Slezský ráj to napohled...

20. 5. 2009 / Libor Martinek

Do Polska zasahující Osoblažsko s mírným reliéfem, přírodními i historickými památkami je oblastí turisticky dosud téměř nedotčenou. Osoblažský výběžek je ohraničen ze 75% státní hranicí s Polskem. V oblasti se nachází obce Vysoká, Liptaň, Slezské Rudoltice, Dívčí Hrad, Bohušov, Rusín, Osoblaha, Hlinka a Slezské Pavlovice. Najdete tady čisté a zachovalé životní prostředí, klid a možnost nenáročného prožití volného času, prostor s venkovskými rysy. Také chátrající budovy, místa bez kanalizace, plynofikace, nedostatek škol, obchodů i hospod. Celá oblast má dnes ryze zemědělské zaměření a z turistického hlediska je vhodná pro nenáročnou pěší turistiku i cykloturistiku.

Pobýval jsem v domku nedaleko osoblažského nádraží, kam vede unikátní úzkokolejná trať z Třemešné ve Slezsku, kam dojedete vlakem od Krnova. Trať je dnes už raritou, o jejíž historii se píší vlastivědné studie. V domě č.p. 60 bydleli postupně oba moji prarodiče z matčiny i otcovy strany -- Pejchovi a Martinkovi -- a dodnes jej obývá strýc Jan. Prožil jsem tu většinu jarních i letních prázdnin, v paměti zachovaných jedině jako slunečných, podnebí je zde mírné, oblasti se říká slezská Haná. Byl to rozdíl od podstatně drsnějšího podnebí Bruntálu, kam se rok po mém narození v r. 1966 přestěhovali moji rodiče za prací. Z dnešního pohledu to byla šrámkovská krajina, včetně splavu nad řekou (Osoblahou), jehož původní romantická podoba ovšem vzala za své po regulaci říčního toku. Osoblažsko učarovalo nejen mně, ale i dalším spisovatelům, jak jsem zjistil nedávným průzkumem literatury o tomto regionu. Mně osobně pomohlo v hledání osobní identity.

Být sebou samým -- tato slova nacházejí vnitřní ozvěnu v každém z nás. Evokují představu života, který se rozvíjí podle svého vnitřního zákona, v souladu s vlastním svědomím a dokáže odolávat všem vnějším silám, jež směřují k tomu, aby z nás učinily libovolně zaměnitelnou figurku na sociální šachovnici. Podobný smysl někdy na sebe bere i pojem osobní identity (jak to ilustrují třeba některé úvahy Václava Havla). V tomto případě však už situace není zdaleka tak jasná, neboť stejného označení se užívá někdy právě jen k tomu, aby se definovala příslušnost jedince k určité sociální skupině, nebo aby se poukázalo na určité psychologické konstanty jeho osobnosti, které činí jeho chování předvídatelným a dovolují zvěcňujícímu pohledu pojímat lidské bytí v analogii k oné stejnosti, která charakterizuje totožnost věcí v proudu času. (Srov.: Jiří Pechar, Být sám sebou. Praha, Hynek 1995, s. 7n.)

I pokud jde například o identitu národní, chápeme ji jako danou vřazením v určité souvislosti historické tradice, jejíž interpretace není nikdy jednoznačná a ponechává tak možnost volby. Každý jednotlivec se také v pluralitní společnosti identifikuje současně s různými společenskými skupinami. Redukce těchto různých identifikací na určitou základní identifikaci -- s národem, se společenskou třídou apod. -- je v podstatě projevem určité sociální patologie (jako představuje třeba rasismus, některé formy nacionalismu nebo totalitaristické pojetí třídního uvědomění). Jakým způsobem však lze uvažovat o identitě intelektuála a básníka v současnosti a ve střední Evropě, která se zanedlouho stane součástí širšího společenství evropských národů ve sjednocující se Evropě?

