Sutherland (1994) uvádí pět obecných příčin iracionality. Jsou jimi:

1. Evoluční dějiny našeho druhu
2. Stavba a funkce našeho mozku včetně vývoje počínaje nejranějším dětstvím
3. Duševní lenost
4. Skutečnost, že neužíváme nejjednodušší principy teorie pravděpodobnosti a elementární statistiku
5. Obvykle emočně podmíněné zkreslení vstupu a zpracování informací (self-serving biases), zjednodušeně česky řečeno sebeklamy.

Omyl plynoucí z prvního dojmu

Omyl plynoucí z prvního dojmu (availability error) je podle Sutherlanda (1994) pravděpodobně nejvýznamnější příčina iracionálního chování. Je klíčem k pochopení jeho dalších příčin, podobně jako může být hozená sněhová koule „příčinou“ laviny. Pokusy i zkušenost dokládají, že se vyskytuje v mnoha podobách.

Příklady

V průběhu pokusu se dvě skupiny lidí musely nejprve naučit čtyřem pojmům. První skupina se naučila pochvalné pojmy (odvážný, dobrá sebedůvěra, nezávislý, vytrvalý). Druhá skupina se naučila pojmy kritické (bezohledný, ješitný, nafoukaný, tvrdohlavý). Poté byl oběma skupinám přečten krátký příběh muže, který holdoval několika nebezpečným koníčkům, přeceňoval své schopnosti, měl málo přátel a jakmile dospěl k nějakému názoru, již jej neměnil. Skupiny měly popsaného muže ohodnotit. Přestože naučená slova neměla k přečtenému příběhu žádný vztah, hodnotila první skupina muže daleko kladněji než skupina druhá.

Jestliže se skupině lidí přečte seznam, v němž jsou jak fiktivní jména, tak jména slavných osobností, přičemž seznam obsahuje polovinu jmen ženských a polovinu mužských, pak v případě, že v seznamu mužských jmen byla pouze jména slavných mužů skupina usoudí, že v něm bylo více mužských jmen než jmen ženských.

V kapitole o racionalitě jsme popsali vězeňské dilema i jeho řešení „veta za vetu“ neboli tit-for-tat. V pokusu zkoumajícím omyl prvního dojmu vyslechly dvě skupiny hráčů vícekolové hry typu vězeňské dilema dva odlišné rozhlasové pořady. První pojednával o růstu pouliční kriminality, druhý o lidské obětavosti. Hráči, kteří před hrou vyslechli první pořad, „podráželi“ podstatně častěji než hráči, kteří vyslechli pořad druhý, ti byli naopak podstatně velkorysejší a ochotní spolupracovat.

Omyl prvního dojmu působí na lidi z důvodů, které jsou v zásadě totožné se třemi ze čtyř „pilířů“ propagandy (viz kapitola Propaganda): konkrétní, přitom pokud možno jednoduché poselství, oslovení emocí, oslovení představivosti.

Omyl prvního dojmu se považuje za zdroj chybného vyhodnocování rizik (viz kapitola Racionalita). Typické jsou podstatně větší obavy většiny lidí z cesty letadlem než osobním automobilem, i když je počet nehod letecké dopravy měřený počtem životů ve vztahu k vzdálenosti, na kterou byly provedeny přesuny, v porovnání s dopravou osobními automobily podstatně nižší. Letecké katastrofy jsou však díky médiím podstatně dramatičtější, takže jsou v tomto ohledu zdrojem omylu prvního dojmu. Je známo, že lékaři, kteří v krátké době náhodně vidí větší počet případů téhož onemocnění mají sklon diagnostikovat je u dalšího pacienta také, i když pro tuto diagnosu nejsou dobré důvody. Ze stejných důvodů lidé přeceňují riziko, že se stanou obětí teroristického útoku a podceňují riziko, že se stanou obětí vlastního kouření cigaret.

Do rámce omylu plynoucího z prvního dojmu spadá i halo-efekt. Pojem „halo“ označuje neurčitě vymezený vysoce světelný obvod nějakého zdroje. Oslňuje nás, takže vlastní zdroj dobře nevidíme. Jestliže je někdo nositelem nějaké vlastnosti obecně považované za dobrou, může tato vlastnost „přezářit“ vlastnosti ostatní. Pokusy dokázaly, že hezcí lidé bývají považováni za inteligentnější než jsou. Hezčí rukopis je důvodem, proč může být méně kvalitní práce hodnocena lépe, než práce kvalitnější napsaná rukopisem ošklivým.

