Je ovšem třeba vědět, že ani opoziční strany nebyly výrazně antikomunistické a výrazně antikomunistická nebyla ani většina jejich voličů. Proti KSČ nevystupoval ani prezident Beneš a ani Jan Masaryk. Proč tomu tak bylo, je všeobecně známo: většina lidí si pamatovala drsná třicátá léta s vysokou nezaměstnaností a chudobou značné části obyvatel, druhou světovou válku (které předcházela zrada velmocí v Mnichově 1938) s jejími krutostmi a s velmi vážným ohrožením národní existence a částečně již realizovanou hrozbou fyzické likvidace nepohodlných a dle nacistické ideologie rasově nevhodných občanů a konečné výsledky této války, kdy Sovětský svaz - do značné míry právem - byl považován za hlavního vítěze nad nacismem.

Z těchto důvodů prostor pro odbojovou činnost proti režimu byl na přelomu čtyřicátých a padesátých let a začátkem padesátých let velice omezený. Násilné činy skupiny bratří Mašínů by se daly označit za naivní, kdyby ovšem neměly tak tragické důsledky a sotva mohly získat významnou podporu veřejnosti. Aby odbojová činnost měla smysl, je nutný alespoň pasivní souhlas nebo podpora významné části občanů. Bez tohoto souhlasu jakákoliv odbojová činnost smysl nedává.

Politické procesy padesátých let, násilná kolektivizace zemědělství, měnová reforma v roce 1953 a později události v Polsku a Maďarsku 1956 sice otřásly důvěrou občanů v tehdejší režim, nicméně nezanedbatelná část veřejnosti se tenkrát stále domnívala, že základní myšlenky systému jsou správné, ale jen praxe prováděná poslušně podle vzoru Moskvy je chybná. V roce 1968 se podařilo reformním komunistům dokonce přesvědčit většinu veřejnosti, že náprava chyb a omylů (a zločinů)nedávné minulosti je možná. V této době KSČ získala vysokou podporu občanů (víc než 90%).

Teprve násilný mocenský zásah velmoci a postupná kapitulace reformistů a následná normalizace (vlastně nenormalizace) vedla k vystřízlivění veřejnosti.Byl to Husákův a Biĺakův režim, reprezentovaný politiky třetí a čtvrté kategorie, kdo přispěl k tomu, že česká a slovenská veřejnost ztratila své dosavadní iluze o uspořádání společnosti.

Rozdíl mezi Mašíny a např. parašutisty Kubišem a Gabčíkem, s nimiž jsou někdy mylně srovnáváni, nebyl ovšem jen v různé podpoře veřejnosti (Heydrich byl představitelem nenáviděného režimu, který ohrožoval samotnou existenci českého národa), ale také v tom, že českoslovenští parašutisté útočili na nejvyššího představitele nacistické moci v tehdejším Protektorátu,zatímco skupina bratří Mašínů přepadala malé ryby: žádný účetní nebo hasič nebo policista pochůzkář nikdy nepatřili mezi nomenklaturní kádry režimu, nebyli to žádní protagonisté nebo fanatičtí stoupenci tehdejšího zřízení, ale v podstatě šlo o náhodně vybrané oběti.

Činy skupiny bratří Mašínů lze těžko označit za hrdinské a hodné obdivu, jak z hlediska tehdejší doby (režim potřeboval nepřátele, aby dokázal, že třídní boj i po vítězství socialismu se - podle Stalinovy teorie - dále zostřuje a aby mohl odůvodnit jinak v podstatě iracionální tvrdé represe svých skutečných nebo - a to častěji - jen domnělých nepřátel),tak i s odstupem více než půl století dnes.

Až doba normalizace vyvolala výraznější odpor a teprve tehdy lze hovořit o odboji,který domněle ohrožoval existenci režimu a který měl skutečnou podporu v řadách nezanedbatelné části občanů, především intelektuálů. Teprve tehdy lze mluvit o třetím odboji, který se odehrával naštěstí převážně (nikoliv ale výhradně) v intelektuální rovině jako polemika s dosavadním režimem a jako protest proti němu (samizdatové knihy, časopisy atd.) a snad i proto převrat, který přišel koncem roku 1989 je právem označován za sametový.Teprve za normalizační doby se vytvářely nové představy občanů o lepším uspořádání společnosti, než jakou představoval Stalinův model socialismu. Co ale následovalo potom, je už docela jiný příběh.Tyto zmiňované představy se ukazují být opět jen další iluzí.