Jak jsem házel hrách na zeď

22. 7. 2009 / Milan Kohout

"Chcete letět v 9.30 nebo v 10.30?" zeptala se mě agentka. "Radši později," řekl jsem. "Tak to poletíte s izraelskými aerolinkami," odvětila mi. "Ale kdybyste dával přednost českým aerolinkám, tak je to ten let v 9.30."

Několik dní poté jsem si přitáhl kufr k odbavovacímu terminálu na ruzyňském letišti a přistoupil ke mně jakýsi uhlazený elegán. Oznámil mi, že pracuje pro izraelské aerolinky.

"Máme k vám několik otázek," řekl, požádal mě, abych si odstoupil stranou a pokračoval: "Proč letíte do Izraele? Kde budete bydlet v Izraeli? Která města chcete v Izraeli navštívit? Nesetkal jste se v Česku s nějakými Palestinci? A neplánujete se setkat s Palestinci v Izraeli?"

Protože jsem jako chartista a umělecký disident za totality seděl mnohokrát na výsleších StB, začal mi stoupat krevní tlak a pomyslel jsem si: "Co je komu do toho, co budu dělat v Izraeli a s kým se tam setkám?" a hned mě napadlo, že kdybych mu řekl, že jedu na pozvání palestinské organizace, tak by se asi domníval, že mám místo mozku bombu.

Zatnul jsem zuby a odpověděl, že se jakožto turista chci podívat do místa vzniku všech třech hlavních světových náboženství.

Uhlazený elegán ode mě poodešel a šel se bavit s nějakými lidmi. Pak se vrátil a povídá: "Tady máme napsáno, že jste ve Student Agency v Plzni prohlásil, že dáváte přednost izraelským aerolinkám před českými. Můžete mi to vysvětlit?"

Tomu už se mi nechtělo ani věřit. Že by cizí státní rozvědka získávala informace od českých cestovních agentur? To by se přece klasifikovalo jako špionáž pro cizí stát! "Nenávidím vstávání. Proto chci letět pozdějším letem. Nic takového jsem cestovní kanceláři neřekl," reagoval jsem.

Nakonec mě pustili a za čtyři hodinky jsem přistál v Tel Avivu. Věděl jsem, že nejlevnější je vzít si osmimístný taxík a nechat se odvézt až do Jeruzaléma. Vedle mě si sedl mladý muž a prohlásil: "Vy musíte bejt Čech podle vašeho anglického přízvuku."

Můj instinkt z českého undergroundu mi pravil, že se musí jednat o dalšího špeha, a tak jsem mu celou cestu vyprávěl, jak se těším na kulturní památky, místní jídlo a budu spát v jednom noblesním hotelu.

V Jeruzalémě mě taxikář odmítl dovézt až ke zdi dělící izraelské území od palestinských teritorií v oblasti Betléma. "Až ke zdi vás neodvezu," řekl. "Máte to asi půl kilometru tímto směrem."

Vzal jsem si kufr a vypravil se ke zdi, kterou jsem musel zdolat, abych se dostal do Beit Sahour, kde sídlí organizace, která mě pozvala. Po chvíli chůze se mi otevřelo panoráma krajiny, do které je zaříznutá neuvěřitelně ohavná zeď táhnoucí se až k obzoru. "Jak je možné, že už se zase staví zdi v zájmu jakýchsi politických, náboženských a rasových důvodů... Vždyť žádná zeď nikdy v historii nepřežila. Už ani tu čínskou nedostavěli. A z berlínské si nadšení turisté po jejím pádu odváželi v kapsách jako suvenýry úlomky betonu." Vzpomněl jsem si na básničku od Roberta Frosta, ve které se autor táže: "Proč zdi dělají dobré sousedy?"

Tato nová zrůdná betonová zeď má být údajně po dokončení 750 kilometrů dlouhá a tyčí se do výše 10 metrů. Když jsem k ní došel, viděl jsem řadu Palestinců, kterak vcházejí do odbavovací haly a systémem oplocených chodbiček se prokousávají na druhou stranu zdi.

Přidal jsem se k nim. Sotva jsem vytáhl foťák, rozezněl celou halou výkřik: "No photos!"