Halo efekt prokázali sociální psychologové, kteří do redakcí špičkových časopisů poslali lehce pozměněné práce špičkových vědců, které tyto časopisy v minulosti uveřejnily. Psychologové pracím změnili názvy a podepsali je fiktivními jmény neznámých badatelů z neznámých pracovišť. Redakce až na výjimky nepoznaly podvrh a práce, které předtím uveřejnily, odmítly. To samé bylo prokázáno pro literární dílo.

Opakem halo-efektu je ďáblův efekt. Ošklivým lidem jsou automaticky přičítány horší vlastnosti, případně nižší inteligence, než odpovídá skutečnosti. Jak halo efekt, tak ďáblův efekt rozsáhle využívá reklama.

Emoční a sociální příčiny iracionality

Sutherland (1994) jich uvádí sedm. Ve všech je možné, stejně jako v omylu plynoucího z prvního dojmu, vystopovat evoluční principy sloužící přežití paleolitických skupin. Všechny je možné zneužít. Dokud budeme lidmi, nezbavíme se jich. Jediné, co se s nimi dá dělat, je pochopit je a chovat se podle toho.

1. Poslušnost

Poslušnost se projevuje chováním, které vyžaduje autorita. Iracionální poslušnost dokázal přibližně Milgramův čtyřicet let starý pokus provedený nejprve v USA, poté zopakovaný v řadě dalších míst světa ^[P2]. Pokusy i zkušenost dokazují, že iracionálně poslušné jsou za běžných civilních mírových okolností přibližně dvě třetiny lidí, bez ohledu na pohlaví, stupeň vzdělání nebo sociální původ.

Lidé poslechnou, přestože vědí, že jejich poslušnost bude mít pro jiné lidi ničivé, katastrofální důsledky. Důvodem může být výcvik v armádě nebo v paramilitaristických organizacích. Rozkazy k provedení činů tohoto druhu, například válečných zločinů, často vydávají jedinci, kteří nepřicházejí do přímého styku s bezprostředními pachateli, ani jejich oběťmi. Neposlušnost se v těchto souvislostech obvykle trestá smrtí. Vlastnímu provedení obvykle předchází dlouholetá propagandistická příprava, která z lidských skupin určených k vyvraždění, udělá v očích lidí, kteří se stanou pachateli, druh podlidí nebo ne-lidí. Pachatelé se odvolávají na poslušnost a rozkaz. Výkon rozkazu bývá často automatický, bez jakéhokoli uvažování.

2. Konformita

Konformita chování znamená, že se chováme stejně jako se chovají lidé, jako se chovají jiní lidé. Může být projevem docility. Konformita chování, případně myšlení a cítění vysvětluje vliv módy, filmových hvězd, party na dospívající, stejně jako vliv politických stran na straníky, vědeckých hypotéz na vědce i církví, včetně destruktivních kultů, na své členy. Iracionální konformitu prokázaly pokusy, které doložily, že většina lidí podlehne tlaku skupiny tak, že doslova přestane věřit vlastním smyslům.

3. Příslušnost ke skupině

Groupthink, jenž je rizikem postihujícím činnost jakýchkoli výborů, je v kapitole o stupiditě.. Ještě zhoubnějším druhem této iracionality je odlišování skupiny „my“ od skupiny „oni“. Pokusné rozdělení studentů na „vězně“ a „dozorce“ muselo být po několika dnech přerušeno, protože hrozilo ohrožení příslušníků obou stran za zdraví a na životě, přestože si obě strany byly vědomy, že jde jen o pokus. Podobné důsledky mělo pokusné rozdělení chlapců na letním táboře (Sherif,1966). Rozdělení lidí do skupin obvykle doprovázejí stereotypy. Popsali jsme je v kapitole zabývající se racionalitou.

4. Iracionalita v organizacích

Každý, kdo nějakou dobu pracoval v jakékoli organizaci, na ministerstvech, v továrně, ve státním aparátu, v aparátu jakékoli politické strany nebo církve, u soudu, v nemocnici, v armádě nebo policii, se setkal s větším nebo menším stupněm iracionality resp. stupidity. Zákony profesora Parkinsona jsou natolik známé, že je pravděpodobně není nutné citovat. Z čeho plyne větší nebo menší nevyhnutelná iracionalita resp. stupidita jakékoli organizace?

