Globální vládnutí může dospět k výsledku, který bude moci být interpretován jako liberální nebo omezující. Vždycky se však bude jednat o určitá pravidla, regulaci, závazky, které k výsledku vedou. Zabývám se především mezinárodním obchodem - právě na této oblasti je možno ukázat, že výsledek globálního vládnutí by mohl být předkládán jako odstranění překážek obchodu (a tedy liberalizace) stejně tak jako jeho sešněrování. V tomto případě záleží na úhlu pohledu – co je z jednoho hlediska zavedením přísných a omezujících pravidel v mezinárodním obchodě (například regulace vývozních dotací, technických a hygienických norem, ochranných opatření), je z druhého pohledu přijetím pravidel, které zjednodušují a harmonizují překážky obchodu a tím usnadňují volný nebo volnější pohyb zboží. Bez ohledu na hledisko je však jasné, že se jedná o regulaci, na které se shodly všechny nebo rozhodující většina vlád světa, a omezily v této oblasti svou moc stanovit podle svého uvážení a vnitřního vývoje podmínky pro vstup a pohyb cizího zboží nebo služeb na svém území. Bude stačit shoda států G20, aby se ke sjednaným pravidlům připojil i zbytek světa?

Jestliže začnu tím, kam může vést prohlášení G20 o globálním vládnutí, aniž bych nutně musela být expertem na finanční trhy nebo vědět, co se na nich v příštím půl roce stane: Přenést část státní suverenity na nadnárodní úroveň s cílem dosáhnout společného prospěchu je podstatou globálního vládnutí v jakékoli oblasti. Vlády však obecně nejsou příliš ochotny omezit svou suverenitu, děje se to většinou po dlouhých jednáních a zvažováních, v zásadě pouze tehdy, je-li společný prospěch v daném historickém okamžiku přesvědčivě definován. Jestliže příznivým historickým okamžikem pro stanovení většinově přijatelného společného prospěchu bylo období na konci druhé světové války, kdy doznívaly zkušenosti z velké deprese třicátých let a světová ekonomika nebyla v nejlepší kondici (kromě USA), težko lze za podobný historický okamžik považovat současnou finanční a hospodářskou krizi. Kromě toho, že se přes nás nyní nepřehnala světová válka, současná krize nepřinesla zvýšenou vlnu protekcionismu v mezinárodním obchodě a neoslabila tak jeden ze základních předpokladů pro hospodářský růst /(tj. nacházet odbytiště pro produkci). Vývozci sice ztrácejí svá odbytiště, ale nikoli v důsledku zvyšujících se překážek obchodu nebo zavírajících se trhů. Je to spíše z důvodu nižší absorbce trhů v důsledku finančních potíží odběratelů. Žádný stát prozatím nevystoupil ze Světové obchodní organizace s cílem zavést plošně přísnější ochranu svého trhu před zahraniční konkurencí, ochránit domácí průmysl a poskytnout mu vývozní subvence. Protože míra kritičnosti situace je prozatím pro různé státy, průmysl a jednotlivce různá, je definice společného prospěchu, v jehož jméně se mají vlády vzdát části své suverenity, velmi neurčitá. Podaří se G20 najít lepší definici, kterou za svou přijmou všechny vlády?

Pokusy o globální vládnutí si suverénní státy světa vyzkoušely za posledních šedesát let v rámci řady mezinárodních organizací a řady mezinárodních smluv. I když se zdá, že práce těchto organizací vyústila v přemíru mezinárodních ustanovení, většina z nich není respektována a promítnuta do národních legislativ států světa tak, aby bylo možno hovořit o globální regulaci. Globální vládnutí totiž vždy naráželo na zřejmý problém – vynutitelnost závazků a sjednaných pravidel (a s tím i na otázku hlubky a míry jejich skutečné závaznosti). Proto bude zajímavé, jak se s tímto aspektem vyrovnají představitelé G20, až se na jaře příštího roku znovu sejdou k nalezení spásného regulačního mechanismu pro finanční a hospodářskou krizi. Musí se shodnout na takovém, které by za prospěšný považovaly všechny státy, ať už jsou jejich vlády lobbovány jakýmikoliv finančními nebo průmyslovými skupinami, ať už se ke svým finančním sektorům zachovaly více či méně ochranářsky, ať se jejich ekonomiky s krizí vyrovnávají lépe nebo hůře. Je však možné, že konsensuální přijetí reforem nezaručí její doslovné uplatnění. Nakonec, při podrobném pohledu na dodržování pravidel mezinárodního obchodu je zřejmé, že ani konsensus nezaručí dodržení závazku – svědčí o tom řada obchodních sporů ve Světové obchodní organizaci. Bude proto G20 hledat nějaký mezinárodní mechanismus řešení sporů, plynoucích z nedodržení jimi navržených reforem?

Jak jsem podotkla v úvodu, skepse, kterou po jednání G20 odrazily světové trhy, není – alespoň prozatím - tak zcela na místě. G20 sice uvažuje o globálním vládnutí a globálních reformách, které by zabránily opakování současných hospodářských problémů, avšak zdůrazňuje přitom jako základ volný trh. Volný trh je bezpochyby myšlen jako existující souhrn mnohostranných pravidel a závazků států v rámci Světové obchodní organizace spolu se závazky v regionálních obchodních dohodách, nikoli jako neexistence pravidel obchodu. V této souvislosti se zdá paradoxem, že myšlenku zachování volného trhu prosazuje představitel USA, které v současném kole mezinárodních obchodních jednání WTO přispěly k jeho průtahům. V srpnu tohoto roku to byly právě USA, které se nedohodly s Indií (a Čínou) na principech zvláštního ochranného mechanismu pro rozvojové země, a celé jednání bylo přerušeno. USA navíc (stejně jako EU i další státy) z mnohostranného obchodního systému „unikají“ prostřednictvím řady regionálních obchodních dohod, které více než mnohostranný systém umožňují zohlednit politické cíle. Obchodní politika USA také obsahuje celou řadu protekcionistických opatření, jako jsou například zemědělské podpory a vývozní dotace, takže ve svém souhrnu je obtížné ji charakterizovat jako liberální. Jestliže nastupující prezident USA Barack Obama navíc zamýšlí nastartovat americkou ekonomiku za cenu větších zásahů do fungování trhu, vzbuzuje to obavu nejen ohledně dodržení zásady volného obchodu z prohlášení G20, ale i ohledně budoucnosti současných mnohostranných obchodních jednání.

Pevně věřím, a se mnou pravděpodobně i všichni výrobci, obchodníci a spotřebitelé, že si v jarním zamyšlení na téma prohlášení G20 nebudu muset klást otázku o další existenci mezinárodních pravidel obchodu a o budoucnosti mezinárodního obchodu samotného.