Máme tady několik klíčových pojmů. Pojem identity jsme si vysvětlili v úvodu. Pojem intelektuál na sebe navazuje rozličné konotace, včetně negativních (intelektuál jako člověk se sklonem k planému teoretizování odtrženému od života). V zásadě jde o vzdělance, který duševně pracuje, jak nám napovídá Slovník cizích slov. Básník je -- stručně řečeno -- člověk, který píše básně. Je však básníkem každý člověk, který píše verše? Tato provokativní otázka bývá často nastolována. Pojem současnost se těsně pojí s kategoriemi času, a pojmy střední Evropa nebo Evropa jako kontinent se váží s prostorem. Držme se tedy těchto vyznačených konstant, na které navlékneme několik úvah či snad pokusů o příběh či vyprávění.

Vzděláním jsem bohemista. Zabývám se českou literaturou 20. století, kterou vyučuji na Slezské univerzitě v Opavě, která je kulturním centrem českého Slezska. Jsem tedy duševně pracujícím člověkem a za svoji duševní práci dostávám mzdu. Literárním historikem tedy jsem, básníkem občas bývám.

Pocházím ze smíšené česko-slovenské rodiny. Můj dědeček byl Slovák, který se po válce s rodinou přestěhoval ze středního Slovenska za prací nejprve do obce Dívčí Hrad, do vylidněné vesnice a vylidněného kraje v nejsevernějším výběžku českého Slezska, kde mu byl přidělen dům a kovárna po odsunutých Němcích. Spolu s ním přišel do Dívčího Hradu také můj otec jako šestiletý chlapec. Narodil se na Slovensku v Dubnici nad Váhom. Dívčí Hrad -- zdálo by se -- není ničím pozoruhodný. Básník a lékař Dušan Cvek (nar. 8. VI 1926 v Brně) z Krnova o něm napsal takovou básnickou miniaturu:

Dívčí hrad

Dívčí hrad znají divoké kačeny
pár lidí a já
vesnička jako pírko
a rybník jako dlaň
A jako co je má touha vracet se
na polní cestu od vesnice k rybníku
je není těžká hlína a kamení
a mých dvacet lez života
a bolí to
když po nás nikdo nejde


(Ze sbírky Krajina v přízemí, 1995 Krnov.)

Dívčí Hrad však něčím přece jen pozoruhodný je. Maltézští rytíři zde postavili hrad, který ční na kopci nad vesnicí. Působí v této slezské krajině jaksi nepatřičně, neboť jeho architektura odpovídá hradům, které rytíři stavěli na Blízkém Východě. Máte dojem, jako byste se v jeho blízkosti přemístili v čase a prostoru a ocitli se v Palestině.

Do Dívčího Hradu se po občanské válce přistěhovali Řekové, zejména ze severních oblastí Řecka. Dosídlením Osoblažska řeckými imigranty se inspiroval Jiří Daehne (4. 8. 1937 Holešov -- 17. 8. 1999 Krnov) v jedné z nejpěknějších básní sbírky Zelené dějiště (Ostrava 1990, s. 108).

Réva u řeckých domků v Dívčím Hradě

U domků v Dívčím Hradě, kde žijí přišlí od jihu, z Korfu, Skyru, od Soluně,
z míst, jejichž vzpomínaná jména svíravě zabolí,
obrůstá vinná réva dřevěné pergoly u jižních stěn,
ač ji pokaždé první mrazy stihnou brčálnou, trpkou, tuhou, když hrozny nedozrají,
roste napůl jak úlitba vzpomínanému kraji z Korfu, Skyru od Soluně,
napůl jak naděje nahlas nevyřčená, ústa se bojí velkých slov,
že přece přijde rok, co nezastůně chladivým dnem, rok tepel z kraje do kraje,
rok uzavřených pekel, těch, co stvořil kosmos sám, těch, která jsou díky nám,
rok, kdy už menetekel vzbudí jen otázku Co to je,
rok, v kterém, co dřív neuzrálo, konečně šťastně dozraje.

Naší rodině pak byla kovárna po roce 1948 zestátněna. Dědeček kovář pracoval v kovárně na Státním statku v Osoblaze, který patřil rozlohou k největším v Československu. Tady otec poznal moji maminku, dceru příslušníka finanční stráže a železničářky. Přijížděl jsem do Osoblahy z Bruntálu, kam se odstěhovali mí rodiče (otec zemědělský technik, maminka učitelka) za zaměstnáním. Letní prázdniny jsem trávil u babičky a dědečka z maminčiny, později z otcovy strany. Jejich dům po německém přednostovi železniční stanice se nachází nedaleko osoblažského nádraží. Byly to idylické časy dětství, na které vzpomínám v básni Osoblaha.