Nade mnou na vysunutém železném chodníku seděl vzteklý voják se samopalem.

Druhá strana zdi hned u východu je popsaná množstvím nápisů odsuzujících její nesmyslnost. Řada krámků s ovocem a zeleninou se tísní u východu a překřikující se taxikáři se snaží urvat zákazníky.

Měl jsem pocit, jako bych vstupoval do jiného světa.

Taxikář mě odvezl až do Beit Sahour k rodině, u které jsem byl ubytován. Uvítal mě starý obrnou ochrnutý dědeček se svoji ženou a jejich synem, který mluvil plynule anglicky. Hned začali snášet spoustu jídla a ukázali mi pokoj, ve kterém budu bydlet.

V rohu na stěně visela černobílá fotografie v černém rámu. "To je náš syn," pravili, "kterého zastřelil izraelský voják při druhém palestinském povstání." Kontroloval mu doklady a najednou se prý rozhodl z dvaceti centimetrů do něj vystřelit několik ran. V nemocnici dlouho krvácel, nakonec zemřel.

Druhý den ráno jsem se setkal s pracovníky organizace, která mě pozvala, a zavítali jsme do Hebronu, kde jsou necelé dvě stovky židovských osadníků žijících uprostřed historického města hlídány údajně dvěma tisíci izraelských vojáků. Přístup k místní mešitě, která sousedí se synagogou, vypadá jako vstup do přísně střeženého vojenského objektu. Všude stojí izraelští vojáci se zbraněmi a kontrolují všechny zavazadla návštěvníků. "V žádném případě nefoťte izraelské vojáky," upozornil mě průvodce, "nebo vám zabaví foťák."

Vytáhl jsem fotoaparát a s úsměvem jsem přistoupil k jednomu z vojáků. Anglicky jsem se ho zeptal, jestli si můžu udělat fotečku. Kupodivu se usmál, řekl, že ano. To jsem opakoval při každé příležitosti, ale někdy to vojáci odmítli.

U vstupu do mešity byla postavená opancéřovaná bouda. Z ní hleděl jeden izraelský voják. "Do této budky se schováváme, kdyby došlo k výbuchu nebo střelbě," řekl mi. Ta bouda mi najednou připadala jako nastojato postavená obrovská rakev. "Tady na stěně jsou fleky od krve," řekl druhý voják, "tady jsme zastřelili před několika týdny palestinskýho kluka." Znělo to jaksi pyšně a udivilo mě, že se mi s tím vůbec chlubí.

Uvnitř mešity bylo pár muslimů, kteří se tam modlili, a průvodce ukázal na dvě další bedny uprostřed svatyně. "To je hrob Izáka a Sáry," pravil, "a jelikož si i židovští usedlíci činí na ně nárok jako na své proroky, proto sem asi před deseti lety jeden z nich vstoupil ověšený samopaly a začal modlící se muslimy zběsile střílet. Dvacet osm jich stačil zabít a asi sto zranit, než ho rozvášněný dav holýma rukama zabil."

Koukal jsem se na koberce na zemi a říkal jsem si, že je určitě museli vyměnit, protože tolik krve by z nich určitě nevyčistili. Zase jsem se utvrzoval ve svém odporu k jakýmkoli náboženstvím a zvláště k tomuto guláši původních kořenů křesťanství, islámu a judaismu, který je v současné době tak zažluklý, zasmrádlý a jeho "masem" hýbají červi.

Vstup do vedlejší synagogy měl ještě větší opevnění a vedle za kontrolními budkami stál židovský voják, krásný černoch. Když jsem se ho zeptal, jestli nepociťuje od bílých židů projevy diskriminace, usmál se a odpověděl: " Někdy."

Ozbrojení vojáci seděli dokonce i uvnitř synagogy. Jaký to krásný symbol spojení náboženství a zbraní. Uvnitř seděli židé čtoucí z knih. Přistoupil jsem k jednomu z nich s černým kloboukem na hlavě, jenž neustále hleděl na mobilní telefon, který držel v levé ruce, a tvářil se neuvěřitelně chladně.

