Daniel Veselý, jak je patrné, ke svým článkům používá zahraniční zdroje, a tak zmiňovaný článek naopak daleko přesněji vystihuje danou situaci. Uveřejnění zrovna takových článků v internetovém tisku je velmi prospěšné, protože zdaleka ne všichni čtenáři jsou schopni číst zahraniční tisk, a tak právě tímto způsobem může být český čtenář informovanější.

Pavel Urban hned na začátku zdůrazňuje: "Druhá věc je znemožňovat těmto lidem normální život, aby je náhodou chuť vrátit se nepřešla." Trvzení Jefima Fištejna pokládá za správné, ačkoli sám o věci nic neví., To, že palestinští vyhnanci nebyli integrovaní v hostitelských arabských zemích, je ovšem holý výmysl, účelově zneužívaný. Palestinci, kteří žijí v okolních arabských zemích se zcela integrovali, normálně v nich žijí jako všichni ostatní občané. Bydlí, nejsou tedy v žádném případě bezdomovci (!!), pracují, jejich děti chodí do škol a dostávají i vyšší vzdělání jako všichni ostatní občané.

Jen v Libanonu mají poněkud ztíženější podmínky (vzhledem k dřívějším samostatným operacím "Organizace za osvobození Palestiny" ještě za vedení Jásira Arafata), netýká se to ale nijak ostatních států. V hlavních městech mají své čtvrti ( tak jako v New Yorku například Číňané a jiná etnika), protože je prostě spojuje pouto národnosti a stejného osudu.

Je sice pravda, že Palestinci v arabských zemích nezískávají občanství, ale nejsou nijak diskriminovaní. Na základě vzájemné dohody, Palestinci vlastní speciální průkaz. Chtějí zůstat živým důkazem, že jsou původní obyvatelé Palestiny, sami si na tom zakládají.

Zatímco se ukazuje prstem na údajně neúnosnou situaci Palestinců v okolních zemích, nijak se takoví autoři nezmiňují o tom, v jakých nelidských podmínkách, díky dlouholeté izraelské okupaci a neustálým přepadům, žijí Palestinci v současnosti na svém vlastním území.

Bývalý palestinský poslanec Knessetu Azmi Bishara, který se zastával práv Palestinců na palestinských okupovaných územích, a také kritizoval apartheid, kterému čelí izraelští Arabové, byl několikrát izraelskými vojáky zraněn, teď už v Izraeli nežije.

Palestinské obyvatelstvo je omezeno zdí, živoří jako v koncentračním ghettu v nepředstavitené bídě, izolované od světa. Nejenomže Izrael nedokázal ani po šedesáti letech své existence splnit podmínku vzniku samostaného palestinského státu, ale až dodnes je situace Palestinců stále otřesná.

Mnoho tisíců jejich domovů bylo srovnáno se zemí, místo nich se na jejich území staví nové židovské kolonie. I izraelským Palestincům jsou jejich domy často zbourány s tím, že byly postaveny bez povolení. Pokud ale izraelští Arabové oficielně žádají o povolení ke stavbě, tak ho nedostanou. Nic jim nepomáhá, že mají izraelský průkaz nebo pas.

Zpráva z internetového tisku ze dne 11.5.2004. Podle organizace OSN od začátku května bylo zničeno nebo poškozeno 131 domů tak, že je nelze opravit. Celkem ztratilo v pásmu Gaza od začátku května domov 17 594 Palestinců. Dne 18. 3. 2003 jsem v překladu "Americkou aktivistku v pásmu Gazy usmrtil izraelský bagr" psala o třiadvacetileté studentce Rachel Corrie, která se pokoušela zabránit zbourání dvou palestinských domů v v Rafahu. Těsně předtím televize Al Džazíra odvysílala rozhovor s Rachel. O své práci mluvila s nadšením, věnovala se hlavně palestinským dětem, Hovořila o tom, jak je jejich život nepředstavitelně těžký, neslyší nic jiného než hřmění tanků a letadel, neznají nic jiného než zabíjení, ztrácí členy svých rodin. Následky ničení jejich domovů se hluboce vrývá do jejich psychiky. S velkou rozhodností obvinila americkou vládu, že "způsobuje svou politikou utrpení palestinskému lidu" a George Bushe označila za "zodpovědného za válečné zločiny". Ovšem tato situace přetrvává dodnes. Při zasedání Arabské ligy 19.6.2008 v Jordánsku došlo k ostré hádce mezi jejím předsedou Amru Musa a izraelským prezidentem Šimonem Peresem, který navrhl, že by se měla oživit mírová iniciativa. Na to Amru Musa ostře odpověděl, o jaké iniciativě se mluví, my nejsme hlupáci, abychom naletěli jen na nějaká slova, jaký návrh dává Izrael, když palestinská území mění demolicemi domů, jsme velmi rozhořčeni, že se místo nich dál staví izraelské kolonie.

