Lévi-Strauss se narodil v roce 1908 ve francouzské židovské rodině - jeho dědeček sloužil jako rabín ve Versailles - a získal věhlas klíčovými texty jako "Smutné tropy" z roku 1955 a "Myšlení přírodních národů" z roku 1962. Ty, spolu s magisterskou prací věnovanou strukturální antropologii, tvoří součást nového svazku o 2.128 stranách jeho nejznámějších prací vydaného v prestižní reediční sérii nakladatelství Gallimard Bibliothèque de la Pléiade - a to je čest, jaké se za života dostalo jen málokomu. Pocty zahrnují rovněž gallimardovskou reedici televizního interview z roku 1984 na DVD. Záběry hovořícího spisovatele poskytují dojem, že pozorujeme mysl s energií a verbálním půvabem Voltaira, která neočekávaně žije v našich časech, i když její vlivy - geologie, marxismus a psychoanalýza - jsou velmi současné.

Dobře si pamatuji na interview s Lévi-Straussem před takřka dvaceti lety, kdy po několika hodinách, v nichž zněly myšlenky vyjadřované se zničující přesností (jeho použití formálního passé simple může být charakterizováno pouze výrazem luxusní), se ke mě otočil a řekl: "Mais monsieur, vous parlez très bien le francais" (mluvíte velmi dobře francouzsky). Cítil jsem se, jako by mě přijali do francouzské akademie, kde Lévi-Strauss od roku 1973 patřil k těm nejvášnivějším členům. Jeho naprosté mistrovství v celé řadě oborů - přítelkyně Claudine Hermann jednou řekla, že v ní Lévi-Strauss vyvolal "dojem univerzálního vědění" - zanechalo v některých čtenářích obraz distancovaného, odměřeného pozorovatele. Avšak údajně chladný a rezervovaný Lévi-Strauss během let poskytoval stále výmluvnější nahlédnutí do své osobnosti a motivací.

Mezi nimi jsou bezpochyby židovské kořeny, jak nedávno vysvětlil týdeníku Le Nouvel Observateur. "Na základní škole mi říkali ʹšpinavý židʹ," upřesňuje. Vzpomíná si na pěstní souboje vyprovokované antisemitskými školními tyrany: "Když pomalu zjišťujete, že bojujete se společenstvím, o němž jste věřili, že jste jeho součástí, může to mladou mysl přivést k určité distanci ve vztahu k sociální realitě, pokud je nucena pohlížet na věc současně zevnitř, kde věří, že je, a zvnějšku, kam je postavena." Tento smysl francouzského žida pro dislokaci, dovozuje, byl přirozenou myšlenkovou výbavou pro studium jiných kultur, a zejména pro zdržení se soudu ohledně jejich kvalit a práva na existenci. Přežil 2. světovou válku v exilu a část této doby strávil v New Yorku přednáškami na New School. Členové fakulty mu tam radili, aby si říkal "Claude L. Strauss", protože yankeeovští studenti se příliš často smáli shodě mezi jeho jménem a jménem imigrantského židovského krejčího z Bavorska, který vymyslel denimově modré džínsy.

V roce 1952, pouze několik let poté, co se plně seznámil s tragédií nacistické okupace své země, napsal Lévi-Strauss text, který nepřestává resonovat, "Rasa a dějiny". Kniha sponzorovaná Organizací spojených národů pro výchovu, vědu a kulturu (UNESCO) argumentovala, že bojovat proti názoru, podle nějž jsou některé rasy méněcenné, znamená také bojovat proti konceptu, podle kterého některé společnosti kulturně převyšují jiné. Neochvějná originalita této knihy byla možná ovlivněna blízkým přátelstvím se surrealistickým básníkem André Bretonem, jehož "živou imaginaci" pochválil v působivém holdu jinému spisovateli, Georgesi Dumézilovi, na půdě Francouzské akademie.

Kultura postupně v Lévi-Straussově práci získávala na významu. V jedné ze svých pozdních prací, "Dívat se, naslouchat, číst", tvrdí, že jedině umění "přináší důkaz toho, že se mezi lidmi během času opravdu něco událo." Tato kniha pojednává o tvůrcích tak odlišných jako Ingrés, Rameau, Proust a Diderot. Zatímco jen málo moderních antropologů by v debatě o tomto estetickém materiálu působilo přesvědčivě, Lévi-Straussovi se úkol daří s lehkostí a dávkou humoru. Týž šarm také prostupuje jeho nejslavnější práci, "Smutné tropy", zprávu z jeho antropologických expedic do brazilské divočiny uskutečněných ve 30. letech, která začíná ironickou větou: "Cestovatelství a cestovatele nenávidím" ("Je hais les voyages et les explorateurs"). "Smutné tropy" doplněné o novější práce z nakladatelství Plon, "Touha po Brazílii" a "Touha po Sao Paulu", nabízejí spoustu roztomilých fotografií radujících se nahých obyvatel brazilské džungle, kteří zjevně nic netuší o "smutné" nebo zarmucující zprávě, že jejich "tropy" budou brzy obsazeny a zničeny smrtícím postupem takzvané civilizace. Lévi-Strauss po desítky let co nejdůrazněji odsuzoval poškozování přírody a zničující důsledky přelidnění, a v roce 2005 řekl v televizi o současném světě, že je to "svět, v němž končím svůj život. Není to svět, který miluji."

Avšak fotografie, které se objevily na mnoha nedávných výstavách ve Francii i v zahraničí, ukazují Lévi-Strausse v poloze mnohem méně připomínající starozákonního Kazatele. Je to člověk sršící opravdovým humanismem a náklonností pro lidi, které studoval; úsměvy lidí jsou příliš zářivé, než aby byly padělané. Ve srovnání s chladným, klinickým okem jeho exaktního současníka Henri Cartiera-Bressona (1908-2004) se Lévi-Strauss na svých fotografiích ukazuje jako příjemný a vtipný společník. To ostatně mohu sám dosvědčit: Během našeho rozhovoru se přiznal, že nemůže snést moderní divadlo, protože v něm vyvolává pocit, že je "svědkem domácí hádky, která se mě netýká." Abych jeho dobrou náladu vyzkoušel, zeptal jsem se, zda by mohl být autorem graffiti, které jsem cestou nahoru viděl nastříkané ve výtahu jeho apartmánu v šestnáctém poschodí. Stálo tam "Mort au cons" ("Smrt idiotům"). Lévi-Strauss se mému žertu zasmál, ale neodmítl ho.

6.11. 2008, Forward, Ivry, B.: Claude of the Jungle. The other Lévi-Strauss turns 100 ZDE

(Přeložil Karel Dolejší)