Ústavní žerty

8. 9. 2009 / Michal Kuklík

Kdyby se politikovi povedl tak husarský kousek jako poslanci Melčákovi, to je zachránit materiální jádro ústavy Česka, hřál by se v záři médií, nechal by se snímat ze všech stran a dával by rozhovory na všechny strany. Vytloukal by politický kapitál. Melčák se ale někam schoval, zdejchl se z parády jako smrad, který rozbil okno. To svědčí o smyslu jeho skutku. Z neznámých důvodů pocítil nutkání vstrčit svou hnátu do politického soukolí jako slepý mládenec do orloje.

Uličník Melčák

Melčák místo sebe nastrčil veřejnosti jen svého advokáta. Opět, to je spíš zvyk mafiánů než politiků.

Advokát Kalvoda se dal střídmě vidět a slyšet v telce, aby kalil vodu. Tento křečovitý pozér vesele prohlásil, že bude ve jménu páně Melčáka v koluzi s Ústavním soudem rozbíjet jako opice oříšky všechny pokusy Parlamentu a prezidenta republiky zkrátit jeho mandantovi volební období.

Dodatek -- po pár dnech vzrušení z odkladu voleb reportér televize Prima chytil Melčáka, asi když vyrazil z doupěte za mlékem a strdím. Melčák huhlal něco o tom, že prozatímní vláda pracuje dobře, jemu je dobře, "akorát mě novináři nahánějí". O pohnutkách a smyslu svého díla se nešířil.

Ústavní tvořivost

Dobrák Melčák pravil, že příště by mohli poslanci odhlasovat zkrácení prezidentova mandátu, jestli se jejich ústavní tvořivosti nezatne tipec.

V Ústavě mě zaujal

Článek 65

(3) Trestní stíhání pro trestné činy spáchané po dobu výkonu funkce prezidenta republiky je navždy vyloučeno.

Prezident by mohl v návalu vášně ve zšeřelé hradní síni zardousit první dámu. Mohl by se chovat jako Čachtická paní, čtvrtit děvčátka a matlat se jejich krví. Předvolán do Sněmovny odpráskl by jejího předsedu a mával samopalem na poslance. Mohl by ukrást padesát miliard korun.

Stíhání je vyloučeno nejen do jeho smrti, ale navždy! To je věru ústavní síla.

Zlomyslně gramaticky vzato není jasné, jestli ve větě jde o zločiny prezidenta, nebo kohokoliv, spáchané po dobu výkonu funkce prezidenta.

Článek 54

(3) Prezident republiky není z výkonu své funkce odpovědný

Na politickém poli by mohl vyvádět, co čert káže -- jen aby to nebyla velezrada.

Formalisticky vzato, možná by musel první dámu uškrtit v pracovní době ve své pracovně a přitom zpracovávat akta?

Jak je vidět, Ústava nemůže být lék na všechny situace politického života.

Podivné je už to, že Parlament volí nad sebou suveréna, kterého nemůže odvolat, a který mu není nijak odpovědný.

Lid, který by volil prezidenta, by se ho také nemohl nijak předčasně zbavit. Snad referendem? Nenacházím žádnou rovnováhu mezi možnými věčnými zmatky a možnou zvůlí prezidenta.

Lisabonský tlach

Tradičně právo je obor, ve kterém přirozená logika dostává nejvíc na prdel.

Prezident ratifikuje mezinárodní smlouvy. Musí je podepsat také předseda vlády.

Článek 63

(4) Za rozhodnutí prezidenta republiky, které vyžaduje spolupodpis předsedy vlády nebo jím pověřeného člena vlády, odpovídá vláda.

"Odpovídat" je hojně zneužívané slovo bez smyslu (être responsable mais pas coupable).

Prezident je z definice neodpovědný za jakékoliv své rozhodnutí v politice. Proto za něj "odpovídá" vláda, ale jak by se takové "odpovídání" mohlo dít? Odpovídá komu?

Článek 68

(1) Vláda je odpovědna Poslanecké sněmovně.

Když se Sněmovně nelíbí, že prezident ratifikoval smlouvu, kterou předtím Parlament schválil, může Sněmovna vyslovit vládě nedůvěru.

A vláda ani prezident "neodpovídají" za to, že prezident nějakou mezinárodní smlouvu prostě neratifikuje.

Článek 67

(1) Vláda je vrcholným orgánem výkonné moci.

Vrcholný orgán výkonné moci je ze své moci odpovědný Sněmovně.

Článek 10

Vyhlášené mezinárodní smlouvy, k jejichž ratifikaci dal Parlament souhlas a jimiž je Česká republika vázána, jsou součástí právního řádu; stanoví-li mezinárodní smlouva něco jiného než zákon, použije se mezinárodní smlouva.

Zlovolně gramaticky vzato, o ratifikaci prezidentem se tu nic neříká. Pokud "vyhlášené" neznamená "ratifikované".

Paradox hromady

Hluboká filosofická otázka je tato: Parlament zaplívil Ústavu jedním rozpuštěním Sněmovny navíc ke stávajícím třem možnostem. Protrhl tím samo demokratické jádro Ústavy a ústavní střeva vytekla na podlahu?

Článek 9

(2) Změna podstatných náležitostí demokratického právního státu je nepřípustná.

Tuším, že Parlament svým rozhodnutím "podstatnou náležitost demokratického právního státu" nezměnil. Naopak vyšel údajnému "zdroji" své moci, lidu Česka, vstříc.

Článek 2

(1) Lid je zdrojem veškeré státní moci; vykonává ji prostřednictvím orgánů moci zákonodárné, výkonné a soudní.

A co kdyby Parlament šel opačným směrem? Co kdyby prodloužil své trvání na pět let? Na šest let? ... Na dvacet let?

Nedá se hodovat ústy toho druhého. Bylo by logicky jiné říct

(1) Lid je zdrojem veškeré státní moci; vykonávají ji orgány moci zákonodárné, výkonné a soudní.

Kdo komu "odpovídá" za výkon moci? Lid orgánům, nebo orgány lidu? Nechť koná ten odpovědný.

Rychetského logika

Článek 9

(1) Ústava může být doplňována či měněna pouze ústavními zákony.

Ústavní soudce, jurista Rychetský v telce vyprávěl, že Parlament ústavu ani nedoplnil, ani nezměnil, ale demoloval, když suspendoval tři možnosti rozpuštění Sněmovny připuštěním čtvrté.

To je žertovné. Čtvrtou možností se nijak neruší ty tři, které se mohou uskutečnit jindy.

Melčákova "ústavní krize", podzim 2009
Vytisknout

Obsah vydání | Úterý 8.9. 2009