Ale najednou se na mě otočil, rychle mi podal ruku a koutkem očí se na mě přátelsky podíval. Dole před synagogou stála další krásná černá židovka se samopalem a s úsměvem souhlasila, abych si ji i s jejím kolegou vyfotil.

Přes ulici stála jiná tak dvacetiletá židovská vojačka. Dal jsem se s ní do řeči. "Ze tří let povinné vojenské služby mám vodkrouceno jen šest měsíců," řekla mi.

"To je mi líto," odpověděl jsem. "Tak proč tady stojíte a nejdete domů?" zeptal jsem se.

"Nic jiného mi nezbývá. Izraelská vláda mě sem poslala." odvětila.

V jedné z prastarých ulic Hebronu se židovská minikomunita dokonce odděluje horizontálním plotem, který se táhne nad hlavami na trhu nakupujících. Většina z nich totiž bydlí v horních patrech budov a v nižších patrech bydlí hebronští Arabové.

Když jsem odcházel od hrobu Sáry, měl jsem dojem, že vidím její tvář v každé druhé palestinské ženě. I když je představa, jak má vypadat žid, jen stereotypní nesmysl, asi jsem nebyl daleko od pravdy.

Předci mnoha místních Palestinců byli v dobách předkristových místními židy a až později konvertovali k islámu či ke křešťanství, narozdíl od některých modrookých světlovlasých židů s malými nosíky, které jsem viděl v Tel Avivu a Jeruzalému a kteří jsou údajně potomky chazarských a jiných euroasijských kmenů konvertujících k judaismu a z Palestiny nikdy nepochazejících, jak mi bylo místními palestinci vysvětleno.

Jeden z výletů byla návštěva uprchlického palestinského táboru v Dheishehu. Upřímně řečeno, očekával jsem jakýsi stanový tábor a ne malé městečko se změtí neumně postavených domků.

Palestinské uprchlické tábory jsou pod záštitou Organizace spojených národů, a jelikož tam žije již třetí generace původně vyhoštěných Palestinců z jejich vesnic v dnešním Izraeli (1948), postavili si tam bez povolení svépomocně domky, které neprošly žádnou kolaudací, či architektonickým schválením.

"Skoro žádný nám ještě nespadl," poznamenal mluvčí kulturního centra uprchlického tábora. Vyprávěl nám historii celého tábora a neustále zdůrazňoval, že by sice mohl odejít žít kamkoli do světa, což by izraelskou vládou bylo vítáno, ale že bude v uprchlickém táboře žít až do posledního dechu, dokud Izrael neuzná právo na jejich návrat.

Nebyl jsem si jist, jestli následující otázka nebude naprosto nevhodná, ale pak jsem se rozhodl ji položit. "Kolik sebevražedných atentátníků, kteří se odpálili v Izraeli, je z vašeho uprchlického tábora?"

"Asi čtyři," odvětil, "a jedna z nich byla moje přítelkyně. A já ji chápu. Nikdy jsem ji za to neodsoudil."

Nad jeho hlavou byla na stěně freska, kde se jakýsi svalnatý muž rozpřahuje s kladivem, aby rozmlátil hromadu balvanů pod jeho nohama. Na jednotlivých kamenech byla napsána jména různých uprchlických táborů v Palestině.

Po ulicích běhalo množství dětí a vypadaly, jako by se jim v uprchlickém táboře nesmírně líbilo. Ale dětem se líbí vždycky všude, protože se kdekoli cítí jako doma.

Následující den jsem byl pozván místním Palestincem k návštěvě jeho vinice nedaleko Betléma. Když jsme dorazili k jeho kamennému přístřešku uprostřed políček olivovníků a vinic, zastavil se, napřáhl ruku a zeptal se mě: "Co vidíš na kopcích kolem dokola mého údolí, které již po generace patří mé rodině?"

Byly tam kempy s přívěsnými vozíky a menší domky. Dovysvětlil: "To jsou všechno začínající izraelské ilegální osady. Napřed přijdou a prohlásí jakýsi kopec za místo, kde se odehrálo něco z biblické židovské mytologie, a tím pádem si vystaví a obhájí své vlastní mravní právo k zabrání daného území.

