol pro nezávislé literární kritiky. Skutečné hodnoty se nedají zašlapat do země či odsunout do bezvýznamnosti, tam nakonec končí právě Koniášové. Dobrá literatura je překročí, tak jako překročí svou dobu a přežije.

Literární historie jako nedílná součást historie je vždycky služkou doby, včetně té dnešní, a nakonec tou služkou se stává i lidská paměť a média.

Na závěr si dovolím být velmi osobní. Pro mnohé literární kritiky, redaktory kulturních rubrik a kulturní pracovníky jsem stále personou non grata - odporný kariérista, bezkurpulózní kariéristický cynik, normalizační básník, normalizátor nebo dokonce stalinista, v mírnějším případě jen předseda normalizačního Svazu českých spisovatelů, který se svými básnickými kolegy „počátkem 70. let zavelel ke zteči lukrativních postů uvolněných po osmašedesátnících“. Podle jejich kádrováckého mustru by pak museli obvinit velkou část národa včetně mnohých našich současných osob z oblasti politického a společenského života, a nakonec někteří z těch starších pisatelů i sebe. Mohli si alespoň zjistit, že jsem až do roku 1985 coby nestraník pracoval v oblasti pro děti jako časopisecký a nakladatelský redaktor, nic víc.

Většinou takové texty píší lidé, které neznám, kteří o mně  v podstatě nic nevědí, nic ode mne nečetli, a dokonce je to ani nezajímá. Jejich ubohost je v tom, že se na mně už dvě desetiletí ukájejí plivancemi urážek a lží a tím veřejnosti dokazují své hrdinství. Mohu doporučit své webové stránky, kam jsem zařadil dva bilanční rozhovory o mém životě. Nemám se za co stydět, inkvizitorské praktiky v době normalizace jsem odmítal.

Mám-li být jako spisovatel rovným mezi rovnými, pak i mně patří právo se umělecky prezentovat a právo vyslovit své názory především ve veřejnoprávních sdělovacích prostředcích, jakými jsou televize a rozhlas. Mám-li se jako občan cítit skutečně svobodným, pak svoboda slova musí být i mou svobodou a nesmí být jen výsadou vyvolených. Mám-li tento systém považovat za demokratický, pak se v něm musí počítat i se mnou a s mým hlasem. A říkám-li toto v první osobě, pak všichni jistě chápou, že nemluvím jen za sebe.

Vytisknout