Každý, kdo si přečte originální Zídkův ćlánek (LN 10. května 2008), který vyšel takřka v předvečer 60. výročí založení židovského státu, pochopí, že největším hříchem autora je to, že si dovolil zpochybnit obvyklou legendu heroismu, která je nejčastěji v souvislosti s Izraelem veřejnosti prezentována -- což, jak je zřejmé z názvu článku paní Štefanové, je samo o sobě považováno za antisemitismus.

Hněvivé kritiky, která se ve stejném duchu snesla na Zídkovu adresu, bylo ovšem mnohem víc a autoři byli vůči Zídkovi ještě tvrdší. Třeba Karel Orlík na webu euRabia Zídkův článek přímo označil za "vulgární antisemitismus" ( zdroj: http://www.eurabia.cz/PrintArticle/1933-lidove-noviny-a-zidkuv-antisemitsky-clanek-o-izraeli.aspx).

Nejde mi o to, pátrat na tomto místě, zda Židé měli či neměli právo založit si v Palestině svůj stát. Jde mi o to, jak to provedli, a o veškeré historické, společensko-sociální a morální konotace, které s tím souvisí. Třebaže, nepopírám, i tu první otázku si nemohu alespoň vnitřně neklást a že při jejím zodpovídání nemohu nebrat v úvahu právě charakter a okolnosti vzniku tohoto nového, v roce 1948 vyhlášeného státu a především jeho přístup k původním obyvatelům -- Palestincům, jakož i celou dosavadní historii tohoto státního útvaru.

Zabývat se ale budu především jinou a pro Čechy, ale i Židy či židy žijící v České republice podstatnou otázku: Máme právo tento stát vůbec kritizovat?

A máme právo samostatně, a bez dozoru tiskového oddělení izraelského ministerského předsedy zaujímat stanoviska k jednotlivých historickým kapitolám a okolnostem jeho dějin, a to z našeho specifického, českého pohledu? Tak jako máme právo kritizovat, zamýšlet se nad okolnostmi vzniku jakéhokoliv jiného státu na světě či diskutovat a klidně odsuzovat jeho praktiky - včetně naší vlastní, České republiky.

Problém Izraele je samozřejmě nejen problémem zahraničněpolitickým. Má mnohem hlubší rozměr a nejedná se o nic jiného, než o soužití Čechů a Ž/židů. Je-li totiž v Čechách, na Moravě a ve Slezsku řeč o Izraeli z jiných než sionistických pozic, je často i řeč o antisemitismu a je zřejmé, že se tím myslí antisemitismus nás Čechů. Je to ale ještě závažnější: Podle dnes platného diskursu na české mediální a intelektuální scéně se totiž o antisemitismu a rasismu začíná křičet vždycky, když se nějaký Čech přihlásí ke svému češství a nedělá to jen tak, jak nám to pravidelně předvádí Česká televize, totiž sypáním si popela na hlavu a hledáním vlastních národních hříchů.

Zídek ve svém článku prorazil, alespoň pro mainstreamová média, mnohá tabu. Připomenul dvě -- z našeho dnešního českého pohledu -- nejzákladnější fakta: Důsledkem založení židovského státu bylo nesmírné utrpení původních obyvatel Palestiny (a vyhnání přes 800 000 Palestinců z jejich vlasti, což Zídek explicitně neuvádí). Za druhé, že záchranné lano Izraeli tehdy hodilo Československo, nikoli ono Československo masarykovské a benešovské, na něž dnešní doba pohlíží shovívavě, ale Československo gottwaldovské, v němž se právě začal rozjíždět teror proti Čechům a Slovákům pod pláštíkem "budování komunismu".