Zajímavé je, že Parkinson, který nemohl znát výsledky soudobé evoluční psychologie došel, stejně jako tato věda, k číslu 100: jakmile počet členů jakékoli organizace převýší 100, nepotřebuje tato organizace kontakt se zevním světem, vystačí si svou vnitřní problematikou.

Dunbarův model (1993) přesvědčivě neurofysiologicky zdůvodňuje, proč se počet členů lidské „praskupiny“ pohyboval kolem čísla 100 a proč je právě tento počet „základní“ počet členů lidské skupiny. Z evolučních důvodů je počet 100 -- 200 lidí pravděpodobně nejvyšší možný počet lidí, k nimž jsme s to zaujmout nějaký druh osobního vztahu. Jakmile je počet vyšší, pak, kromě dvou výše zmíněných klíčových důvodů stupidity, jazyku a Schématu:

1. Vzniká hierarchie a rozhodnutí nečiní jedinci, ale výbory. Důsledkem bývá větší nebo menší výskyt skupinové hlouposti groupthink (víc o tomto tématu bude v kapitole o stupiditě).

2. Nepružnost a řešení vnitřních problémů namístě řešení problémů, které vznikají při interakci skupiny s prostředím, je posilována předem zaručenou stabilitou („definitivou“) zejména ve státně byrokratických organizacích, jako je státní správa, aparát politické strany nebo armáda ^[P3]. Jakákoli změna znamená riziko, už proto, že narušuje skupinové Schéma. Zvěstovatel nutných změn tím při nejlepších úmyslech obvykle nevyřeší problém, nezmění Schéma ani organizaci, zato hrozí sama sebe tím víc, čím je jeho mocenská pozice v organizaci slabší (O schématu bude víc v kapitole Stupidita)

3. Struktura a funkce většiny státně byrokratických organizací jsou příčinou růstu nákladů, které organizace spotřebují samy na sebe. Většina byrokratů se snaží udržet a pokud možno rozšířit počet svých podřízených.

4. Náklady spotřebované organizací obvykle vycházejí z rozpočtu, který organizace spotřebovala v předcházejícím roce. Málokdy a poměrně povrchně se zkoumá jakým způsobem byly prostředky vynaloženy, zda byly užity účelně. „Ušetřit znamená být potrestán krácením rozpočtu“, je stará zkušenost.

5. Zapomíná se na potřebu prestiže a chamtivost. Čím větší a mocnější je organizace, tím větší je její často uměle vytvářená prestiž, možnost zisku a korupce jednotlivých příslušníků.

5. Důslednost, která není na místě, neboli past

Lidé se ve svých názorech, přesvědčení, víře, pohledu na věc, teoriích snaží být důslední, často na úkor pravdy (Sutherland, 1994, s. 92), někdy s destruktivními důsledky.

Nejjednodušší příklad tohoto chování zná hovorová řeč pod pojmem „kyselá jablka“. Má tím na mysli dodatečné vyhledávání důvodů, proč je nezdařené jednání nebo rozhodnutí vlastně zdařené. Mnoho lidí z vlastní zkušenosti ví, že nedokáží opustit nezdařené, mimořádně nudné představení, protože zaplatili vysoké vstupné, čímž se potrestají dvakrát.

Otřesné důsledky má tato podoba iracionality doprovází-li rozhodnutí vysokých vojenských nebo politických činitelů v krizových a válečných situacích. Pokračování řetězu rozhodnutí, která mají katastrofální důsledky, se často zdůvodňuje spotřebovaným vkladem, ať jde o statisíce životů vojáků, kteří padli v nesmyslně vedených bitvách například první světové války, nebo stovky milionů i více dolarů vložených do projektů, jejichž průběh, podobně jako bitva u Verdunu nebo bitva na Sommě (1916), ukazuje, že tudy cesta nevede.

V případě vysokých finančních ztrát se tomuto druhu iracionality říká sunk cost error, což znamená omyl způsobený náklady, které jsme v tom již utopili. Má dvě podoby. V jednom případě ztráty rostou, protože se v projektu pokračuje, v druhém případě ztráty rostou, protože byl projekt předčasně ukončen.

