NATO mělo být dávno rozpuštěno

8. 9. 2009

Jsem pevně přesvědčena, píše komentátorka Mary Dejevsky v deníku Independent, že Severoatlantické společenství mělo začátkem devadesátých let vyhlásit vítězství a rozpustit se. Nestalo se to z mnoha důvodů, mimo jiné i kvůli nejistotě, jak se Rusko a bývalá Varšavská smlouva budou vyvíjet.

Avšak rozpuštění NATO by bývalo vyslalo signál - který pořád ještě nevnímá Moskva či jiné země na východě - že studená válka skončila. A pokud si někteří mysleli, že zrušení NATO je příliš extremní krok, mohl se aspoň dodržet příslib Billa Clintona, že se aliance NATO nebude rozšiřovat tak, jak se to pak stalo - až po hranice Ruska. Možná bývalo stačilo změnit jméno této aliance a ujasnit její účel. Mohlo z ní vzniknout jádro regionální armády OSN. Tak by se NATO podařilo zbavit se své pověsti, že je zaměřeno výlučně proti Rusku, a mohlo to rozptýlit nepřátelství mezi východem a západem. Tato příležitost byla promarněna. A od té doby hledá NATO pro sebe účel.

Takovým účelem se mohl stát Afghánistán. Když NATO citovalo po teeroristických útocích z 11. září známý článek č. 5, zdálo se, že Spojené státy nejsou zrovna nadšené. Washington se obával, že operace NATO skončí v hádkách ohledně kvót tak, jak se to stalo při intervenci NATO proti Srbsku ohledně Kosova r. 1999. Afghánistán se nicméně stal operací NATO, a proto nyní, když se tato operace dostala do obtíží, zdá se, že je to pro Severoatlantické společenství otázka života a smrti.

Po osmi letech této intervence jsou spojenci v NATO naprosto nejednotní. Nemusíte poslouchat vojenské odborníky příliš dlouho, než uslyšíte trpké nacionální resentimenty. Londýn si myslí, že Británie nese v Afghánistánu příliš velké vojenské břemeno, Francie a Německo se ulejvají. Z hlediska Paříže a Berlína se Britové snaží učinit se pro Američany nepostradatelnými. Z hlediska Washingtonu se Britové snaží, ale jejich technické vybavení je tak zoufale zastaralé, že jsou na frontové linii spíš záporem než přínosem.

Neshody ohledně Afghánistánu prohlubují ještě neshody o cílech politiky NATO - je zaměřené proti Rusku, nebo proti ostatnímu světu?

Nostalgický postoj vůči NATO pocházel z "nových" států Evropské unie, které pořád ještě chtěly ochranu před Ruskem. Ale nyní i zde vzniká větší realismus, alespoň v Polsku, v Americe vládne méně ideologie a více pragmatismu a v Rusku je u moci méně hysterické vedení, vyhlídky na reformu NATO, povzbuzované neúspěchy v Afghánistánu, by mohly být příznivější než kdykoliv předtím.

Podrobnosti v angličtině ZDE

Vytisknout

Obsah vydání | Úterý 8.9. 2009