Přesto, anebo právě proto, neboť velká část tehdejšího světa včetně předmnichovského spojence Československa Velké Británie dodržovala embargo OSN na dodávky zbraní na Blízký východ, se proizraelským aktivistům v aparátu komunistických stran a státu podařilo "podvést" Stalina a zajistit si pro Izrael souhlas s masivními dodávkami zbraní z československých zbrojovek. Pod pláštíkem, že Izrael se stane oporou socialismu na Blízkém východě. Jestli tomu Stalin skutečně uvěřil, byl blázen -- jinak se ale jeho počínání vysvětlit nedá. Ta lež svou roli ovšem splnila -- Izrael se útoku sousedních arabských států ubránil.

Ta záležitost s Izraelem měla ovšem svou významnou dohru pro události v celém komunistickém bloku a následovala ji celá řada historických peripetií, které dodnes historici zcela neobjasnili ani se jim patřičně nevěnují. Bezesporu právě kolaps projektu "socialismus v Izraeli", se kterým prý počítal Stalin, ale který nikdy vážně nehrozil, nejspíš znovu zažehl Stalinovu podezřívavost vůči židům v aparátu komunistických stran, státním aparátu a bezpečnostních složkách a nejspíš i židům obecně. A nadepsal otazník nad ono staré dilema: "židé pro socialismus" - nebo "socialismus pro židy"?

Pro mě jako Čecha jsou tedy souvislosti vzniku státu velmi nelichotivé, a zcela se ztotožňuji se Zídkovým viděním, že není důvod k žádné (české) hrdosti nad tím, že Československo Izrael pomohlo zachránit. V té době totiž Češi "svůj" stát vůbec nekontrolovali a byli vydáni napospas internacionálním budovatelům komunismu, když hlavním městem státu se stávala spíše Moskva než Praha.

Přesto existenci Izraele beru jako fakt a neodsuzuji ty Židy, kteří nový stát začali považovat za svou pravou vlast. Doba byla hektická, jen pár let po skončení nejstrašnější války v dějinách lidstva, argument, že druhá světová válka dokázala, že soužití nežidů a Ž/židů není možné, mohl v očích řady židovských občanů nejrůznějších států mít svou platnost.

Když přemýšlím o Izraeli, kladu si i otázku, jakým právem jej ovšem jeho obhájci vydávají za židovský stát, když velká část obyvatelstva tvoří Palestinci. Navíc velká část Ž/židů svoji vlast našla už úplně jinde -- třeba v Čechách.

Nelze se vyhnout ani otázce nejpodstatnější - jak je to s loajalitou? Dávnému problému, se kterým se Ž/židé museli potýkat v celé historii svého bytí v diaspoře. Poté, co Římané vyrvali i z kořenů starověký židovský stát, a který se nanovo objevil v souvislosti s moderním evropským demokratickým hnutím. V jehož průběhu byly země starého kontinentu přetvářeny z aristokratických struktur na struktury občansko-nacionální, do kterých se značná číst Ž/židů aktivně zapojovala a často velmi vehementně zpřetrhávala své vazby s rabínským talmudismem.

To, co mě tedy zajímá, je, jaká je hranice mezi "sympatiemi" ke státu Izraele a loajalitou k tomuto státu. A tedy, což mi z toho automaticky plyne, neloajalitou k mateřskému státu, tedy v naše případě České republice. A tedy k českému národu.

Je přitom úplně jedno, že řada Čechů vlastní nacionalitu odložila mezi historické archiválie. Slovo národ v etnickém slova smyslu v tomto kontextu také není nejdůležitější, podstatné je státoprávní určení jednotlivců a jejich loajalita ve smyslu politickém. Tu od všech občanů České republiky bez rozdílu budou snad vyžadovat i nejpřesvědčenější zastánci "občanského principu".

Od obdivovatelů Izraele v České republice, ať už Čechů či Ž/židů, bych tedy očekával především jasnou odpověď na otázku: Čí zemi patří vaše loajalita - České republice, nebo Izraeli ? Pokud bude odpověď znít Izraeli, bylo by fér z takovéhoto postoje vyvodit i náležité důsledky. Jako třeba vzdát se jakýchkoli zásahů do politických záležitostí České republiky. Byl by to naprosto logický a férový přístup. Vůči těm Čechům, pro které slovo český národ neztratilo na významu, i vůči těm, co je odložili do starého železa a dobrovolně se degradovali jen na česky mluvící obyvatele české kotliny.