Další příklady tohoto druhu pasti

Variantou tohoto druhu iracionality je „omyl lahve vína“. Představme si muže, jenž koupil sadu lahví vína, z každá z nich stála 200 Kč. Uložil je do sklepa, zapomněl na ně. Tento muž, milovník dobrých vín, má zároveň zásadu, že za žádnou láhev vína nikdy nezaplatí víc než 500 Kč. Po několika letech zjistil, že se každá z lahví, které uschoval, na aukci prodává za desetinásobek. Bylo by racionální, kdyby je prodal, vždyť by desetinásobek vkladu vydělal. Muž však neprodá a přestože jej otevření každé lahve uschovaného vína stojí 1800 Kč, je přesvědčen, že utrácí jen 200 Kč a neporušuje vlastní zásadu.

Lidé méně litují, jestliže se jim podařilo rozbít starožitnou vázu, kterou před mnoha lety koupili za 1000 Kč a nyní se prodává za 25 000 Kč, než rozbijí-li stejnou vázu, kterou si za 25 000 Kč koupili včera (viz kapitola Racionalita).

Lidé si váží více toho, co si sami zvolili, než toho, co bez vlastní volby dostali. Což dokázal pokus, v jehož průběhu zaměstnanci společnosti dostali loterijní los v ceně 1 dolaru. Část zaměstnanců si mohla volit číslo, část los prostě dostala. Před slosováním byla zaměstnancům nabídnuta možnost zpětného odprodeje s tím, že mohou sami určovat cenu. Lidé, kteří si volili číslo losu sami, nabídli los k odprodeji v průměru za 8,67 dolaru. Ti, kteří los dostali bez možnosti vlastního výběru, jej nabízeli ke zpětné koupi v průměru za 1,96 dolaru.

6. Chybné užití odměn a trestů

Pokusy doložily, že malá odměna, kterou lidé dostanou na konci výkonu nepříjemné činnosti, způsobí, že ji považují za méně nepříjemnou nebo nudnou, než ve skutečnosti byla. Vysoce kontraintuitivní, leč opakovaně doložené zjištění říká, že hmotné odměňování lidí za činnost, kterou dělají rádi a je jim příjemná, v jejich očích hodnotu této činnosti snižuje.

Obdobně se chybně užívají tresty, zejména ve vztahu k dětem. V pokusu bylo dětem zapovězeno, aby si hrály s jedním druhem hračky. Porušení zákazu znamenalo pro jednu část dětí mírný trest, pro druhou část dětí tvrdý trest. Pokus dokázal, že všechny děti, které ohrožoval tvrdý test, přitahovala hračka podstatně víc a pokud ji poté mohly získat, hrály si s ní déle, než tomu bylo v případě dětí ohrožovaných mírným trestem. Nic nového: zapovězené ovoce chutná nejlépe. Není jasné proč.

7. Emoce

Při troše náhledu ví snad každý dospělejší člověk z vlastní zkušenosti, jak obtížně zvladatelnou příčinou iracionálního resp. stupidního uvažování a chování bývají silnější emoce. Veškerá ponaučení jejichž cílem je dosažení alespoň nějaké moudrosti počínaje staroegyptskými příslovími, přes Knihu přísloví Starého Zákona (která spoustu z nich užívá), Knihu Kazatel, poučení islámského, hinduistického, budhistického, konfucianistického, taoistického, jakéhokoli dalšího kulturního okruhu, obvykle marně poukazují na nutnost zvládat emoce zejména v kritických okamžicích.

Ovlivnění výsledku akce silnější emocí dokazuje pokus provedený v mnoha podobách jak s dětmi, tak s lidmi dospělými. Výsledek je pokaždé týž: čím víc lidem záleží na výsledku, tím je výkon horší. Silná motivace, úzkost, strach snižují myšlenkovou pružnost podobně jako ji snižuje jakýkoli druh stresu.

Strach je podobně významným pramenem iracionality a stupidity jako je akutní zamilovanost. Lékaři se denně setkávají s pacienty obojího pohlaví, kteří ze strachu zanedbali své vážné onemocnění. Poměrně časté je setkání s pacientkou, která se dostaví se zhoubným novotvarem prsu v době, kdy je již obtížně léčitelný, přičemž pacientka sdělí, že o svém onemocnění ví už dva roky, ale k lékaři nešla proto, že měla strach, aby se nejednalo o rakovinu.

Wellesův (1984, 1995) neurotický paradox, princip stupidního chování, které přináší krátkodobý zisk za cenu těžkých ztrát ve vzdálenější budoucnosti, se týká emoční oblasti velmi často, ať jde o náhodné sexuální kontakty ve věku šíření AIDS, kontakt s drogami, alkoholem, cigaretami nebo riskantní jízdu motorovým vozidlem. Je možné, že jde o důsledek evoluční minulosti. Život znamenal uspokojení okamžitých potřeb, nikoli dlouhodobé plánování. Často se zapomíná, že významnou emocí je i pocit nudy, který může být rovněž příčinou iracionálního chování s katastrofálními důsledky.