Osoblaha
Dušanu Cvekovi

Na jihu Slezska,
kam v dávných dobách
dotlačil ledovec bludné balvany,
leží vesnička mého dětství.

S maminkou jsme v parku
sbírali žluté petrklíče,
na zahrádce u domku
rostly z jara sněženky.

Dům měl branku z psího vína,
po stěně obrácené k jihu
se vinná réva plazila
až do prvního patra.

Chodili jsme se v létě koupat
nejčastěji ke splavu na řece Osoblaze.
Voda byla smaragdová a čistá
a strýc v ní chytal pstruhy.

Splav vyprávěl příběhy,
kterým jsem tehdy nerozuměl.
Dnes už vím o čem byly.

O tom, že tu od pradávna
žili dobří lidé:
Zemědělci Slované,
řemeslníci Němci,
obchodníci Židé.

Kam jste se poděli
vy druzí a třetí v pořadí?
A co po vás zbylo?

Německé knihy a noty v bedně na půdě.
Bizarní náhrobky s Davidovou hvězdou
na hřbitově, kde rostou tůje.

Z Osoblahy do Třemešné
vede úzkokolejná trať.
Čekám na nádraží, až lokálka odjede
s nákladem mých třiceti tří let
do cílové stanice Krnov.

(Ze sbírky Co patří Večernici -- Sekrety Gwiazdy Wieczornej, Opava -- Kielce, 2001.)

Jakýkoliv dům, ať už je malý nebo velký, nízký či vysoký, zbudovaný z trámů, z kamene nebo z cihel, stojí ve středobodu světa. V jeho lůně se rodí životy, odvíjejí příběhy, utvářejí osudy. Pod jeho záštitou se formuje vědomí, vznikají a definují se názory, gesta, myšlenky. Jak píše Emmanuel Lévinas: "Člověk se nalézá na světě tak, jako by k němu přicházel z nějaké soukromé oblasti, z domova u sebe, do něhož se v každém okamžiku může zase vrátit. Nepřichází sem z nějakého mezihvězdného prostoru, kde by již sebe sama vlastnil a z něhož by kdykoli mohl zahájit nebezpečný akt přistávání. Neocitá se tu však jako brutálně vržený a opuštěný. Jako současně uvnitř i vně, vychází do vnějšku z intimity. Na druhé straně se však tato intimita otevírá v domě, jenž je situován v tomto vnějšku." (Emmanuel Lévinas, Totalita a nekonečno. Přel. Miroslav Petříček jr.a Jan Sokol. Praha, Oikúmené 1997, s. 132-133.)

Dům je tavicí kotel, v němž se mísí a odlučují těla, v němž se tvoří a oživuje řeč, v němž člověk znovu utváří svět tím, jak se do něho promítá. Dnes je dům obývaný jenom strýcem Janem, neboť dědeček s babičkou se na důchod odstěhovali zpět na Hanou, do Lipníku nad Bečvou, odkud pocházela babička. Strýc Jan, ten, který lovil pstruhy v jezu na řece Osoblaze, která dále teče do Polska, byl v mládí zraněn vojenským granátem. Ten našel po válce se skupinou kamarádů. Jeden z nich nečekanou explozi nevybuchlého granátu nepřežil. I po svém skončení si válka vybírala své oběti. Dům postupně chátrá, ale v mých očích, v mém vědomí nepozbyl lesku. Lidské vědomí není nic éterického, je zhmotněno v těle, přebývá v něm, což je hlavní a nutnou podmínkou k tomu, aby se mohlo vydat na cestu a zkoumat svět. Proto je pro mne osoblažský dům stále tím velkým domem a dál odráží světlo ročních dob, zpěv země a záblesky paměti, tiché hlasy duší předků. Jako v mé další "osoblažské" básni Pokoj s mariánským obrázkem.

