Jako kdyby právě to, co vypadá na první pohled tak rozumně, bylo uskutečnitelné čarovným proutkem. Anebo přítomností osobností "s diplomatickým potenciálem"; ať už třeba jménem EU ministra Schwarzenberga nebo osobní iniciativou v tomto směru nemálo úspěšného francouzského prezidenta Sarkozyho. Kupodivu zatím nezazněl žádný konstruktivní signál od zvoleného prezidenta Obamy (i když během prezidentské kampaně se k této problematice, byť jen značně obecně, vyjádřil: "...aby se dostal ten proces do pohybu."). Prakticky nikdo si nečiní starosti s tím, že Gaza je vlastně administrativně součástí PA ("Palestinské správy"), jejíž ústřední orgány jsou na Západním břehu ("West Bank"); palestinský prezident Abbás (jako představitel hnutí Fatáh) nemá přitom v Pásmu Gazy ("Gaza Strip") žádný vliv. Gazu ovládá hnutí Hamás, které Abbáse a Fatáh ignoruje. Nadto umírněnému Mahmúdu Abbásovi zrovna teď navíc končí funkční období (8. ledna).

Samozřejmě že ve světě najdeme nemálo stoupenců obou soupeřících stran; i když někdy zohledňují některé zřetele také z druhé strany, nemívá to často žádný účinný vliv na celkové vyznění vlastního -- nejednou nevyváženého (ne-li přímo jednostranného) -- hodnocení situace. Takže pokud někdo připustí, že konflikt prakticky začal dopadem několika raket nasměrovaných na izraelské území z Gazy, málem jedním dechem lze pak slyšet (nebo se dočíst), že Izrael přece musí přestat s barbarskými nálety a další bojovou činností, protože při nich průkazně umírají civilisté (a mezi nimi i děti!).

Nestačí konstatovat, že rakety vystřelované s požehnáním Hamásu způsobily na izraelském území zatím jen malé škody. Poukazovat na to, že Izrael je vojensky nesrovnatelně silnější, takže by si mohl bez rizik počínat umírněněji (a mohl by jako první nabídnout příměří), v této fázi bojů to stěží obstojí. Proč? Už proto, že antická zásada "Pacta sunt servanda" ("Smlouvy by se měly dodržet") nemusí nutně pro muslimy vůči nemuslimům platit. Izrael takové záruky k vzájemnému smíření od Hamásu prokazatelně nemá. Je otázkou, zda likvidace několika vůdčích představitelů Hamásu v Gaze (také s jejich rodinami) může vést k zásadnímu obratu v politice ostatních politických představitelů Gazy. Copak nevíme, že prolitá krev "volá po pomstě"? Další mrtví způsobí, že cesta k vzájemnému míru může být ještě neprůchodnější (pokud by se nestal zázrak).

Je účelné připomenout, že už podle počtu pravděpodobnosti jak již stávající bilance ztrát na životech v Gaze, tak případné další bojové akce přímo v jejím pásmu povedou nutně k neblahému zvýšení počtu obětí mezi dětmi. Z 1,5 milionu obyvatel této oblasti je skoro polovina dětí a mladistvých pod 15 let věku! (Přesně: 45 %.) Přitom nejednou tyto ještě "děti" mohou se stát "v zájmu víry" také "živými granáty". Posilou ke krajnímu odhodlání na palestinské straně určitě je přesvědčení, že smrt pro víru vede k posmrtné blaženosti v nebeském ráji. Asi je žádoucí také dodat, že celé území Pásma Gazy obnáší pouze 360 km2 (tedy zhruba plochu 19 km x 19 km), přičemž tu jde o protáhlý úzký pruh země, s velkou koncentrací obyvatelstva, někdy i v nouzových příbytcích. Takže pokračování pozemního boje (teď už s těžkou technikou pro boj zblízka) je bez těžkých ztrát civilního palestinského obyvatelstva nemyslitelné. Je otázkou, zda Izrael může takto zastavit vystřelování dalších raket z území Gazy na vlastní izraelskou půdu. S rostoucími ztrátami Palestinců v Gaze bude ovšem možno stále obtížněji dosahovat sympatií pro vlastní ozbrojený zásah v širší světové veřejnosti, ať už konflikt začal jakkoliv a kdokoliv.

Cíle konfliktu jsou vnímány na obou stranách přesně naopak. Přitom již projevené násilí a tekoucí krev na obou stranách umocňuje vášně, spolu s protikladnými nadějemi v konečný zdar pro vlastní stranu. Stát Izrael chce zajistit osobní bezpečnost svého obyvatelstva na území, jež mnozí Izraelci dokonce vnímají jako svou svatou půdu. Hamás naopak si je jist tím, co tvrdil málem celý arabský svět hned po vzniku Izraele (1948), že je třeba "Stát Izrael" zcela zničit. (Nebýt tehdy mj. také letadel z ČSR, mohlo se to tehdy Arabům zřejmě podařit. Vedoucí představitel Hamásu v syrském exilu, Osama Hamdan, dokonce zrovna teď navíc prohlásil, že tu válku Izrael vede proti celé světové islámské pospolitosti!)