Myšlenkové chyby

Sutherland (1994) uvádí, že zdrojem iracionality jsou následující druhy myšlenkových chyb:

1. Ignorujeme důkazy, které svědčí proti našemu názoru

Důkazy ignorujeme zejména tehdy, nevyhledáváme-li aktivně vše, co by mohlo svědčit proti našemu názoru nebo přesvědčení.

Příklad

Admirál Kimmel, velitel Pacifické flotily USA, v době blížícího se japonského útoku na Pearl Harbor ignoroval varování generálního štábu námořnictva, zpravodajské služby i vlastního průzkumu. Důvodem mohla být úzkost ze stresu doprovázejícího krajně odpovědné rozhodnutí a logický klam, jemuž se říká černobílé myšlení. Admirál, zdá se, v průběhu doby, kdy přibývaly informace dokazující, že pravděpodobnost japonského útoku roste, uvažoval pouze o dvou krajních možnostech a to 1. nedělat nic, 2. plné pohotovosti (Janis a Mann, 1977. Poznámka: admirálovo rozhodování je předmětem trvající diskuze.)

Iracionalita plynoucí z toho, že ignorujeme důkazy, prostupuje snad všechny druhy lidské činnosti od kriminalistiky, přes právo, medicínu, vládní rozhodnutí až ke špičkovým vědcům, včetně nositelů Nobelovy ceny. Například Linus Pauling, nositel dvou Nobelových cen, v závěrečné části svého života dospěl k názoru, že vysoké dávky vitaminu C jsou prevencí, případně léčbou všech možných onemocnění včetně zhoubných nádorů. Důkazy, že tomu tak není, ignoroval. I v případě vlastního karcinomu prostaty byl přesvědčen, že kdyby byl užíval vysoké dávky C vitaminu od mládí, neonemocněl by. Rozšířený důvod, proč ignorujeme důkazy, bývá sklon domněnky dokazovat místo toho abychom je vylučovali (zamítali).

Příklady

První příklad je experiment Petera Wasona, který byl v mnoha podobách ověřen v mnoha místech světa. ^[P4]. Wason předváděl vyšetřovaným jedincům čtyři karty, na lícní straně první karty bylo písmeno A, druhé karty písmeno D, třetí karta nesla na této straně číslici 3, čtvrtá karta číslici 7 (tedy A, D, 3, 7).

Vyšetřovaní lidé se dozvěděli, že každá karta má na jedné straně písmeno, na straně druhé číslici.

Problém, který měli vyřešit, zněl: „Máte určit pravdivost výroku, jenž říká, že jakákoli karta, která má na jedné straně písmeno A, má na druhé straně číslici 3. Kterou z karet, jež jsou před vámi, otočíte?“

Správné řešení, ke kterému sáhne jen menšina lidí, je otočit kartu označenou 7. Jestliže bude na jejím rubu písmeno A, je výrok nepravdivý -- otočení karty 7 v tomto případě zamítá hypotézu.

Druhý příklad

V průběhu náhodného laboratorního vyšetřování populace na nemoc X se zjistilo, že výsledky vašeho testu jsou pozitivní. Přitom je známo, že v 5% jsou výsledky testu pozitivní také u lidí, kteří nositeli choroby nejsou. Zároveň jste členem/členkou populace, ve které nemoc X postihuje jednoho člověka z tisíce. Jak velká je pravděpodobnost, že jste nositelem nemoci X? ^[P5].

Řešení: V populaci 1000 lidí je nemocný 1 člověk, 50 dalších (5%) má pozitivní výsledek testu. Z 51 lidí, jejichž výsledky testu jsou pozitivní, má ve skutečnosti chorobu X jen 1 člověk, což odpovídá přibližně 2%. (Většina lidí mylně odpoví, že 95%.)

Zejména tehdy, jsme li k nějakému přesvědčení nebo druhu víry vázáni citově, nasloucháme výrokům, které pro ně svědčí. Ostatní nehledáme nebo odmítáme. Věřící lidé obvykle nenavštěvují shromáždění skeptiků, ani shromáždění přívrženců jiné víry, ale jen shromáždění svá, v jejichž průběhu svou víru upevňují. Někdy povinně. Pro přívržence nějaké politické orientace platí to samé.

