To, co se dnes často prodává v knihkupectví jako autobiografie, většinou nenapsal ten člověk, o němž to je, ale napsal to nějaký pomocník, jehož jméno je dokonce někdy i zamlčeno. V takovém případě očekáváná totožnost autora, vypravěče a protagonisty očividně, nebo také utajeně, neexistuje. Kdyby ale ta identita existovala, čtenář se stejně nedozví, jestli najde v knize aspoň nějakou subjektivní pravdu, protože ani není jasné, co autor opravdu chtěl vědět a co vlastně dělal a jestli by o tom chtěl informovat čtenáře své knihy. Také když druhá osoba, onen literární "pomocník" nebo lektor dá "věrohodným" výkladem protagonisty "jen" tu svou literární formu, vznikne tak možná něco, co opravdu není autobiografické.

Mám ostatně dojem, že se asi zvlášť zapomíná na kritickou opatrnost, když jde o interpretaci starých textů. Goetz citovala například ve své přednášce Petra Venerabila, který prý žil v letech 1094-1156 našeho letopočtu. Často se asi "věří"takovým starým textům, jako by to byli opravdoví svědci své doby. A k tomu přijde ještě, že se z jediného textu potom zevšeobecňují závěry o myšlenkách "všech" současníků. Co ale autor ví, čemu věří, to, co si vlastně může dovolit napsat a to, čeho chce psaním docílit, to jsou otázky, které bychom si neměli klást jen dnes, když čteme noviny, ale také, když jde o staré texty. Dnes například asi hodně katolíků v Německu nesouhlasí s papežem Benediktem XVI., když ten tvrdí, že protestanté a jiní křesťané nemohou vytvářet "církev", ale jen takzvané "církevní společnosti". Nekritická interpretace jeho slov by však mohla vést k tvrzení, že Benediktův názor je názorem všech katolíků.

Paměť nás někdy klame a když lidé chtějí něčeho docílit, podřizují tomu způsob, jak mluví. Neptat se, za jakým účelem se něco píše a za jakým účelem se to psávalo kdysi, to znamená věřit neuvěřitelnému a špatně interpretovat současné i minulé dětí. Nebo myslíte že ne?