Je teď zvláštní mezidobí. Hegemon světové politiky a vojenské moci, USA, jsou v mezidobí ještě nepředané prezidentské funkce (přitom s pošramocenou vojenskou pověstí čerstvě v Afghánistánu). Prezidentu PA Abbásovi zrovna teď také končí -- jak tu již bylo zmíněno -- funkční období. A Izrael čekají všeobecné volby hned v únoru; takže stávající mocenské uskupení se potřebuje vykázat nespornými výsledky svého vedení politiky (a armády). Jestliže Hamás postavil svou propagandu vůči Izraeli tak nesmiřitelně, nelze očekávat, že může přistoupit na zjevné kompromisy bez rizika "ztráty tváře". Za připomenutí stojí, že jedna z klíčových osobností v oblasti, egyptský prezident Mubarak, na jedné straně sice zjevně zatím propouštěl rozmanitý kontraband svým územím tunely do Gazy, ale na druhé straně jen s krajními obtížemi ve své zemi tlumí radikální hnutí toho typu, jakým je Hamás. (Mubarak pochopitelně zrazoval představitele Hamásu před přerušením předtím uzavřeného půlletého příměří s Izraelem, které vypršelo v prosinci 2008!) Také proto zatím jakékoliv pouze všeobecné výzvy k ukončení bojových akcí se musely nyní minout účinkem.

Samozřejmě že se můžeme neustále vracet k tomu, kdo a proč vyvolal celý ten spor, při němž umírají také nevinní lidé; a zda izraelská reakce na ty provokace byla přiměřená. Kupodivu i Barack Obama ještě v červenci 2008 při návštěvě Izraele prohlásil: "Kdyby někdo vysílal na můj dům rakety, kde v noci spí mé dvě dcery, pak učiním všechno, co je v mé moci, abych to zastavil. A očekával bych, že Izraelci učiní totéž." (V lednu 2009 zatím takto kategoricky se Obama nevyjádřil. Po 20. lednu to bude zřejmě jeden z nejpalčivějších problémů, k jejichž řešení bude muset vynaložit krajní úsilí.) Samozřejmě že kohokoliv snadno napadne, že prvním krokem k ukončení krveprolití je oboustranné zastavení palby. Pochopitelně důvěryhodné a relativně trvalé; s výchozími rámcovými podmínkami, které by zajistily další nezbytné akce k vzájemnému soužití bez dalších střetů. A tady se zdá, že víc potřebné sebereflexe spadá na vrub Hamásu.

Pokud si ovšem připomeneme některé události z poměrně nedávné minulosti a pokud připočítáme stoupající daň krve na straně palestinského obyvatelstva v Gaze, musíme být předem dost skeptičtí k představě, že konflikt skončí rychle a účinnou dohodou obou stran. Izraelská operace na jihu Libanonu z léta 1982 sice napomohla většímu klidu pro obyvatelstvo Galileje, ale nezničila síly tamního paravojenského hnutí Hizbolláh (i když si Izraelci v tamních dvou uprchlických táborech nepočínali zrovna v rukavičkách). Jižní Libanon byl pak okupován tři roky; stálo to životy tří set izraelských vojáků. Nato se Izrael stáhl. Když roku 2006 znovu Izrael pronikl vojensky na jiholibanonské území, opět nakonec zůstaly bezpečnostní záruky spíše problematické. Hizbolláh opět nebyl odzbrojen. (Má cenu připomínat zde usnesení RB OSN č. 1701, k ukončení vzájemného nepřátelství?)

Pravidelná armáda jen zcela obtížně zvládá civilní odpor vedený partyzánskými formami boje. Obě strany konfliktu mají přitom co ztratit. Mají-li naopak počet živých ran do těla národního sebevědomí minimalizovat, mělo by okamžitě přestat vzájemné nepřátelství. Hamás zatím ovšem chce zmobilizovat velkou světovou islámskou komunitu ("ummá") k podpoře svého boje s Izraelem. Je otázka, do jaké míry už teď mají třeba Egypt a Sýrie dost diplomatického odhodlání nynější představitele hnutí Hamás věrohodně přesvědčit, že je také v jeho zájmu dosáhnout míru Palestinců s Izraelci.

Je tu ovšem těžké dědictví, které si stěží představí ten, kdo neviděl život Palestinců zblízka. Ve své domovině žijí málem jako ve vězení, obklopeni zdmi a ploty, s kontrolními stanovišti s izraelskými hlídkami na hranicích. Pokud má na Západním břehu zaměstnání necelá polovina Palestinců, pak na území Gazy je to jen čtvrtina; přitom vesměs navíc díky izraelským zaměstnavatelům! Na území Gazy sice byly nedávno vyklizeny poslední izraelská sídliště, ale Západní břeh je prošpikován izraelskými sídlišti, kontrolními stanovišti na silnicích a na hranicích s Izraelem. Také tohle nevypadá ani trochu normálně. Jenže na jedné straně je obtížné očekávat, že lze v 21. století vytvořit národní stát Izrael v nějakých optimálně biblických hranicích "Svaté země", na straně druhé je mimořádný problém očekávat "spravedlnost" a slušné živobytí na rodné půdě, když ten, kdo na jejím širším historickém teritoriu také žije, má být vypuzen násilím (raketami, živými minami ap.).

Leccos by jistě bylo úplně jiné již dávno, kdyby nebylo toho radikalismu, který počítá jen se svým vlastním úhlem pohledu jako jedině oprávněným (ne-li dokonce Alláhem požehnaným)...

A nemělo by se zapomínat, že bojem lze cokoliv začít, ale teprve relativně vyvážený mír skýtá přijatelné podmínky pro perspektivně pojatý život. Což je mnohem obtížnější navodit. A tolik pak nerozhoduje, kdo co začal; ale kdo konečně našel tolik potřebné síly k překonání jakkoliv "spravedlivých" emocí, aby si lidé vedle sebe mohli konečně oddychnout a zase v tolik potřebném vnějším klidu trošku -- žít! Copak nemohou být Izraelci a Palestinci konečně natrvalo aspoň vzájemně mírumilovnými sousedy? (S případnou perspektivou příští "unie"? A pak konečně bez kontrolních bodů, zdí a plotů? Proč už nejsme aspoň na počátku takové cesty?)