Pokoj s mariánským obrázkem
Památce Františka Antonína Šípka

Oválný obrázek
a na něm Panna Marie s Ježíškem
pověšený stále na zdi pokoje
tak jako za mých dětských let
v prvním patře domu Osoblaha č.p. 60.

Kam sahá má paměť,
ten pokoj nikdo neobýval.
Jen dědeček se tu vracel z Lipníku
na pár dní pomoci s účty
při osoblažské řepné kampani.

Z lustru visel na niti slaměný větrník.
Dokázal jsem se na něj dlouho dívat před usnutím
a obdivoval jeho vřetenovitý tvar.
Musely to být dovedné ruce,
které jej z křehkých stébel zhotovily.

Za letních nocí někdy přilétal sýček
sednout si na příhodnou větev jabloně
naší ovocné zahrady.
Houkal a já míval strach,
protože jsem už znal tu smutnou pověru.

Nikdo však v ten den nezemřel
a nebylo to jen tím,
že jsem si tvář Madony na mariánském obrázku
umístěným nad mou prázdninovou postelí
spojoval s laskavým obličejem babiččiným.

Smrt si naše blízké málokdy
odvádí ohlášena.

(Ze sbírky Co patří Večernici -- Sekrety Gwiazdy Wieczornej.)

Je třeba hledět na svět intenzivně a zároveň snivě, aby člověk opravdu slyšel a zároveň rozvíjel i ostřil svůj zrak, který by pak okouzloval vizemi -- nikoliv přeludy a halucinacemi, nýbrž konkrétními obrazy prostoupenými hmotou, barvami, přítomností, to znamená obrazy prodchnutými neviditelnem, obrazy průsvitnými a ozvučnými, říká ve své práci o petrkovském Bohuslavu Reynkovi francouzská bohemistka Eva Le Grand. Důvěrně známé věci nám tak rázem odhalí svou působivou neobvyklost. Obrázek Panny Marie na stěně pokoje pro hosty se pak může zaskvět nejenom před zrakem, nýbrž i před citlivostí, obrazností, vědomím, všemi schopnostmi srdce a ducha. A tu se projevuje, promlouvá, prosazuje "bytost Dům", bytost blízká i vzdálená, velebná i prostá, narušuje básníkovu bytost, jež je na okamžik osvícena, leč vzápětí opět unášena dál vlakem po úzkokolejné trati, do stanice dospělost, zmatena, avšak sama sebe poznávající právě ve svém neklidu, jenž stále narůstá a pokračuje, avšak je již nedílně spjat s onou "bytostí Domem".

Jsou domy, které se během dlouhých let a někdy staletí doslova promění v těla ze živoucího kamene. Zvučí tichými hlasy, tlukotem srdce a ozvěnou kroků. Jsou naplněny stíny, vůněmi, jasem pohledů, jsou plny myšlenek, spřádaných v samotě zjitřeného ticha uzavřených světnic. Hodinu tu přecházejí ve vzpomínky, dny dávno minulé v báje a ubíhající roky v sílící vřavu. Ve své Poetice prostoru to výstižně popsal Gaston Bachelard: "Dům největší měrou přispívá ke splývání lidských myšlenek, vzpomínek a snů. Pojítkem tohoto splývání je snění. (...) Bez něho by byl člověk bytostí rozptýlenou. (...) Snění je tělem i duší. Je prvotním světem lidské bytosti. dříve než byl člověk »vržen do světa«, jak hlásají prvotní metafyziky, byl položen do kolébky domu." (Gaston Bachelard, Poetika prostoru, op. cit.)

