Finanční instituce totiž -- jak praxe prokázala -- nemusí plnit onu Smithovu tezi o neviditelné ruce trhu, při níž pekař maximalizací svého zisku uspokojuje touhu po pečivu celé vesnice (a ideálně má ještě konkurenta, který peče chleba také a tím de facto nepřímo kontroluje ceny konkurence). Finanční instituce sledují klíčový parametr svého zisku, který může být celkem snadno realizován -- a v tom je ten problém -- bez vazby na realitu či prospěch konkrétních klientů. Jinak řečeno, finanční instituce v praxi ztrácejí pocit spoluodpovědnosti za rozhodnutí svých klientů, do kterého je ale svými produkty de facto tlačí -- protože je samozřejmě evidentní, že jsou v dané oblasti výrazně znalejší než koncový klient. A také větší a silnější, což samo o sobě je znakem nerovného postavení.

Jinak řečeno. Autoregulace finančních trhů by musela fungovat empiricky a ex ante, aby se jí mohlo věřit. Nelze, při současné složitosti a komplexnosti produktů finančních institucí, spoléhat na to, že tržně racionální klienti příslušné finanční instituce sami z trhu vytlačí, jak to předpokládají neoliberální schémata. Teoretická možnost takových jevů zde samozřejmě zůstává, ale praxe hospodářské politiky nás v podobě současného vývoje přesvědčuje o něčem jiném.

Je skutečností, že řada finančních institucí prodává klientům produkty, o nichž dobře ví, že jejich prospěch pro klienta je definován spíše mírou průšvihu, v němž se onen klient zrovna nachází. Mám na mysli např. různé spotřebitelské úvěry s vysokou úrokovou měrou a jiné podobné produkty. Tržní racionalita těchto produktů je asi jasná, problém spočívá v tom, že z hlediska klienta jsou po podrobném rozklíčování tyto produkty výhodné asi tak, jako kdybychom člověku spadlému do propasti hodili lano s tím, že až ho vytáhneme, bude nám muset dva roky dělat pomocnou sílu v domácnosti jako uklizeč. Paradox racionality trhu spočívá v tom, že samozřejmě pro člověka, který je v té propasti, je tato možnost, pokud mu nikdo nenabídne žádnou lepší, skutečně jediným racionálním řešením. A onen průšvih může být jak objektivní, tak subjektivní -- tedy to, že člověk třeba skutečně je ve špatné sociální situaci, tak třeba i v tom, že subjektivně chce koupit dětem na Vánoce snowboard a bez úvěru nemůže, což sice není příznak objektivní chudoby (na jídlo mají a bydlet kde taky), ale subjektivně je to možná ještě horší. A také účinnější z marketingového hlediska, jak nás o tom denně přesvědčují televizní reklamy.

Navíc k tomu přistupuje problém nezměřitelných veličin typu důvěra, dobrá vůle, jistota, stabilní prostředí atd. Těmito pojmy se dnes řada finančních institucí zaklíná a je schopna je dokonce i měřit různými ratingy, které se při změně metodiky nebo sociálně-ekonomických podmínek rozplývají jako pára nad hrncem. Ze smluv nebo nakoupených produktů uzavřených za situace, kdy ony nezměřitelné veličiny jsou na tom "dobře", se pak stávají cáry papíru nebo znehodnocené investice, pokud tyto atributy, kterým se řada ekonomů tak vyhýbá, protože je neumí změřit, nejsou přítomny v dostatečné míře.

Vraťme se ještě k té spoluzodpovědnosti za klienta. Zdánlivě to vypadá jako protimluv, v tržní ekonomice si přece za každé rozhodnutí každý odpovídá sám. Ano, odpovídá. Ale ke každé transakci jsou potřeba dva. A současné finanční instituce už tohle, většinou, neví. Marketingové kampaně jsou zaměřené především na jedinou věc -- přesvědčit klienta k podpisu určité smlouvy. Přitom se mluví o vizích, nadějích, smyslu daného produktu, vztahu klienta a instituce. V momentě, kdy je tato smlouva uzavřena (a bývá často daleko složitější než daňové přiznání, jehož složitost tak kritizují někteří politici), se vše řídí podle této smlouvy. Uběhne určitý čas, "produkt běží". A pokud se začne klient na něco dotazovat, vše se už odvozuje pouze dle striktního znění smlouvy. Najednou jsou vize pryč, nastupuje šedá realita, nikoho nic nezajímá. Racionalita z pohledu klienta se tak posuzuje v jediném bodě -- když podepisuje smlouvu. Racionalita z pohledu finanční instituce je výrazně širší, dlouhodobější, a pokud klient není expertem na daný produkt, nemá prakticky šanci ty věci rozklíčovat tak, aby dosáhl výhodnějších nebo z hlediska své situace lepších řešení. Když pomíjíme již nastíněnou otázku, že mu nemusí nikdo nic lepšího nabídnout a on je nucen (nebo přemluven) přistoupit na zjevně suboptimální řešení, jehož racionalita vychází z toho, že momentálně jiné k dispozici není (to ale nemusí znamenat, že neexistuje, jen ona tržní ekonomika ho tomu konkrétnímu člověku nenabízí).

Dilema finančních institucí tudíž spočívá především v tom, že by se měly pozastavit nad smyslem a efekty svého fungování, nad tím, jestli náklady, které jsou spojeny s jejich existencí, vyvažují přínosy, které z tohoto fungování jejich klienti mají. Zda ve své snaze maximalizovat zisk nelikvidují svůj vlastní smysl. Zda by při lepším fungování a nastavení svých produktů nemohli více lidem přinést větší prospěch. Jestli vlastně není špatně to, když vykazují po řadu let bezprecedentní zisky, kterých dosáhli po odečtení ještě bezprecedentnějších nákladů. Jestli privatizace zisků a socializace ztrát je ten správný typ vazeb mezi finančními institucemi a státem, resp. tedy veřejnosti, která ony ztráty z daní částečně uhradí. A jestli to, když klient pod tlakem reklamní kampaně nebo věcných okolností přistoupí na nákup v zásadě nevýhodného produktu, je chyba klienta, nebo finanční instituce.

Souhrnně z toho vyplývá otázka, čeho jsou ty výborné hospodářské výsledky finančních institucí v dobrých dobách vlastně projevem. Jestli ještě odměny za inovaci, zlepšení, odvahu a riziko, nebo jestli toho, že prostřednictvím svých produktů dokáží profitovat na reálné ekonomice (či spíše na peněžních tocích v ní) bez toho, aby nutně přinášely adekvátní přidanou hodnotu. A jestli by finanční instituce spíše než vymýšlení ještě lepších a ještě inovativnějších produktů neměly věnovat znalosti, schopnosti, síly a prostředky také na to, aby reálný prospěch z jejich fungování byl co největší. Možná by se pak ony nezměřitelné pojmy jako je důvěra, vztah ke klientovi a jiné, které si dávají finanční instituce tak rády za okna svých kanceláří, začaly skutečně v praxi naplňovat.