2. Důkazy, které svědčí proti našemu názoru, zkreslujeme

Poprava posla, jenž přinášel sice pravdivé, ale nežádoucí zprávy, byla oblíbeným druhem krajního zkreslování informací. Zdá se, že tento zvyk v poněkud obměkčené podobě trvá. Alespoň o něm vypráví spousta lidí, kteří se pokoušeli v rámci své organizace upozornit na chybné nebo nezákonné počínání.

Příklad

Iracionalitu plynoucí ze zkreslování důkazů doložil mnohokrát citovaný pokus, který se svými spolupracovníky provedl Lord (1979).

Účastníky pokusu byly dvě skupiny lidí. Jedna z nich byla pevně přesvědčena, že trest smrti má smysl -- možné pachatele odradí od vraždy. Druhá skupina byla stejně pevně přesvědčena o tom, že trest smrti tento smysl nemá. Oběma skupinám lidí byly přeloženy čtyři studie, jejichž výsledky psychologové „upravili“. Kromě toho byly ve všech studiích úmyslné a nápadné metodické chyby.

První dvojice studií uváděla počet vražd v různých státech USA před zavedením trestu smrti a po jeho zavedení. Jedna studie dokládala, že trest smrti zločince odrazuje -- počet vražd v určeném státě po jeho zavedení klesl. Druhá studie ukazovala opak -- počet vražd po zavedení trestu smrti stoupl.

Další dvojice studií porovnávala četnost vražd ve stejné době a to jak ve státech, které trest smrti zavedly, tak v těch, které jej nezavedly. Výsledky byly opět upraveny tak, že v jednom případě mělo zavedení trestu smrti odstrašující účinek, ve druhém nemělo.

První dvojice vymyšlených studií přitom mluvila o proměnách četnosti vražd ve vztahu k trestu smrti v následných časových obdobích, její výsledky jsou tedy sukcesivní. Druhá dvojice vymyšlených studiích mluvila o četnosti vražd ve stejném časovém období, její výsledky jsou tedy simultánní.

Každý zkoumaný jedinec dostal přečíst jednu sukcesivní a jednu simultánní studii. Z jedné z nich plynulo, že trest smrti má odstrašující význam, z druhé plynulo, že jej nemá. Přitom část zkoumaných jedinců dostala sukcesivní studii mluvící o tom, že je trest smrti účinný a k tomu studii simultánní, která svědčila proti. Druhá část dostala sukcesivní a simultánní studii, z nichž plynuly opačné závěry.

Výsledky výzkumu jsou výmluvné. Jak zastánci trestu smrti, tak jeho odpůrci došli k závěru, že ta ze dvou studií, která odpovídá jejich názoru, byla „lépe vedena“ a je „přesvědčivější“, než je studie, která jejich názoru odporovala.

Lidé postřehli chyby ve studii, která byla proti jejich názoru. Ve studii, která svědčila ve prospěch jejich názoru, je nepostřehli.

Jestliže první studie svědčila ve prospěch jejich názoru, pak se přesvědčení nositelů opačných názorů o správnosti vlastního názoru prohloubilo. Jestliže výsledky studie svědčily proti jejich názoru, víru ve správnost vlastního názoru jak v zastánců, tak odpůrců neoslabily. Kromě toho se zjistilo, že pevnost přesvědčení zastánců obou opačných názorů se po přečtení uvedených studií posílila.

Výsledky pokusu Lordovy skupiny svědčí ve prospěch funkce Wellesova Schématu jako jedné z ústředních příčin stupidity. Nositelé Schematu si připouštějí jen ty informace, které Schéma nenarušují, jiné informace Schéma vyloučí, zkreslí, zamítne, nerozliší. Sutherland (1994) těchto způsobů manipulace s informaci ve jménu Schematu uvádí několik. Jsou shodné s Wellesovou (1986, 1995) analýzou příčin stupidity:

1 Lidé se vyhýbají informacím, které by jejich přesvědčení nebo víru narušovaly.
2 Zjistí-li cokoli, co svědčí proti jejich názoru nebo víře, odmítají tomu věřit.
3 Existence nějakého přesvědčení nebo víry obvykle zkresluje nové informace tak, aby jí odpovídaly, tím více, čím víc jsou přesvědčení nebo je jejich víra pevnější.
4 Lidé si výběrově pamatují jen ty skutečnosti a souvislosti, které jejich víře odpovídají.
5 Lidé často považují radikálnější změnu názoru v zásadních věcech za charakterovou slabost, bez ohledu na to, že jsou nové informace ověřené a jejich původní názor, či víru vyvracejí.
6 Nadto jsou lidé geniální ve vynalézání důvodů, které dokáží zdůvodnit cokoli.