Tělo osoblažského domu, kdysi porostlého na jižní straně vinnou révou, postupně voní dětstvím, láskou, zapomněním, radostí, samotou, nadějí, bolestí, stářím a smrtí. Domyjsou činné, přitom ve stavu neustálého očekávání. Jejich čekání je neokázalé, neurčité, otevřené -- domy mají nekonečnou trpělivost kamene. "Rodný dům je víc než jádro obydlí, je jádrem snů," říká Bachelard (Gaston Bachelard, Poetika prostoru, op. cit.). Rodný dům zároveň plní úlohu, jakou má mít práh: je místem neustálého přechodu mezi vnitřkem a vnějškem, mezi posvátným a profánním. Tyto dva protiklady nestojí vůči sobě nijak strnule, nýbrž se neustále vyměňují a střídají. Veškeré sny a vjemy vystupují do domu, aby se tam zbavily různých nánosů, aby byly zváženy a postupně zpracovány. Vnějšek se tak mísí s vnitřkem, postupně ho sytí svým mohutným dechem a svou nezvyklostí. A když člověk spočine v usebrání uvnitř domu, rozpíná tím jeho vnitřní rozlohy, rozšiřuje svou mysl, redukuje počet jejích perspektiv a směřuje zpět do nesmírného vnějšího prostoru, jejž pak ozáří nové světlo. Skutečná topografie domu je proměnlivá jako tvar kontinentů v pohybu.

Rozlehlá zahrada kolem osoblažského domu uvádí svět do stavu lehké beztíže a spolu s člověkem jej pozvedá do výšin snění. Zahrada -- říká Le Grandová -- nemá vstup do nějaké rušné městské ulice, hledí na zemi a do nebe, má výhled na mraky a na hvězdy. Má i svá tajemství. Je jakýmsi zpomaleným filmovým záběrem, spočinutím v prostoru a v přírodě. Zahrada, podobně jako okno, uzavírá kousek země jako by do závorek, avšak na rozdíl od okna je více zapojena do dění venku. Člověk s přírodou v zahradě může navázat důvěrnější, soustředěnější a vřelejší vztah. Přírodu lze v zahradě pozorovat bedlivě, soustavně a poklidně. Zahrada je světu tím, čím je přístav moři, čím je mýtina lesu. Je útočištěm, sice nejistým, avšak dostatečně bezpečným na to, aby se v ní mohla rozptýlit úzkost ze shonu světa a jeho nástrah. Vztah "já" k živlům v ní není, jak poznamenává Lévinas, porušen, ale tříben, odlehčován, zůstává nedotčen, a tudíž osvobozen od strachu. "Já" se živly nesplývá, ani se jich neděsí, jen s nimi tiše rozpráví. V noci však do zahrady vniká celé širé okolí, denní hráze jsou prolomeny, zahrada přestává být útočištěm, zvedá kotvy a podobna dřevěnému voru vyplouvá na širé moře do neznáma, zmítána větrem, bičována deštěm a zahalena tmou. Vrhá se naplno do drsného živlu, náhle je odříznuta od domu, jehož okenice a dveře jsou nyní zavřeny. Až když začne svítat, zahrada se zklidní a ukáže opět svou přívětivou tvář.

Tento cípek země na hranici s Polskem, který dříve společně obývali Slované, Germáni i židé, trpělivě ve své poezii povyšuji, rozšiřuji jeho úzce vymezené hranice, zeširoka jej otevírám nebi jako nějakou knihu-palimpsest, hustě popsanou zmizelým, avšak živoucím písmem, jež je třeba dál a dál interpretovat, překládat a v představivosti obohacovat. Vystavovat tento cípek země vanutí času, jenž s mohutným rozmachem rozsévá stopy a ozvuky minulosti.

Osoblažsko je považováno za bohem zapomenutý kraj. Po válce se tu konaly nájezdy tzv. zlatokopů z vnitrozemí, kteří hledali cenné předměty a zlato či stříbro zanechané nebo zakopané tu Němci, kteří si mohli do transportu vzít jen to nejnutnější do váhy 50 kilogramů. Když sem přišli první osadníci budovat -- jak se tehdy říkalo -- české pohraničí, našly domy pusté, vyrabované. Pracovalo se tady tvrdě a ne vždy se osadníci za dřinu dočkali adekvátní odměny. Dědeček kovář byl za práci oceněn aspoň morálně -- dostal dvě státní vyznamenání: Za výstavbu a Za rozvoj zemědělství, tehdy se ovšem psalo "socialistického" zemědělství. Členem komunistické strany však nikdy nebyl. Oba moji prarodiče byli slovenští evangelíci a jako evangelík byl pokřtěn i můj otec. Do Osoblahy také přišla nezanedbatelná skupina Čechů z Volyně. Ti dříve přijali pravoslaví. V mých vzpomínkách to byli fyzicky krásní a velmi pracovití lidé. Přinesli s sebou zkušenosti z hospodaření na rozsáhlých a bohatých zemědělských usedlostech na dnešní Ukrajině, kde mnohdy v jedné vsi žili Češi zároveň s Poláky a Ukrajinci. Vrátili se i Češi z Haliče. O soužití Čechů a Poláků v Haliči vypráví ve své povídce Vzpomínky nechtěných dětí krnovský spisovatel Jiří Daehne.