Pro ty, co by snad v uvedeném řešení spatřovali jakousi "diskriminaci" "nepravých" (čti: neetnických) Čechů raději hned zdůrazním, že o zkoumání krve dotyčných nebylo a není řeči. Řeč je o státní loajalitě, a ne o krvi. Tu jsme ostatně my Češi ve své historii nikdy příliš (a vlastně, pokud vím, nikdy) nezkoumali.

Nejde ale jen o vymezení Ž/židů a Čechů s ohledem na dva státy, Izrael a Českou republiku. Jde i o právo těch Čechů (či Slováků), kteří mají židovský původ a dávno se považují a nás ostatní by ani nenapadlo a ani jsme to nikdy neprováděli, jim toto právo upírat, považovat se nadále výhradně za Čechy ( či Slováky). Vztahuje se snad i na ně ona "povinnost", hlásaná sionistickým hnutím, prohlásit se za uvědomělé Židy a zapojit se do obhajování zájmů Izraele -- byť třeba na půdě jiných států?

Je-li to tak, jedná se o zvrácení asimilačního procesu židovského obyvatelstva, jehož počátky sahají do novodobého emancipačního úsilí českého národa a jehož příznivci byla řada předních osobností židovského původu. Jinými slovy, o vražení klínu mezi Čechy a Ž/židy, a to na základě - a právě na základě -- příslušné, dostatečné či naopak nedostatečné, židovské krve. Snad jako důsledek toho, že asimilační proces se zde v Čechách nezdařil -- a Ž/židé jsou v českých zemích stále utiskováni, zbavování základních práv a slobod a snad i persekvováni?

Zakladatel sionismu Theodor Herzl kdysi hlásal, že Židé potřebují vlastní domovinu, a očekával, že vystěhováním Židů do Palestiny dojde k definitivnímu vyřešení problémů soužití mezi Ž/židy a nežidy. K tomu, jak víme, nedošlo. Silná židovská komunita dnes existuje snad ve všech státech světa. Máme je tedy pokládat za občany států, v nichž žijí a těší se všem právům a svobodám jako příslušníci domácích národů, nebo jsou to již občané Izraele nebo alespoň kandidáti na takovéto příští občanství?

Významným faktem je, že řada občanů židovského původu se státem Izrael nechce mít sama nic společného nebo jej přímo považuje za zločinný. Nejde jen o skupiny ortodoxních židů, fotografie jejichž demonstrací s transparenty odsuzujícími Izrael jako fašistický stát jsou někdy k vidění na internetu a jejichž zástupci se také zúčastnili nedávné konference o holocaustu, kterou pořádal íránský prezident. Jde i o množinu židovských intelektuálů, jako třeba Noama Chomského, jehož kritiku, vyslovenou v knize "Prosperita hrstky a nejistota většina" a jejíž část byla přeložena na internetu (http://obcan.ecn.cz/index.shtml?apc=fj--1-131143&f=136466), určitě stojí za to si přečíst. Chomsky ve své výpovědi vrhá světlo i na zdroje extremismu v Palestině, když cituje výrok Chaima Weizmanna, budoucího prvního prezidenta Izraele: "Nebezpeční jsou pro nás (rozuměj: sionisty) umírnění Arabové, a ne arabští extremisté."

Od obhájců Izraele a jeho "práva na existenci" bych očekával i odpověď na další otázku. Má život nevinně zabitého Palestince či Araba stejnou cenu jako život nevinně zabitého Ž/žida?

