Byla to mimořádně inteligentní žena, socialistka, bojovnice za ženská práva a propagátorka moderního umění. K osudovému sblížení s Benitem Mussolinim došlo v době, kdy byl šéfredaktorem socialistického listu "Avanti !" Založila s ním v roce 1913 časopis "Utopia", propagující revoluční socialismus. Stala se jeho milenkou, která viděla v jeho osobnosti zachránce národa. Programem nově založeného fašistického hnutí vedle zavedení osmihodinové pracovní doby bylo zestátnění zbrojního průmyslu a uzákonění ženských práv. Vraždy a bití fašistických úderek považovala jako cenu za jeho prosazení. Sarfattiová svými známostmi umožnila Mussollinimu, aby se dostal do společnosti intelektuálů a průmyslníků a svými četnými články pomohla fašismu získat mezinárodní uznání a přijatelnost. Iniciovala a financovala fašistický převrat, známý jako "Pochod na Řím". Současně s tím se jí podařilo založit skupinu vybraných malířů italské moderny "Novocento Italiano".

Když se Mussollini v roce 1922 stal ministerským předsedou, stála mu Sarfattiová jako poradkyně po boku. V roce 1925 zveřejnila jeho životopis "Dux", který se stal bestsellerem a byl přeložen do dvou desítek cizích jazyků. Pomohla mu tím ke vstupu na světovou politickou scénu a měla zřejmě pravdu, když prohlásila, že " duce mně musí být vděčný, protože se stal tím, čím jsem jej učinila".

Byla označována za "nekorunovanou královnou Itálie" a Franklin D. Roosevelt ji přijal v Bílém domě. Její největší význam však tkvěl v tom, co učinila pro moderní umělce, především pro malíře, které podporovala jako členka různých komisí. Její moc se zdála neomezená, ovšem až do doby, kdy ji Mussolinni nepotřeboval a byla mu na obtíž. Marně se pokoušela zabránit alianci mezi fašistickou Itálií a nacistickým Německem a nakonec její šedé vlasy, vrásky, židovské rysy a snaha na podílu na moci se staly pro diktátora překážkou.

Po zavedení rasových zákonů v Itálii v roce 1938 musela Margherita Sarfattiová uprchnout do Jižní Ameriky. Odtud se po devíti letech vrátila " fašistka prvé hodiny" zpět do vlasti, ve které za války její sestra zemřela v dobytčím vagóně, když byla transportována do Osvětimi. Nikdy až do své smrti 30. října 1961 nevyjádřila nad svými činy lítost. V Itálii zatím historikové nezpracovali její životopis.

Jde totiž o složité údobí, když v roce 1922 v době fašistického převzetí moci Židé v Itálii byli již dlouho dobu perfektně integrováni v národě a neměli nejmenší podezření, že by mohlo tím dojít k antisemitské politice. Dokonce jednotliví Židé se účastnili zakládání fašistické strany, další byli účastníky Pochodu na Řím a mnozí jejich průmyslníci a obchodníci ji finančně podporovali. Mnozí zastávali postavení i ve veřejných úřadech. Mussolinni poměrně dlouho zaujímal ambivalentní stanovisko vůči židovským skupinám a to přesto, že byl nedůvěřivý k tzv. "mezinárodnímu judaismu". Když v roce 1929 uzavřel konkordát s Vatikánem a katolicismus se stal státní církví, byla židovská obec zákonem Falco z roku 1930 podřízena italskému státu jako nekatolická konfese. Pronásledování Židů a jejich diskriminace začalo v roce 1938, když došlo ke sblížení Mussolliniho s Hitlerem. Bylo zaváděno antisemitské učení, které bylo zcela v rozporu s dosavadní italskou tradicí. Nakonec byl vyhlášen manifest italského rasismu "Manifesto del razzismo italiano", který se přihlásil k nacionálně socialistické ideologii a vyhlásil existenci čisté italské rasy, ke které Židé nepřináležejí. Současně s tím byly na podzim vydány dekrety, které vypověděly zahraniční Židy z Itálie a jejich souvěrci byli vypovězeni ze škol, zbaveni všeobecné vojenské povinnosti a propuštěni z veřejných služeb. Židé se stali občany druhého řádu a mnozí z nich, aby se zachránili, přestoupili ke katolickému vyznání. Na pět tisíc jich odjelo do Palestiny, Spojených států a Jižní Ameriky. Někteří raději volili sebevraždu.

Když v roce 1940 byla Itálie vtažena Německem do války, fašistické úderné skupiny se účastnily pronásledování židovského společenství. Synagogy v Terstu, Turínu, Padově a Ferraře byly jako první v Itálii zničeny. V Itálii žijící Židé byli izolováni a zavřeni do táborů. V roce 1943 po porážce Itálie byly zahájeny jejich deportace do vyhlazovacích německých koncentračních táborů. V zemi existoval chaos a některým se podařilo ukrýt se v klášterech nebo u odvážných spoluobčanů. Řada se připojila k partyzánům a aktivně bojovala proti fašistům. Plnou odpovědnost za osud italských Židů měl Mussollini, který se plně podřídil Hitlerovi, protože po vypuknutí války jeho existence na něm přímo závisela. Není bez zajímavosti, že jiný fašistický režim , Francův ve Španělsku, se na antisemitské politice nepodílel a naopak zachránil desetitisícům Židů i mimo jeho území život.

V posledním půl století se život Židů v Itálii normalizoval a našel nové organizační formy. Dvě nejdůležitější společenství v Římě a Miláně sdružují čtyřicetitisícovou obec. Mnohá však zanikla nebo jsou odsouzena k zániku. Zůstává však na ně vzpomínka a stopa, kterou zanechala po staletí v Itálii. Identita Židů přes holocaust zde nadále zůstává.