Tento kout země si oblíbil také ostravský spisovatel Jan Drozd (1914 -- 2005). Vlastní zážitky z doby poválečných brigád v krnovském pohraničí zobrazuje Drozd v existenciálně laděném románu Člověk pro jeden život (1991), vydaném předtím v Curychu pod názvem Emauzy (1979). Autorovy literární schopnosti a osobitost výrazu ocenil zejména kritik Drahomír Šajtar. Naopak Jiří Svoboda upozorňuje na Drozdův subjektivně zabarvený vztah k historické realitě, ztěžující mu odstup od tématu.

Otec Jana Drozda se bezprostředně po konci druhé světové války odstěhoval z rodných Bordovic na Frenštátsku do Bohušova, neboť náhradou za usedlost, kterou musel opustit při vpádu maďarských vojsk na podzim 1938 ve Stráži při Čopu, kde rodina Jana Drozda staršího do začátku války žila, měl dostat statek s polnostmi na Osoblažsku. Žádná idyla je tu nečekala, za těžkých podmínek Drozdovi začínali takřka z ničeho, přesto si spisovatel tento kout země zamiloval: "Další kout, který mne láká a kam rád dojíždím, je Osoblažsko. Úzkokolejný vláček, který se proplétá hájky a lučinami, potůčky z Třemešné k Bohušovu. Krajina podobná obrovitému přírodnímu parku. Snad také proto, že se tam uchýlili rodiče po druhé světové válce, jsem tam velice rád jezdil v té šťastné době po válce do čtyřicátého osmého roku" (cit. podle Libor Knězek, Pouť za pravdou života. Čtení o životě a tvorbě Jana Drozda. Frenštát pod Radhoštěm: nakladatelství Veronika -- Město Frenštát pod Radhoštěm, 2006, s. 29). Jan Drozd žil v Novém Bohumíně, kam se po roce 1945 odstěhoval ze Zubří se svou manželkou a dcerou. Učil tam sedm let na měšťance a v letech 1952 -- 1955 na jedenáctiletce (dřívější označení pro gymnázium). Jan Drozd rád vzpomínal na "Bohušov se starým hradem, líbeznými palouky, lesíky, hájky a žírnou půdou" také proto, "že jsem tam trávil poslední léta s rodiči v krásné selské usedlosti se zahradami, v dolní pramenil potůček. Postavili jsme tam nové prostorné stavení, staré bylo po válce rozbořeno. Prostě uvízlo tam něco z mých nostalgických vzpomínek. Nejdříve odešla máti, potom otec, ale zůstaly tam věci, kterých jsme se dotýkali" (cit. podle Libor Knězek, op. cit., s. 29). Jan Drozd měl bezpochyby na mysli hrad Fulštejn.