Ta odpověď je důležitá zvláště proto, že z řad obhájců Izraele často slýcháme kritiku zločinných "nacionalismů", které prý rozvrátily starou, dobrou Evropu ( připomeňme: před nástupem těchto "nacionalismů", které se rozhořely v důsledku Napoleonových výbojů, na českém území panovaly "ideální" poměry - nevolnictví). Není podivné a přímo na hlavu postavené, když ti samí hlasatelé "občanství", ne-li "světoobčanství" a "humanismu" ten právě současný a účinkující nacionalismus a šovinismus státu Izraele velkoryse přehlížejí nebo přímo podporují - nebo dokonce se mu obdivují?

Ta odpověď je důležitá zvláště proto, abychom si udělali přesnější obrázek o tom, zda obhájci Izraele jsou v "národním zájmu" ochotni páchat věci, které se v naší kultuře s morálkou a etikou naprosto neslučují. Jako třeba předloňské léto, když při izraelském bombardování sousedního Libanonu -- v odvetu za předcházející zabití osmi izraelských vojáků a unesení dvou vojáků hnutím Hizballáh -- bylo pozabíjeno (jen k 20. červenci 2006) více než 300 Libanonců a přes 600 jich bylo zraněno, jak v proslovu na zasedání Rady bezpečnosti OSN uvedl její generální tajemník Kofi Annan ( chronologie konfliktu: http://www.osn.cz/zpravodajstvi/zpravy/zprava.php?id=1166).

Při izraelské odvetě přitom byly zabíjeny i malé libanonské holčičky. Vadí to obhájcům Izraele, nebo nevadí - a solidarizují se, nebo ne i s těmito barbarskými činy židovského státu?

Pokud nevadí a solidarizují se s nimi, pak by nám Čechům již nikdy nic neměli vykládat o "antisemitismu", "rasismu" či dávat kurzy o nebezpečí a hříšnosti českého "nacionalismu".

Do diskuse nad Zídkovým "hříšným" článkem se zapojil i předseda Židovské obce v Praze František Bányai, (LN, 15. května). Zopakoval mantru o antisemitismu a argumentoval židovskými obětmi v době druhé světové války. Vznik Izraele byl podle Bányaie jen "slabou náplastí na holocaust, pokus o řešení špatného svědomí celé Evropy".

Jestli tomu tedy dobře rozumím, pan Bányai a vyznavači stejného přístupu k historii 2. světovou válku nepovažují za válku, v níž na protinacistické straně bojovala koalice národů, tedy řada a často většina příslušníků evropských národů, když největší oběti, přes 20 milionů, v této válce přinesli Rusové. Druhou světovou válku chápou nejspíš naopak jako válku Ž/židů proti nežidům, když Ž/židi v ní zvítězili a od té doby již k žádnému nežidovskému národu nemohou mít důvěru. Pro jejich více či méně latentní nenávist k Ž/židům. Je-li to tak, proč potom mezi námi, antisemity, žijí -- a je-li to tak, jak je možné, že averze k Ž/židům se prakticky v žádné významnější vrstvě české společnosti neprojevuje, ba právě naopak, a Ž/židé nejsou vystaveni žádnému, ani tomu nejmenšímu stupni diskriminace?

Je pravda, že světová veřejnost, tedy většina evropských národů se po porážce hitlerovského Německa dívala na vznik Izraele spíše se sympatiemi. Interpretovat to jako jakýsi "pocit viny" je poněkud urážlivé. Měli mít snad Rusové pocit viny za to, že v bojích s Němci ztratili přes 20 milionů životů? Nebo snad Francouzi za své ztráty na životech, které utrpěli v bojích s nacisty? Nebo Angličané? Pocit viny před kým? Namísto pocitu vděku, který by se snad tedy spíše dal očekávat, a to vděku, že většina evropských národů se s utrpením Ž/židů naopak solidarizovala, a některé vlastní krví vybojovaly vítězství nad nacismem, se objevuje pohrdlivé -- "měli jste výčitky svědomí".

