Pokud vím, vznikl termín "banka" před stoletími v Benátkách, kde si obchodník penězi musel pořídit lavici (italsky banco, odtud tedy banka) a na té pak kšeftovat s penězi. Nemohl-li splnit své závazky, musel veřejně roztřískat svou lavici a tím pádem více kšeftovati nemohl (banco rotto, odtud bankrot).

Od té doby jsme ovšem značně pokročili. Majitelé lavic využili za ta staletí práva svobodného lobbingu, čti korupce, a lavice již roztřískávat nemusí a musí-li, pak jsou zpravidla již zabezpečeni na staletí. Ostatně, dodnes jsou platy v bankovním sektoru v žebříčku nejvyšších většinou až na prvním místě.

Zábavné, byť s nahořklou příchutí, bylo v devadesátém roce i později pozorovat barvitou proměnu, jakou prošli socialističtí bankovní úředníčci. Ti šedí myšáci, kteří strávili jinošská léta za šaltrem či jako cifršpioni ve státních bankách se promptně, přímo před očima měnili v úžasné finančníky nadnárodního formátu, finanční magnáty a tycoony, začali nosit motýlky, setkávali jste se s nimi na všech možných premiérách a rautech, kde si tykali s lidmi, k nimž by se předtím v životě nedostali. Bylo těžké se jim tak trochu neposmívat, ale oni většinou neměli a nemají smysl pro humor a jsou opatřeni zvláštní vlastností, totiž většinou si ani toho, že si z nich děláte legraci, nepovšimnou. S velikými gesty schvalovali velkolepé půjčky a hypotéky, aby se později směšně vymlouvali, že byli v době, kdy se schvaloval osmimiliardový úvěr nějakému šizuňkovi, byli zrovna na záchodě, takže o tom ani nevěděli a museli to potom, chudáci, jenom podepsat.

Kristus věděl, proč vyháněl penězoměnce z chrámu. Obdivuju lidi, jako byl Baťa nebo Henry Ford, vážím si nesmírně podnikatelů, kteří vyšlapali ze země nějakou výrobu, tleskám chovatelům dobytka a lesníkům, s díky vzpomínám na své dědečky a pradědečky, kteří poctivě podnikali, ale nemohu si pomoci, v tom světě lavic banco je něco nesmírně smradlavého, skoro jako kdyby to byly lavice s několika kulatými otvory na latríně.

Už to bylo citováno mockrát: v devatenáctém století ještě platilo, že strýček uložil tisíc zlatejch, ztratil se nebo umřel a na dědice se přišlo po padesáti letech -- a hle, byli boháči, protože mezitím těch zlatek už bylo díky úročení dvacet či kolik tisíc.

Dnes by v ČR strýčkovy zlatky sežraly poplatky, ještě než by se stačil ztratit. Je to fakt k smíchu, když vidím reklamu nějaké latríny, která slibuje, že uloží mé peníze bez poplatku za uzavření smlouvy.

Rozveselil mě jeden z těch výše zmíněných finančních titánů, jenž byl za neschopnost vyhozen, obdržel ovšem zlatý padák a koupil si ferrari, ale ne o tom zde píši. Někde vysvětloval, proč jsou poplatky nezbytné, a napsal (umí písmena) totiž, že byl přítomen i případu, kdy schvalování půjčky 50.000 Kč stálo latrínu půl miliónu. Není divu, kolem stolu sedělo dvanáct panáčků s miliónem měsíčně, a jestli se o tom bavili hodinu...

Těmi poplatky je totiž živíme. Zajišťujeme jim tím existenci, platy a mosazná ozdobná zábradlí v jejich monumentálních palazzi a pojišťujeme je tím. Úroky a podobné výnosy, to už je jen sádlo, kterým své latriny mažou, aby to lépe klouzalo.

A lépe nebude, dokud nebudou zakázány jakékoliv bankovní poplatky. Rothschildové kdysi také žádných nepobírali.

Pozn. JČ: A např. v Británii, kupodivu, neplatí majitel osobního konta vůbec žádné bankovní poplatky, za nic. U některých bank dokonce neplatí nic ani za vybírání peněz ze svého konta v bankomatu v zahraničí. Vyberu-li si z bankomatu České spořitelny v Praze ze svého konta v Glasgow v bance Nationwide libovolnou hotovost, neplatím za to vůbec žádný poplatek. Jak to?

Jiný svět je možný...