O mnoho horší ponětí o historii své země pod Karpaty mají dnes současní lidé žijící na západní Ukrajině. Jen staří s vděčností ještě vzpomínají na tehdejší zlepšující se časy a na postupný rozvoj života prostého lidu za vlády Čechů.

Mohou porovnávat, protože v březnu roku 1939 převzali podle Mnichovské smlouvy Podkarpatskou Rus, nejvýchodnější cíp naší tehdejší republiky, Maďaři. Ti se v následujících letech s původním rusínským obyvatelstvem příliš nemazlili.

Čechy a Moravu proměnil Adolf Hitler v protektorát Velkoněmecké Říše a ve stejné době se osamostatnilo Slovensko.

První repatriace většiny Čechů z Podkarpatské Rusi se uskutečnila několik týdnů po Mnichovu v roce 1938. V následujícím roce 14. března 1939 byly donuceny k vystěhování ze země poslední české rodiny.

Nemilosrdný rozkaz maďarských okupantů zněl: Zanechat na místě veškerý majetek a do 24 hodin opustit své domovy.

Tak maďarští fašisté zde, stejně jako Němci v českých zemích, uplatňovali nově získaná "práva". Nastupující noví, samozvaní vládci Evropy v době, kdy byla křivda na českém národě na denním pořádku, si mezi sebou rozdělovali území cizích států.

Při popisování událostí po Mnichově 1938 se v různých obměnách také hovoří o vyhnání občanů české národnosti ze svých domovů při zabírání českých a moravských příhraničních oblastí Němci. Jsou to známé a smutné osudy českých obyvatel z té nešťastné doby.

Jistě je nutné o nich předávat sdělení současníkům, lidé snadno zapomínají, ale nečetl jsem nikde, ani neslyšel třeba jenom krátkou zmínku některého ze současných historiků, že byly vyhnány české rodiny z jejich domovů v bývalé části Československa - z Podkarpatské Rusi.

Přežívá snad u nás mezi odborníky na novodobé dějiny tabu ještě z dávné doby, kdy psát o území, které představitelé našeho státu na sklonku války v roce 1945 "dobrovolně" a "nezištně" darovali Sovětskému svazu se nedoporučovalo ?

Mohly by být narušeny "nerozborné a přátelské" internacionální vztahy mezi

socialistickými státy.

Nebo snad je lépe raději nepřipomínat Podkarpatskou Rus proto, že náš stát nebyl schopen do současné doby přiznat občanům náhradu a odškodnění za majetky ponechané na místě při násilném vysídlení?

Nebo je to proto, že za sedmdesát roků už všechno pokryl prach zapomnění?

Přijel jsem se podívat do svého rodiště a do místa svého dětství. Postupně se mi vybavují vzpomínky na dobu dávno minulou. Tak tady jsme si tehdy hrávali s našimi kamarády.

Současný ruch kolem mne zvolna ustává a v mysli se přenáším zpět do jedné z hlavních událostí, na kterou se nedá zapomenout. Všechno se zde odehrálo před lety v březnových dnech 1939. Těžko uvěřit, že už je to tak dlouho.

Živá, neodbytná vzpomínka se hlásí, jakoby se to přihodilo nedávno. Právě na tomto místě se udály poslední okamžiky našeho rozloučení s blízkými, těsně před naším vynuceným odjezdem. Potom již jen zamávat na pozdrav .....

Z mysli se vynořuje skutečná představa našeho odjezdu. Jako vyhnanci právě zde, já, můj bratr a rodiče nastupujeme na nákladní auto, které nás odtud natrvalo zaveze do úplně jiného života. Začal se tak naplňovat osudem psaný scénář, který bylo třeba celý prožít až do současnosti, do dnešních dnů.

Je 14. března 1939 odpoledne. Rodiče chvatně dokončují balení nejnutnějších věcí do příručních zavazadel. Já i můj mladší bratr Sváťa si plníme své malé, dětské kufříčky s osobními drobnostmi, několik balíčků piškotů a ukládáme si nejmilejší hračku. Je třeba spěchat, protože vojenská nákladní auta, která nás mají odvést, za chvíli přijedou před náš dům a nebudou na nikoho dlouho čekat.

Maminka musí ještě zabalit peřiny. Smutně se loučíme s tetami Marikou, Evou a se všemi blízkými. Jsou Rusíni a mají právo zde zůstat. Češi musí pryč.

