Walter Cronkite jako symbol amerického mediálního konsenzu z éry, která skončila

23. 7. 2009 / Daniel Veselý

Jako každá ikona i Cronkite je vystavován v čirému světle nevinnosti a skalní důvěryhodnosti coby kritik korporativních médií, a nějak se pozapomínává na to, že tu máme co do činění s konvenčním moderátorem, jehož činnost nezanedbatelným dílem dláždila cestu pokřivenému a matoucímu vnímání fakt na zemi, jež je jak americkým, tak našim sdělovacím prostředkům vlastní.

K úmrtí známého hlasatele se vyjádřil také Barack Obama: "Byl to někdo, komu jsme mohli věřit ve všech otázkách významných událostí. Jeho hlas byl hlasem jistoty v nejistém světě." Cronkite na základě průzkumů veřejného mínění získával titul nejdůvěryhodnějšího muže Ameriky. Článek na webu aktuálně.cz věnující se jeho památce dokonce tento titul nese."Vlastně nechápu, proč jsem tak úspěšný," psal jednou Cronkite. "Mí kritici mají pravdu v tom, že je můj projev jednoduchý, někdy až příliš. Ale já svou pověst postavil na upřímném a přímočarém reportování. Cokoli jiného by bylo jen balamucení lidí."

Domnívám se, že autor výroku výstižně popsal funkci amerického mediálního mainstreamu. Zpravovat veřejnost jednoduše a přímočaře. Hlavně ne z více úhlů pohledu nebo nedej bože do hloubky. Prominentní žurnalista Walter Lippman již v roce 1959 na rovinu prohlásil: "Zatímco by televizní vysílání mělo být svobodné, ve skutečnosti se stalo kreaturou, sluhou a opravdovou prostitutkou obchodu."

Lippman také pohrdal inteligencí běžných příjemců informací s tím, že tito nejsou s to pochopit komplexní politická témata. Podle něj veřejnost potřebovala novináře, aby filtrovali zprávy, elity, aby je interpretovaly - něco na způsob "výroby souhlasu" představující kontrolu nad tokem myšlení populace a jeho patřičným směrováním.

Zdroj: ZDE

Musíme mít však na zřeteli, že Cronkite opustil svět sdělovacích prostředků až v roce 1981, v době, kdy ve Spojených státech neexistovalo pouze pár magnátů majících absolutní kontrolu nad klíčovými mediálními molochy jako dnes.

Cronkitův kolega Stephen Fleischman k tomu poznamenal: " Walter ztělesňoval ducha televizní žurnalistiky. V 60. a 70. letech ještě existovala jakási volnost pro experimentování. (...) Tehdy byly televizní sítě vlastněny celkem odděleně. Neexistovaly konglomeráty." Co může současný proces scelování sdělovacích prostředků do jakýchsi totalitních hybridů znamenat jiného, než fundamentální atak na svobodu slova a projevu?

Zdroj: ZDE

Cronkite do roku 1968 horlivě podporoval genocidní kampaň amerického teroru z nebes i ze země v Indočíně, což logicky zůstalo ukryto v přítmí jeho glorioly.

V roce 1965 dělal reportáž z vietnamského bojiště, a to s velkým nasazením a entuziasmem: "B-57- Britové jim říkají tryskáče Canberra -- používáme je zde v této válce velice efektivně při střemhlavém bombardování Vietcongu v džungli zde za Da Nangem,". Poté se obrátil na důstojníka: "Plukovníku, jaké je naše poslání, do kterého se zde pustíme?" "Dobrá, pane, naším dnešním cílem je dostat se do oblasti, kde došlo k přepadení, a pokusit se zabít Vietcong," odpověděl plukovník.

Cronkite pokračoval v reportáži ze vzduchu: "Plukovník mi řekl, že náš cíl se nachází támhle.(...) Jedna, dva, tři -- shodili jsme bomby." Cronkite se při vystupování z letadla svěřil: "OK, plukovníku, je to úžasný způsob, jak se dostat do války." V reportáži ale nebylo zmíněno, co se stalo s civilisty, na které pravděpodobně bomby dopadly.

Zdroj: ZDE

Představme si ruského reportéra, jenž by takto v 1. polovině 80. let líčil bombardování afghánských měst sovětskými bombardéry a o tři roky později by před národem dospěl k poznání, že válku nelze vyhrát. To je čirá analogie. Již jen skutečnost, že je o takovém zvěrstvu možné hovořit fotbalovou terminologií, nikoliv na rovinu a upřímně, mi přijde děsivá.

Otázky typu -- Máme právo shazovat bomby na suverénní země a zabíjet civilisty, ničit celá města, infrastrukturu atd.? - ovšem drtivou většinu novinářů, válečných zpravodajů ani nenapadnou. Autocenzura funguje skvěle, tedy něco, co se v totalitních režimech stalinistického typu nepodařilo nastolit ani tím nejkrutějším mučením.

Cronkite v březnu roku 1979 v televizním vystoupení uvedl: "Svět ještě nepoznal takový den, jaký je ten dnešní. Čelil značným nejistotám a nebezpečím nejhorší katastrofy v jaderné elektrárně atomového věku. Dnešní hrůza tkví také v tom, že vše mohlo dopadnout daleko hůře."

Avšak v následujících týdnech ani letech se nezmínil o informacích, jež byly podrobeny neúprosné cenzuře. Došlo totiž ke značnému úniku radioaktivního spadu, který se rozšířil po okolí a zasáhl místní obyvatele po směru větru, a tyto lidské bytosti (podobně jako divoké a domácí zvířectvo) ve velkém počtu zemřely nebo byly zmrzačeny.

Ačkoliv měl Cronkite jako prominentní osobnost možnost přístupu k informacím o úniku radioaktivního spadu a o dění v následujících týdnech a měsících v postižené oblasti a přestože byl silným zastáncem jaderného odzbrojení, nic nepodnikl. Do dnešních dnů se nikdo nezabýval osudem 2 400 pensylvánských rodin, které buďto potkala smrt nebo utrpěly fyzickou újmu.

Zdroj: ZDE

Přes veškerou slávu a vavříny proměňujícího se mediálního kolbiště zůstal Walter Cronkite symbolem středoproudového televizního průmyslu, nikterak nevybočujícím z pevně daných mantinelů slušné euroatlantické civilizace a její virtuální reality.

Pozn. JČ: Ve středu 22. července se úmrtím Waltera Cronkita zabýval pořad rozhlasu BBC Radio 4 "The Media Show". Komentátoři se shodli na tom, že Cronkite neprosazoval žádnou politickou agendu a že relativně pasivně informoval o tom, co se děje. Skutečnost, že měl v Americe tak obrovský vliv, byla dána stavem technologického rozvoje v jeho éře -- v Americe existovaly totiž jen tři televizní stanice, z nichž jedna měla jen slabou roli, tedy v podstatě jen dvě. Komentátoři se také shodli, že v současnosti se od moderátorů a reportérů předpokládá daleko větší kritičnost a "zaujatost", že byl Cronkite fenoménem své éry a že se nic takového nemůže v současnosti opakovat.

Vytisknout