Nemyslím, že v současnosti je ještě neustále potřeba zdůrazňovat, že to byly arabské země, které po vyhlášení Izraele na základě rezoluce na něj zaútočily. Nevím, jak by se zachovali jiní, co tuto historickou skutečnost neustále připomínají, kdyby se jejich území, kde po tisíce let žili v generacích, rozdělilo uměle na dva státy, a ten jeden by byl složen z přistěhovalců, kteří na území předtím nikdy nežili, přitom se rozpínali se a zabírali ve válkách rozlohy o hodně větší, než jim bylo mocnostmi původně přiznáno. A významnější je rozhodně to, co se dodnes v Gaze a na Západním břehu děje, jak Izrael neustále pošlapává sebemenší práva Palestinců, za takových okolností je jejich samostatný stát stále neuskutečnitelný.

Máme svou zkušenost s Mnichovem, kdy bylo Československo vydáno napospas německé okupaci. Dodnes se zcela logicky zdůrazňuje, že bylo "rozhodnuto o nás bez nás". Ale to platí zrovna tak o Palestincích. Nikdo se jich neptal na to, zda chtějí na svém území izraelský stát jenom proto, že jednak Evropa chtěla Židům vynahradit holokaust, kterým právě prošli a jednak se jich chtěla zbavit tím, že jim poskytne vlastní stát na biblickém území, protože to byli právě Evropané, kteří je nedokázali dost dobře tolerovat. Takže Palestinci museli snést pro ně osudové následky cizího rozhodnutí, při kterém se úplně zapomnělo na to, že to kýžené biblické území je jimi osídleno. V době, kdy s nimi na společném území odedávna Židé žili ve svých osadách, vzájemně dobře vycházeli. O tom dnes málokdo ví, a jiným tato skutečnost nevyhovuje.

Až když začalo pozdější hromadné přistěhovalectví do Palestiny, ve dvacátých a třicátých letech minulého století, část Palestinců to nepřijímala zdaleka tak mírumilovně, vznikaly omezené bojůvky, ale jiní dál s Židy vycházeli, prodávali jim dokonce i svou půdu. Přistěhovalectví dosáhlo vrcholu po druhé světové válce a ovšem všechno se změnilo po vyhlášení státu Izrael a po předcházejících pogromech na palestinské obyvatelstvo.

Arabové i Židé jsou semité a Arabové o nich říkají, že jsou jejich bratranci. V překladu ze dne 17.1.2003 "O postoji židovského hnutí Netureikarta k sionismu" jsem shrnula názory rabína Davida Weisse Jisraeliho, který je jedním z čelných představitelů tohoto hnutí v USA, založeném v roce 1935. Hnutí má své komunity v Tel Avivu a Jeruzalémě, dále v Británii, Austrálii a dalších zemích. V rozhovoru v katarské TV Al Džazíra se tenkrát vyjádřil k masakrům páchaným na Palestincích, že tyto zločiny jsou velkou tragedií jak pro Palestince tak pro židovský národ. Toto hnutí ortodoxních Židů odmítá stát Izrael, který vznikl na pogromech a vyhánění Palestinců z jejich domovů.

Podle nich židovské náboženství zabraňuje diskriminaci jiných národů, v různých zemích byli Zidé bráni tak, že sami chtěli uniknout diskriminaci. Sionismus podle něho nemá nic společného s náboženstvím, jen ho zneužívá a upřednostňuje židovství nad jiná náboženství. Krveprolév8ní a velké pustošení způsobuje nesmiřitelné nepřátelství mezi oběma národy.