Přišli se s námi také rozloučit rodiče maminky, dědeček Ivan a babička Eva z nedaleké vesničky. Jsou to smutné chvíle. Nedaří se ukrýt obavu a strach z budoucna, jen oči prozrazují nevyslovené otázky : "Uvidíme se ještě někdy ?"

"Sečovici"- pátá kolona, nacionalisté a protičeští fanatici, jsou "na koni." Vykřikují své hrubé proklamace a nemohou se dočkat, až odtud odjedeme. Jsou ozbrojeni a budou moci beztrestně v domě něco ukrást. Češi, kteří musí bezpodmínečně pryč, musí nechat všechno, celý svůj majetek na místě. Rodina si může odnést jen nejnutnější osobní věci. Drzost těch lupičů nemá mezí. Přicházejí dovnitř a pobízejí nás nevybíravými slovy k opuštění našeho domova.

Do mého kufříčku s několika kousky sušenek, noční košilkou a nejnutnějším dětským prádlem jsem si přibalil i malou gumovou figurku vlka. Dostal jsem ji od Ježíška k minulým Vánocům. Někdo z cizích, nezvaných hostů využil zmatek a dětský kufříček mi ukradl.

Na silnici před domem zastavila kolona několika vojenských nákladních aut. Otevřené korby bez plachty, jen sedačky a postranice. Není nutné ani vypnout motory. Rychle nasedat, žádné zbytečné zdržování.

Tak to bude náš dopravní prostředek v březnovém, chladném počasí. Hustě sněží a ledový vítr nikomu náladu nezlepší.

Na některých korbách vozidel již sedí a choulí se zasněžení spoluobčané, dospělí, malé i odrostlejší děti. Nastoupili na předchozích zastávkách. Krčí se zimou a nikomu není do řeči. Čeká nás stejný osud. Nikdo neví, jak a kde tato anabaze skončí.

Máme u Plzně dědečka a babičku, otcovy rodiče a všechny jeho sourozence. Snad se nám poštěstí se k nim dostat.

Poslední objetí, políbení, podání rukou našim blízkým a přátelům. Loučí se s námi a mají slzy v očích. Maminka je hrdinka, bojuje a nechce před námi dětmi příliš podlehnout citům. Vždycky to tak i v příštích válečných letech dokázala. Tatínek nás vysazuje na otevřenou korbu, pomáhá mamince a sám vylézá za námi.

Sněhová chumelenice a studený vítr nepříjemně štípou do tváří a maminka nás balí do peřin, které jsme si směli vzít s osobními zavazadly.

Zaznívají stručné maďarské povely k odjezdu. Řidič i voják vedle něho nastupují do kabiny a pomalu se rozjíždíme. Poslední zamávání. Já i bratr Sváťa se choulíme k mamince. V peřině je teplo, přes obličeje máme šály. Rychle se stmívá, drkotání nákladních automobilů nás děti ukolébává k přerušovanému spánku. Všichni dospělí spolucestující mlčí a nikdo si netroufá uvažovat nahlas co s námi bude a co na nás čeká v příští nedaleké budoucnosti. Převládá smutek a nejistota.

V nastalé tmě se blížíme po několika hodinách jízdy k Chustu. Město je plné maďarských vojáků. Okupanti se ujímají své moci a jejich armáda důsledně zabezpečuje, aby vše proběhlo podle představ těch nejvyšších strůjců nového pořádku v Evropě.

Naše kolona s několika vozidly míří k vlakovému nádraží. Vojáci nám přikazují sesednout a vedou nás v zástupu ke dlouhému vlaku složeného z nákladních vozů, kterým se i dnes říká "dobytčáky." Některé jsou již uzavřené a plné lidí, do některých se nastupuje.

Vojáci postupně uzavírají posunutím středová vrata vagonů. Zvenku je zabezpečují, aby je nebylo možné "cestujícími" z vnitřního prostoru otevřít. Jsme namačkáni jeden na druhého a jen úzkou škvírou mezi nedovřenými polovinami vrat nebo malými zamřížovanými okénky při stropu vagonu je možný výhled na nástupiště.

Přecházejí ozbrojení vojáci a hlídkují podél vlaku. Po chvíli se dává transport pomalu do pohybu. Odjíždíme z Chustu. Vzdalujeme se stále víc od našich domovů a zatím nevíme, kam nás vezou.