Hned následuje výprava s přívěsnými vozíky, která daný kopec zabere, pak se postaví ploty a pomalu se začnou budovat domy. Už mi několikrát zbořili můj přístřešek, ale na studnu mi ještě nepřišli."

Vypravil jsem se k nejbližší osadě, ale po chvíli jsem slyšel, jak na mě někdo křičí, abych nešel dál, nebo mě osadnická ochranka zastřelí. "Tamhle na té tyči mají monitorovací kameru, a když se přiblížíš přiliš blízko, tak tě můžou odpráskout," ukázal dotyčný.

Když jsem se vrátil zpátky, starý arabský pán už přikládal dříví pod konvici s čajem. Je zajímavé, že vařící čaj člověka v tom urputném vedru nejvíc osvěží.

Při čaji mi popisoval jejich "boj" s ilegálními přistěhovalci. "Máme program na sázení olivovníků, které umisťujeme do nárazníkových zón s rozšiřujícími se usedlostmi.

Olivovníky přece nikdo nemá srdce kácet. Jsou symbolem přežití v této krajině, a kdo je kácí, bídně zhyne." Na cestě zpět k autu zaparkovanému u silnice jsem tedy symbolicky sám jeden olivovník zasadil.

Cestou domů -- i já bych se měl v Beit Sahour cítit jako doma -- jsem přemýšlel, jaké performance udělám druhý den u aparteidní zdi, která jako by všem "vyděděným" říkala: "Ne abyste vůbec pomysleli na návrat domů!"

Druhý den ráno jsem si koupil pytel hráchu a když mě odvezli k desetimetrové betonové zdi arogantně se tyčící na kraji Betléma, začal jsem v duchu Diogéna, mého učitele performance, trpělivě házet hrách na onu zeď.

A jako po věky věků i tentokráte hrách zase padal ze zdi dolů. Když jsem viděl, že hrách se opět choval jako věčná lidská pitomost, nezbylo mi nic jiného než převrátit věčnou zeď na bok a pošlapat ji tak, jak si zaslouží všechny zdi v historii.

Proto jsem si lehl na zem hned vedle zdi. Když fotografii převrátíte o 90 stupňů, stane se ze zdi užitečný chodník. Na závěr jsem ještě přilepil jako performanční situaci školským lepidlem na zeď jeden americký dolar a ponechal jsem ho tam jako symbol finanční pomoci Spojených států při stavění zdi.

Bohužel si představuji, že ho krátce poté některý z Palestinců urychleně odlepil, aby se z něj symbolicky stala další loutka v rukách ekonomické moci.

Následující den jsem stál u další zdi. Tentokrát příhodněji nazvané Zdi nářků. Jen mi vrtalo hlavou, proč část lidstva naříká jen u této zdi. Proč tam naříkají i vojáci se samopaly na zádech a vzrostlí černoši s jarmulkami na hlavách. Dal jsem tam se do hovoru s jedním ortodoxním židem, který mě očividně podezíral, že jsem si na hlavu dal jarmulku, jen abych se dostal až do samotné svatyně se Zdí nářků.

Proto se mě zeptal, odkud jsem. "Z Bostonu, ze státu Massachusetts," odpověděl jsem. "A jak se jmenujete?" "Milan" "Já myslím příjmení," opakoval. Trochu jsem si s ním "zahrál", protože vím, že jeden z nejslavnějších newyorských rabínů byl nějaký Kohut.

Odpověděl jsem tedy: "Milan Kohut." Okamžitě roztál a povídá: "Vítejte!" Hned se mi do hlavy zase vloudila myšlenka, jak se vlastně rozezná žid od nežida. Zvláště když jsem opět zahlédl za jeho zády dalšího židovského černocha usilovně naříkajícího nad osudem židů u zdi.

Když jsem později odpoledne vylezl na střechy Jeruzaléma, zdálo se mi, že vidím jen izraelské vlajky a na čerstvě vybetonované střeše byly místními usedlíky vyryté dvě pěticípé hvězdy a z nedaleké hlídkové budky na mě zíral voják ověšený zbraně. "Ahá," řekl jsem si. "Jeruzalém je asi židovské město."

