Nápady čtenáře Literárek

20. 5. 2009 / František Řezáč

S Literárními novinami jsem se setkal poprvé někdy po roce 1956. Přivezl je k nám můj budoucí švagr, který kupoval v té době také Rudé právo. Do naší rodiny do té doby takové tiskoviny nesměly, jelikož byly komunistické. Otec tvrdošíjně kupoval pouze Svobodné slovo a Lidovou demokracii, které, jak dnes víme, poskytovaly možnost publikovat některým, tehdy zakázaným autorům pod různým krytím. Kromě toho v nich bylo možné číst i něco víc, než tehdy běžnou propagandu. Literárky byly tedy komunistické noviny, vydávané neméně komunistickým Svazem československých spisovatelů. Vznikly vlastně z Lidových novin po ovládnutí nakladatelství Borový proslulou dvojicí Drda - Řezáč.

Jan Drda se stal v té době po nemocném Františku Halasovi faktickým šéfem spisovateleského svazu a šéfredaktorem Lidovek. Václav Řezáč pak ředitelem nakladatelství, jež se později přejmenovalo na Československý spisovatel. Lidovky pod Drdovým vedením pilně sloužily novému režimu, ale rychle ztrácely bývalé renomé i čtenáře a tak byly v roce 1952, patrně podle sovětského vzoru, změněny na týdeník a přejmenovány na Literární noviny, patrně podle ruského titulu Litěraturnaja gazeta, orgánu Svazu sovětských spisovatelů. Poválečné Literárky nemají tedy, kromě shodného názvu, nic společného se stejným titulem, vydávaným za první republiky. Jejich vydavatel by byl patně v roce 1952 protestoval proti ukradení názvu, kdyby byl mohl. V pamětech Václava Černého, z nichž při psaní tohoto článku čerpám, se nicméně popisuje, že i v demokratické republice docházelo k neshodám mezi vydavatelem a redakcí, konkrétně:

"Hora složil redaktorství Literárních novin, koupilo je průbojné nakladatelství Sfinx (Boh. Janda) a ihned je zase obnovilo, pod redakcí Bohumila Mathesia, s ctižádostivým úmyslem vytvořit v tom našem stavu literárně-kritické a revuální chudoby (nepřipmíná vám to něco? - pozn. F.Ř.), podtržené zánikem Listů pro umění a kritiku, periodický orgán obecné kulturní informace kritického zaměření a evropského rozhledu..." ( Z V. Černý, Paměti 1921-1938, Atlantis 1994).

Tolik o třicátých letech minulého století. Černý pak z Literárek odešel po roce a půl s Mathesiem, znovu po neshodě mezi vydavatelem a redakcí. Tedy, co se týče Literárních novin a dění kolem - nic nového pod sluncem...

Ponechme encyklopedikům internetovým i obyčejným, aby dějiny Literárních novin od komunismu stalinského k refromnímu a pak přes rok 1968 až k hořkému létu 1969 podrobněji zpracovali, jistě by to stálo za námahu. (Milan Jungmann, šéfredaktor Literárek ze šedesátých let, už napsal pozoruhodné paměti "Literárky, můj osud, pozn JČ.) Nás by mělo zajímat, jak se po roce 1989 obnovovalo či konzervovalo české intelektuální prostředí a v něm Literární noviny a zdali se podařilo navázat na poměry v první republice. Tehdy bylo ambicí nakladatelů vydávat kromě knih také kulturní revue a literární časopisy. Asi to byli lidé, kterým nešlo jen o zisk a kteří uměli vydělat i na věci ztrátové. Sice ztrátové finančně, ale nikoli duchovně. Když dnes vidíme na Smíchově gigantický prosklený blok jistého vydavatelství, ptáme se, proč tomu tak není dnes, proč se v těch budovách nenajde nějaký ten miliónek na vydávání kulturního časopisu..?

Asi proto, že dnešní vydavatelé žádné intelektuální ambice nemají. To je jedna stránka věci. Druhou je to, že dřívější intelektuální prostředí tvořili lidé všech profesí, nejen humanistických. Inženýři, lékaři, právníci a především učitelé, pokud chtěli vyhovět požadavkům svého okolí a tehdejší doby, museli vykazovat jistý stupeň obecného kulturního povědomí, aby neplatili za ignoranty. Tito lidé pak kupovali kulturní revue a časopisy různého politického a světonázorového zaměření. Spisovatelé sami, kteří by měli mít na existenci literárně-kritických tribun největší zájem, prohlásili po sametové revoluci, že nastává doba normální, kdy již intelektuálové nemusí suplovat politiky a že je tudíž třeba ponechat věcem volný průběh.

Nu, ten tedy přišel a dnešní stav je jeho výsledkem. Člověk se maně ptá, zdali ten zájem některých spisovatelů, o němž se zmiňujeme výše, není právě opačný - kritiky třeba není a kritici ať nám vlezou na záda.

Současný vývoj kolem Literárních novin paradoxně připomíná, že se poměry konečně vracejí tam, kde byly kdysi. Našel se první bohatý nakladatel, kteý chce vydávat kulturní časopis. Máme se tedy pohoršovat? Jako čtenář si říkám, že nikoli. Budu čekat na příští číslo a doufat, že si něco inteligentního a zajímavého přečtu. Bude mi ovšem líto, že to nebude od těch autorů, kteří z Literárek utekli. Možná, že se objeví jinde. Ale kde?

Pozn. JČ: Připomeňme, že Britské listy rády otevřou své stránky pro zajímavé texty komukoliv, tedy i bývalým redaktorům Literárních novin.

Vytisknout

Obsah vydání | Středa 20.5. 2009