Jak zkreslujeme skutečnost?

V případě vědecké práce se zkreslení skutečnosti, jednostrannost, zaujatost (angl. bias) definuje jako systematická odchylka od pravdy, která zkresluje výsledky výzkumu (Sitthi-amorn a Poshiychinda, 1993). Neúmyslné zkreslování skutečnosti se však může týkat jakéhokoli druhu rozlišování, vnímání i zpracovávání informace, tedy nejen vědecké činnosti, ale i ne-vědeckého přesvědčení, názoru nebo víry.

Názor, přesvědčení, víra (belief) se definují jako míra pravděpodobnosti, se kterou lidé považují nějaké faktické tvrzení za pravdivé (Gerber a Green, 1999). Obecně řečeno, jak vědecký, tak ne-vědecký názor, přesvědčení, víra vznikají učením, které může být zkreslené (biased) nebo nezkreslené (unbiased).

Klasický příklad zkresleného učení a jeho důsledků, který podal Lord a kol. (1979) ve výše citovaném pokusu, navazuje na celá desetiletí sociálně psychologického výzkumu uvedeného teorií kognitivní disonance (Festinger, 1957). Ta říká, že nové informace, které jsou v nesouhlasu s tím, co víme, bez ohledu na jejich pravdivost a ověřenost, zvláště pak v případě, že ke svému poznání máme hlubší citový vztah, „upravíme“ tak, aby byla s naším předchozím poznáním v souladu.

Zajímavé je, že vliv předešlého učení byl v pokusu s názorem na trest smrti oslaben tehdy, když bylo vyšetřovaným lidem řečeno, že jejich názor bude porovnán s názorem skupiny specializovaných odborníků (Schuette a Fazio, 1995).

Příklady

Pokusy doložily jak vysokoškolští studenti, fanoušci svých mužstev, hodnotí stejné události v průběhu sportovního utkání těchto mužstev, opačně.

Jestliže se lidem, kteří rádi pijí kávu, předloží výsledky simulovaných vědeckých prací, které jednak dokládají, že pití kávy poškozuje zdraví, jednak dokazují, že je tomu opačně, shledávají milovníci kávy první výsledky méně přesvědčivé.

Studie zaměřené na výskyt diskriminace a předsudků, které se týkají pracovních příležitostí a bydlení, opakovaně doložily, že příslušníci většinové společnosti mají zato, že buď vůbec neexistují nebo jen v malé míře, zatímco příslušníci menšin měli opačný názor (Kluegel a Smith, 1986).

Americké politologické studie dokládají, jak nápadným „filtrem“ politických názorů je stranická příslušnost od r. 1936 do této doby. V uvedeném roce bylo přesvědčeno 83% republikánů, že prezident Roosevelt vede Spojené státy k diktatuře, stejné přesvědčení sdílelo jen 9% demokratů (Key, 1963).

Zkreslení výsledků vědecké lékařské práce

Zkreslení výsledků vědecké lékařské práce plynou z výběru členů vzorku, ze zásahu do běžící studie, z následného sledování, ze způsobu měření, způsobu analýzy a výkladu čili interpretace (Sitthi-amorn a Poshiychinda, 1993). Například nemocniční studie běžného průjmového onemocnění přecení jeho závažnost, protože nemocní s lehkou podobou choroby do nemocnice nepřijdou.

Mnoho studií neuvádí, kolik lidí, resp. pacientů se jich odmítlo účastnit. Dopouštějí se tím stejného prohřešku jako výzkumy veřejného mínění, které neuvádějí, jak velký podíl lidí odmítl odpovědět.

Rizikem bývá i to, že hledanou souvislost známe předem. Jestliže víme, že mezi hormonální antikoncepcí a rizikem žilní trombózy existuje souvislost, a chceme ji zjistit, pak se stává, že ženám s touto antikoncepcí ve vztahu k žilní trombóze věnujeme větší pozornost než ženám bez trombózy, bez hormonální antikoncepce nebo s jinou antikoncepcí. Častým důvodem zkreslení je i volba kontrolního souboru.