V průběhu příští zastávky, po několika hodinách jízdy, doplňuje parní lokomotiva vodu a někteří spolucestující u vrat se ptají na název místa. Voják místo odpovědi nařizuje odstoupit od výhledu a výhružně snímá s ramene pušku. I tak se vzorově plní dané vojenské povinnosti.

Pokračujeme v jízdě. Ve vagonu je ukrutná zima. Osobní hygiena neexistuje. Podle názvů některých zastávek, které jsme mohli zahlédnout, dospělí usuzují, že vlak směřuje k maďarským hranicím - blížíme se k Debrecénu.

Vzpomínám si, jak na jednom nádraží, kde jsme delší dobu stáli, mi dal voják do natažené ruky ze svého bochníku ulomený kousek maďarského, bílého chleba. Asi nebyl horlivým vlastencem. Měl štěstí, že ho nikdo při tomto přečinu neviděl.

Jsme na cestě už druhý den a na této zastávce stojíme několik hodin. Pozorujeme škvírou ve vratech zmatečné pobíhání drážních zaměstnanců a chování maďarských vojáků. Někteří z dospělých v našem vagonu, kteří umí maďarsky, ze zachycených slov vyrozuměli, že prý se vyjednává, co s naším vlakem bude dál.

Ze strany maďarských vojáků zaslechli útržky hovoru, že náš vlak má být zavezen někde blízko na slepou kolej, celý s námi -- uprchlíky -- podminován a následně zničen. Později jsme se dozvěděli, že to nebylo daleko od pravdy a tento úmysl byl reálný. Také taková měla být válka.

Od uskutečnění nás zachránilo úspěšné vyjednávání některého z pracovníků československého konzulátu. Maďaři nakonec umožnili vlaku s repatrianty průjezd do Rakouska, které nás očekává.

Několik dnů strádání skončilo ve Vídni. Každý z nás, který na vídeňském nádraží prožil tehdy v noci přivítání, starostlivost a péči pracovnic rakouského Červeného kříže na to nikdy nezapomene. Čekal na nás celý vlak s příjemně vyhřátými kupé, plyšová sedadla, toalety, teplá voda -- co lepšího jsme si ještě mohli přát?

Na nástupišti bylo jen pro nás připraveno občerstvení. Pro děti teplé mléko nebo kakao, pro dospělé pravá zrnková káva, pro všechny podle libosti čaj na zahřátí, pečivo a horké párky. Zvláštní péče byla věnována hygieně žen a dětí. V pohotovosti byla pro případ potřeby lékařská služba. Byli jsme v sedmém nebi a po několika hodinách jsme v pohodlí zvláštního vlaku zamířili k našim domovům. Cesta rychle uběhla a pro nás skončila u dědečka a babičky na venkově nedaleko od Plzně.

Bezprostředně po zvolení prezidentem v roce 1989, na počátku roku 1990, Václav Havel spěchal k Němcům na svou první zahraniční návštěvu a s omluvou. Žadonil a prosil za odpuštění jménem svým i jménem svých kumpánů, bohužel i jménem českého lidu. Horlivě se omlouval sudetským Němcům za to, že byli po ukončení války odsunuti do "svého domova, do své Říše."

Zfanatizovaní Němci, členové a příznivci Henleinovy strany tehdy před válkou na svých srazech v našich pohraničních oblastech vykřikovali : "Vše pro vítězství Říše!" Připravovala se Mnichovská dohoda. Velkohubě vykřikovali tato hesla i později, kdy jejich armády úspěšně vraždily obyvatelstvo a ničily evropská města i vesnice při germánském tažení směrem na východ Evropy. Na svých srazech obdobná hesla vykřikují i dnes.

Havel naivně tvrdil, že se omlouvá i jménem nás občanů. S odstupem času a s určitostí se dá říci, že i v této věci se velice mýlil. Generace dříve narozených snad neztratila paměť. Kdo se nám za vyhnání z našich domovů omluví?

Když se hovoří o násilných přesunech občanů v té pohnuté době, při zahájení okupace našich území, zapomíná se na tisíce českých obyvatel z Podkarpatské Rusi. Pod pohrůžkami a proti své vůli byli ze svých příbytků vyhnáni Maďary. Okupaci a okleštění naší republiky uskutečňovali společně s Němci.

Josef Liška, Brno 15. března 2009