Ano, na ulici už si mohu říkat co chci (pokud to není v rozporu se zákony), můžeme se i shromáždit k masovějšímu vyjádření názorů, ale vláda dělá, že neslyší. Snad opravdu neslyší. Vždyť je tak zaměstnána vládnutím - boji o moc. S médii už je to horší. Jak už to bývá.

Proti vládě si dovolí psát málokdo. A tak je málo možností, kde svobodně přes média vyjádřit své názory, pokud jsou jiné, než vládní politika. Ještě že máme Britské listy a Czech Free Press. Například informace o demonstracích proti radaru, ač jsou vždy dávány do ČTK, uveřejňují jen Haló noviny. To pak přispívá k dezinformacím, že hnutí Ne základnám je spjato s komunisty.

A vláda si vládne svévolně. Rozhoduje o tématech, na který nedostala mandáty, které ve volebních programech nebyly, i o tak závažných, jako je uzavírání bilaterální vojenské smlouvy o usazení americkém vojska na českém území. Neúnosná jsou pro lidi i další témata, zejména zdravotnictví.

Před 20ti lety jsem zvonila u dveří disidentů, ve snaze pomoci tomu boji za svobodu a demokracii. Připojit se k němu. Neb žádné chartisty jsem přímo neznala, předtím jsem se hlavně věnovala rodině a z rádia Svobodná Evropa se mi ozývalo jen vrčení rušiček. V roce 1988 už ale byl dobře slyšet Hlas Ameriky, kde četli adresy, které disidenti dávali k dispozici. Tak jsem zvonila u Vondrů, Bendů, Battěků... Rudolf byl vstřícný. A nebál se. Tak jsem začala spolupracovat. Obcházet dům od domu signatáře z Prahy 4, kteří se k prohlášení HOS svým podpisem i s adresou přihlásili. Organizovala jsem schůzky HOS v Krčském lese.... Před dvaceti lety -- 15. ledna jsme přicházeli na Václavák, abychom si připomněli výročí upálení Jana Palacha. Nepouštěli tam. Tím začal tzv. "Palachův týden". Na Václavák přicházelo denně spousta vyburcovaných občanů, policie je rozháněla, i s pomocí vodních děl. Sbírali, zejména mladé, k výslechům. Týden vyrcholil 21. 1. 89 ve Všetatech, kde jsme se snažili připomenout památku Palacha na místním hřbitově. Mladé lidi sbírali hned po výstupu z vlaku. Já s dvanáctiletou dcerou jsem se dostala ven z nádraží, ale u cesty k vesnici nás zastavili příslušníci VB a legitimovali. Pak následovalo jedenapůlhodinové sezení v nevytopeném "zeleném antonu", jak se tehdy policejním autům typu dodávky říkalo. Společně s dalšími. Po krátkém výslechu nás pak zavedli do autobusů, kterými nás odváželi neznámo kam, bez jakékoli informace, kam jedeme. Postupně pak lidi z autobusu vysazovali. Měli přednost starší a s dětmi. A tak mne s dcerou vysadili u nějakého nádraží. Tam, když jsme zjistili, že na Prahu máme přestoupit ve Všetatech, lekly jsme se, že snad znova ta anabáze?! - Ale ne. To už bylo nádraží klidné, k večeru. Pak vycházelo najevo, že mnohé nedobrovolně cestují vysazovali z autobusů někde uprostřed polí a ještě jim sebrali doklady i peníze. Jedinému Standovi Devátému se tehdy podařilo proplížit se polem na hřbitov, přelézt vzadu hřbitovní zeď a položit na hrob Palacha trnový věnec.

Výročí Palachovy oběti si po 20ti letech můžeme svobodně připomínat. Ale není tohoto závažného aktu až zneužíváno? K propagování nenávisti? Jakoby jediné zlo na světě bylo "komunismus"...a vše s tím spojené. Ale to slovo přeci vyjadřuje zcela něco jiného, než to, o co u nás proběhl jakýsi pokus a bylo toho tak drasticky zneužito.

Je snad pro některé neuvěřitelné, že někdo může věřit nějakým ideálům?

Pořád se ti vládnoucí snaží zaškatulkovávat zlo a přinejmenším silně zjednodušují. Pořád je u nás vyvoláván obraz nepřítele. Namísto aby se hledal soulad, demokratické dohody... Už "za bolševika" jsem říkávala, věci přeci nejsou černé a bílé -- věci, a jevy, jsou pestrobarevné. A lidi taky.

V každé politické straně jsou nějací lumpové, podvodníci, sobci...ale i lidé upřímní a stateční, kteří činí pro ostatní, nejen pro sebe... Co by asi dnes říkal Jan Palach současnému dění? .....Tu otázku pochopitelně nechávám otevřenou.