Je přesvědčen, že to je horší než co udělal Hitler s Židy. Ti na útěku přišli do Palestiny a začali s jejími obyvateli nakládat stejně. Po druhé světové válce židé Safardím a Aškenázy odporovali vzniku židovského státu na úkor Palestinců. Izraelci používají teror a každý, kdo oponuje sionismu je obviněn z antisemitismu. Poukázal na to, že Židé žili i v arabských zemích, jako Tunisku, Iráku, Íránu a Jemenu, tedy pod vládou islámu a jejich hostitelé se k ním chovali příkladně, lépe než v jiných zemích. Muslimové nebyli nikdy nepřáteli Židů, v historii jsme žili pospolu v souladu. Členové hnutí prohlašují, že není možnost míru pro Palestince a soužití dvou národů vedle sebe, dokud existuje rasistický a sionistický izraelský stát.

Daniel Veselý má pravdu, když uvádí: Nevím, co si pan Fištejn představuje pod pojmem "rasistický", ale např. fakt, že Izrael brání sňatkům mezi Židy a izraelskými Palestinci zrovna košer není. Skutečně existuje vzákon, který zakazuje uzavírat tato manželství. Tyto smíšené páry mají děti, ale sňatek jim povolen není. Není pravda, že arabské země chtějí zlikvidovat Izrael, zvláště bezbranní a krutě potlačovaní Palestinci. Organizace Hamás sice způsobuje újmy v nejbližších izraelských koloniích, ale jejich útoky, prováděné místně vyrobenými raketami, ho rozhodně nemohou zničit. Vždyť to nedokázaly společně ani arabské země při jeho vzniku.Ty žádají dlouho mír za návrácená území, zabraná Izraelem ve válce v roce 1967. Jak píše Daniel Veselý ve svém článku: Rezoluce 242 RB OSN vyzývá Izrael, aby se stáhl z území dobytých v roce 1967 a spolu s arabskými státy se podílel na normalizaci vzájemných vztahů -- vytvořením židovského státu a palestinského státu s otevřeným Jeruzalémem. Tuto rezoluci přijalo mezinárodní společenství i arabské státy, nikoliv tak Izrael a USA.

Pavel Urban dále píše: Vedou válku ve jménu osvobození "okupovaných území", což v jejich jazyce může znamenat celou historickou Palestinu. Tuhle možnost nikdo z palestinské strany nevyloučil a příliš mnoho indicií naznačuje, že tomu tak je.

To je ovšem autorova domněnka, nemá tedy právo ji vydávat jako argument. Po intenzivních zákulisních kontaktech mezi Izraelem a palestinskými vyjednavači v Oslo byla dosažena dohoda mezi ministrem zahraničí Šimonem Peresem a předsedou PLO Jásirem Arafatem. 9. září 1993 zaslal předseda Arafat dopis premiéru Rabinovi, ve kterém řekl jasně, že Organizace pro osvobození Palestiny:

Těch bodů je více, text je podrobnější, ale nebudu s nimi čtenáře zatěžovat. .

A nakonec co se týká návratu palestinských uprchlíků, i když když podle rezoluce RB OSN 194 jim bylo na něj přiznáno právo, sama v něj nevěřím, protože Izrael nemůže na něj nikdy přistoupit. Řešení vidím pouze v utvoření suvereního samostatného palestinského státu, kam by se uprchlíci mohli vrátit a ostatní by měli právo na reparace.

Gramatická poznámka: Použila jsem při psaní Židé velké písmeno, tak jak je to ustálené, i když logicky by mělo být malé, protože to je příslušník náboženství, muslim nebo křesťan se také nepíše s velkým písmenem. Velké se píše jen když jde o příslušníky národa (Palestinci) nebo státu (Izraelci, popřípadě Hebrejci). Protože jsem použila spojení Arabové a Židé nesedělo mi tam Židé s malým písmenem. Zajímal by mi názor odborníka na tuto otázku.

Pozn. JČ: "Židé" s velkým písmenem se skutečně píše jen, pokud máte na mysli státní příslušnost; "židé" znamená příslušníky náboženství.