Více méně sympatie či dokonce podpora Izraeli, které Ž/židé získali od evropských národů po druhé světové válce, znamenaly, že zakladatelé židovského státu skutečně dostali jakýsi bianco šek. V žádném případě to ale nebylo poselství, dělejte si v Palestině co chcete. Bez ohledu na morálku a naše -- evropské -- kulturní a morální normy. A už teprve ne to nebylo požehnání jakémukoliv budoucímu teroru vůči Palestincům.

Ono více méně skryté obviňování druhých národů z "antisemitismus" a latentní "nenávisti" k Ž/židům je v podstatě paranoidní vidění světa, které můžeme také považovat za druh nenávisti či přímo rasismu. Pokud se obhájci Izraele a jeho politiky skutečně domnívají, že "druhým národům nemohou věřit", tedy že tyto národy jsou špatné, je to velmi pohrdlivý přístup, který svědčí o tom, že takové národy považují -- z morálního hlediska -- za méněcenné.

Tomu nasvědčuje i řada jiných výroků. Když pan Bányai píše, že "Židé se umí nejen modlit, prosadit se jako významní vědci, umělci, obchodníci a politici, ale že -- je-li nutné -- dokážou i bojovat," jako by nám chtěl sdělit, že jsou lepší, chytřejší a vynalézavější než my, nežidé, a což vyřčeno není, ale zní v podtextu, že dokáží být i stejně tvrdí, ba tvrdší než nežidé, a to vše v zájmu "svého národa", kterýžto zájem je ovšem u druhých národů kritizován, haněn a očerňován jako "barbarství".

Nebo je snad zapotřebí vyjmenovávat všechny nežidovské básníky, spisovatele, vědce, politiky a vizionáře, aby pan Bányai pochopil jalovost takových argumentů?

Vyjmenováním židovských vědců, politiků a umělců nelze smýt vinu z rukou židovských zločinců. Tak jako to nelze učinit v případě žádného jiného národa. Nebo snad -- máme si myslet -- v historii vždy docházelo pouze k jednostrannému ubližování Ž/židů ze strany nežidů, a nikdy naopak, a i ti zločinci byli vždy a výhradně na straně nežidů, a nikdy ne Ž/židů? To by byla velmi, velmi neuvěřitelná historie, a velmi, velmi neuvěřitelný stav světa.

Paní Štefanová na Zídkovu otázku, co by se stalo s židovskou populací, kdyby po tři generace živořila v uprchlických táborech, odpovídá neméně a už nezastřeně pohrdavě. "Židé, mnohokrát za posledních tisíc let na útěku, by nikdy neproměnili čas vyměřený k životu a své tvůrčí šance za 'živoření' v uprchlických táborech." Jakoby si snad Palestinci takový osud sami vybrali. Jakoby to snad byla jejich vina. Svým výrokem dokazuje, že ctitelé Izraele vskutku s osudem Palestinců žádný soucit necítí. Natož nějakou "židovskou vinu". Co vlastně ti Palestinci v Palestině dělali, když je to přece, jak se píše ve starozákonní Bibli, země připravená jen pro "vyvolený" národ?

Jsem rád, že většina Čechů nejsou nacionalisté. Ani členy strany paní Edelmannové. A nevyřvávají po ulicích Nic než národ. V takovém státě bych žít nechtěl, protože bych se v něm žít bál. Takový stát by byl nejspíš i v zájmu nějakých hesel páchal činy, které by byly zločinné.

Izrael předloňské léto takové činy spáchal.

Kteří z Ž/židů se cítí být loajální k židovskému státu a současně mají odvahu hovořit o "humanismu"?

My, Češi i Ž/židé, kteří k Izraeli žádnou loajalitu necítíme, bychom nikdy neměli zapomenout na ony libanonské holčičky, které Izraelci předloni zabili při náletu na libanonská města. V naší paměti by měli mít přesně stejné místo, jako ti nežidé i Ž/židé, které nacisti zabili za druhé světové války.

Všechno ostatní je rasismus.