Každou noc jsem slyšel rozzuřený štěkot psů, a když jsem jednoho rána své hostitelky zeptal, proč ti psi tak běsní, odpověděla, že mezi ploty postavené kolem blízké židovské ilegální osady vpouští speciálně vycvičené židovské psy a ti se pak celé noci hádají se psy palestinskými.

Příští noc jsem za štěkotů psů napsal kratičkou básničku: "Štěkot psů židovských se zažírá do štěkotu psů palestinských." Hned ráno jsem se s ní vypravil k plotu z žiletkového ostnatého drátu.

Nad Beit Sahour se na kopci vzpíná jakýsi rostoucí metropolis, židovská osada, která byla postavená i přes protesty mezinárodního společenství a všech soudných lidí světa.

Takových je na území Izraelem stále slibovaného státu palestinského okolo tří set. Je obklopena několikanásobnou řadou plotů i s elektrickým ohradníkem. Ke každé osadě vede z izraelského území speciální silnice, která je rovněž obehnána trojjedinými ploty a rozřezává palestinské území jako žiletka kůži.

Básničku jsem přednesl skrz žiletkový ostnatý drát, vykopal jsem díru a pohřbil jsem ji hned vedle plotu.

Za několik staletí se papír s básničkou rozpadne a molekuly básničky se smísí s podzemní vodou, která se dostane až do sklenic na stůl místních obyvatel a jak tu vodu budou pít, možná se smíří a zapomenou na kosti svých pohřbených psů.

Celá scenerie ilegální židovské osady mi připadala jako první osady přistěhovalců v Americe, kdy přicházeli do pozdějšího státu Massachusetts a v nových a nových mírových jednáních Indiánům slibovali nekonečný mír a konečné hranice rozpínavosti jejich nových usídlení.

Přesto ale každým rokem smlouvy porušovali a Indiánům ukrajovali kousek po kousku jejich území a stavěli si další a další pevnosti, aby s nimi znovu usedali k mírovým jednáním.

A bylo jen málo lidí jako Henry Thoreau, kteří se jich v té době zastali. Jak mohli být tenkrát lidé tak zabednění, nevzdělaní, nesoudní, krutí a bezohlední.

Ale zřejmě i tehdy šlo o hru slov a správnou formulaci obhajoby vybíjení a vytlačování nežádoucích původních obyvatel.

Kdysi jsem četl knihu o válce krále Filipa (indiánského náčelníka Wampanoag kolem roku 1670) s přistěhovalci, a co mi utkvělo v paměti, bylo, jak se mezi přistěhovalci tvořil veřejný názorový souhlas s vyvražďováním Indiánů.

I v té době probíhaly mírové pokusy o řešení "problémů" s Indiány, ale protože Indiáni pokračovali se svými "teroristickými útoky" na přistěhovalce, vytvořil se vždy velmi rychle mezi novousedlíky názor, že jsou Indiáni "strašní teroristé" a nelze s nimi přeci vyjenávat, natožpak jim věřit.

"Zdi pevností vše vyřeší," domnívali se.

Nesmíme zapomínat, že byly i případy, kdy Indiáni odchytli přistěhovalce, rozpárali jim břicha, vycpali je Biblemi a mrtvá těla pak pohodili u zdí přistěhovalecké osady.

Lze si představit, co taková poselství vytvořila v hlavách lidí a že stavění zdí a následné masakry Indiánů byly mnohdy chápány jen jako odveta za jejich terorismus.

Přitom ale v odstupu času je jasné, že jsme my Evropané Indiánům přišli ukrást jejich území a jejich asymetrický boj s námi byl proti tomu přece jasnou obranou.

Když vidím, co se děje v dnešní Palestině, říkám si, jak to asi budou hodnotit příští generace.

Když jsem poslední den ve dvě hodiny ráno odjížděl taxikem zpátky na letiště v Tel Avivu, viděl jsem, jak nad Izraelem svítá a věčně krásná historická krajina začala vysychat od ranní rosy.

Ještě rozespalý jsem se se zalepenýma očima dokulil do letištní haly a první, co mě udeřilo do očí, byl obrovský nápis "Mc Donald`s" následovaný dodatkem "kosher". Chuť na takový hamburger jsem ale po tom všem ztratil.

Jazyková redaktorka Petra Daňková

Vytisknout