Pocházím z krajiny, která byla obhospodařována dlouhodobě také jiným než slovanským obyvatelstvem. Narodil jsem se na kousku země -- na jakési "malé vlasti" -- kde se prolínaly nejrůznější duchovní proudy a o níž se vedly války a která v důsledku válek byla často rozdělována mezi různé vládce a státy. Definovat slezskou identitu je tedy mnohem obtížnější, než dejme tomu definovat identitu Čecha nebo Poláka. Většinou se o Slezanech tvrdí, že jsou pořádkumilovní, pracovití, šetrní se vztahem k půdě, neboť to je naučil život na pomezí kultur. Ten fakt je vidět v mnoha obcích a městečkách českého Slezska, kde žijí lidé po generace, po staletí. Jiný je pak život společnosti a péče o svěřené dědictví v oblastech, které byly po válce dosídleny lidmi ze všech koutů Československa a mnohdy z ještě vzdálenějších končin. Tady lidé nejsou svázáni s půdou, sledujeme větší pohyb pracovních sil, v současnosti z důvodu nezaměstnanosti, lidé odcházejí za prací jinam a ti, kteří zůstávají, nemají motivaci k tomu, aby země pod jejími rukama vzkvétala. Tak tomu je i v mém rodném kraji, kde obyvatelstvo mluvilo v důsledku dosídlení ne jedním, ale celou řadou dialektů a jazyků podle svého původu. Čeština se tu mísila se slovenštinou, řečtinou, slezské nářečí s hanáckým a jihomoravským. Někdy bylo možné zaslechnout i staré občany hovořící spolu německy. Slezsko bylo a je multikulturním regionem.

"K podstatě skutečnosti patří to, že je tvrdá a drsná. Lze v ní najít radost, nikoliv zábavu." Toto konstatování Simone Weilové dokládají Slezané svou prací a svým životem. Každý den moji předkové holýma rukama čelili skutečnosti na polích a ve chlévech a přetvářeli její tvrdost, drsnost v mírnost a potravu. Výsledky jejich dodnes viditelné práce jim přinášeli radost, žádnou povrchní zábavu. Radost, jakou skýtá spojení mysli a hmoty, jejich neustálá komunikace. Taková práce není na úkor rozjímání a snění, pokud člověk dokáže vrátit pohybům jejich rituální rozměr, jejich vztah k posvátnému. Jak říká Descartes, je třeba nahlížet do svého nitra, prozkoumávat hlubiny svého "já". A k tomu, abychom tento sestup do hlubin svého já vykonali, je zapotřebí dům: ten je zároveň základem, kde se můžeme usadit i bezpečným místem, z něhož se můžeme vydat za dosud netušenými obzory. Je něčím víc než pouhým rámcem pro práci, jež před námi stojí, je jejím základním předpokladem, jak píše Lévinas: "Privilegovaná úloha domu nezáleží v tom, že je účelem lidské činnosti, nýbrž v tom, že je její podmínku a v tomto smyslu i začátkem. je to soustředění k sobě, které je nezbytné k tomu, aby příroda mohla být představována a zpracovávána, právě k tomu, aby se rýsovala jako svět a byla dovršena jako dům."

Lévinas dále zdůrazňuje, že mezi domem a úsilím o reflexi a uchopení světa existuje organický vztah: "Od této chvíle bude práce vytrhávat věci živlům a tak odhalovat svět. Toto původní uchopení, tento zásah práce, jež vzbuzuje věci a přeměňuje přírodu ve svět, předpokládá stejně jako kontemplace pohledu usebrání já v jeho obydlí."

V textu písně Kdybych já byl kovářem ("If I Were A Carpenter", autor Tim Hardin) v podání českého zpěváka Petra Spáleného, kterou převzal od americké skupiny Mamas and Papas, se zpívá: "Kdybych já byl kovářem a měl jeho sílu, žárem výhně pak ozářen ukul bych si vílu. Víla z jisker zrozená a z drahejch kovů zněla by mi jak ozvěna každý večer znovu ...". Její zvonivá melodie mi vždy připomene výheň kovářskou pec mého dědečka. Zároveň i fakt, že obsah písně koresponduje s pygmalionským mýtem. Proto bych ještě připomenul téma "cogito lásky". Na takové téma by se dalo hovořit dlouho. K tomu, aby láska zůstala pevná, aby touha byla stálá a neslábla, je zapotřebí jistého cogito, jež spočívá v pozornosti k druhému, v ohleduplnosti a velkorysosti, ale i v náročnosti vůči sobě samému. To je moje poselství jako básníka světu. Jako intelektuál se mohu přičinit o lepší vzájemné poznání obou našich národů, neboť bude to naše kulturní dědictví, které si poneseme společně do Evropy, a budou to naše specifické zkušenosti z doby politické diktatury a nesvobodného života za totalitních režimů ve střední Evropě.

Vytisknout