Je samozřejmé, že jakýkoli zásah do běžící studie může ovlivnit výsledky -- a zkreslit je. Při sledování účinku léčiv se někdy zapomíná na léky, které pacienti užívají sami, bez lékařského předpisu. Někteří nemocní naopak předepsanou léčbu neužívají řádně. Jestliže jsou nemocní sledováni po ukončení studie nedostatečně dlouho, může být podceněn výskyt pozdních komplikací a nezdarů. Zapomíná se, že někteří lidé studii nedokončí z důvodů, které k ní nemají přímý vztah, „ztratí se“.

Kromě toho nástroje určené k vyhledávání nějakého příznaku nebo nemoci mohou být vhodné v jedné lidské skupině a nevhodné ve skupině jiné. Například nástroje k vyhledávání příznaků demence, to je soubor poruch paměti, poznávání, řeči a jazyka i sociálního přizpůsobování, jenž nejčastěji postihuje starší lidi, obvykle v důsledku Alzheimerovy nemoci nebo cévního poškození mozku, vhodné ve společnosti, která umí číst a psát, se nehodí pro lidské skupiny, které číst a psát neumí, Výsledek může být podhodnocení výskytu těchto chorob v rozvojovém světě, kde je podíl analfabetů, zejména žen, stále vysoký.

Rozšířenou kapitolou je užití statistiky způsobem, jenž „masíruje“ data tak, aby se přiblížila očekávanému výsledku. Opět -- velmi často se zapomíná na chybějící informace.

Podobně závažný zdroj zkreslení je výklad výsledků, jenž může být uspořádán tak, aby lichotil vedoucím členům skupiny, potvrzoval jejich názor na řešený problém, nebo je alespoň nepobuřoval.

3. Vytváříme souvislosti, které neexistují

A. Post hoc popsaný v logických klamech je důkazem toho, jak snadno vytváříme neexistující souvislosti, například záměnou časové následnosti jevů za jejich příčinnou souvislost.

B. Zcela běžně z uvažování vynecháváme to, co nestalo, což bývá -- pomineme-li možnost úmyslu například na základě korupce -- hrubá chyba lékařů, kriminalistů, právníků, novinářů i politiků.

Příklad Sutherland (1994) uvádí chybu, která se v různých podobách opakuje ve všech sdělovacích prostředcích s vysokou četností: sdělovací prostředek uvede počty řidičů, kteří zahynou při dopravních nehodách ve večerních a ranních hodinách. Vyvodí z nich, že pravděpodobnost smrti při dopravní nehodě je pro řidiče, kteří jsou na silnici v 19 hodin, čtyřnásobně vyšší, než je tomu v případě řidičů, kteří jsou na silnici v 7 hodin. Tato informace zavádí. Neříká, kolik řidičů ve večerních a ranních hodinách zabito není. Vezme-li se v úvahu, že ve večerních hodinách je na silnici přibližně čtyřnásobný počet aut, vyplyne, že je riziko stejné.

Další důvody pro tvorbu neexistujících souvislostí jsou:

C. Očekávání, že se „něco stane“

Tímto způsobem bylo „spatřeno“ mimořádné množství světců, andělů, panen Marií, malých zelených mužíků, pánůbohů i ďáblů.

D. Neschopnost určit příčinnou (skutečnou) souvislost jevů

Tato neschopnost může být dána úrovní soudobého poznání (jak poznat příčiny infekčních nemocí do objevu mikroskopu?), tedy nevědomostí, dále neznalostí, omylem i stupiditou.

E. Omyl prvního dojmu a stereotypní myšlení

Jakmile pozorujeme jedince nebo skupinku, kteří se něčím nápadně odlišují od jiných jedinců nebo skupinek, věnujeme jim větší pozornost než „pozadí“ a pokud je nějak hodnotíme, činíme tak v ostřejší, krajnější podobě, než členy „pozadí“.

Příklad

Pozorovatelům byly předloženy informace o členech skupiny A a členech skupiny B. Počet členů skupiny B byl nižší než počet členů skupiny A. Součástí informace bylo jméno osoby, označení skupiny, do které patří, a buď pochvalný nebo kritický výrok, jenž se této osoby týkal. Počet pochvalných výroků byl celkově vyšší než počet výroků kritických. Podíl pochvalných a kritických výroků byl pro každou skupinu stejný. Pozorovatelé usoudili, že se skupiny B je horší skupina, a že se k ní vztahuje větší počet kritických výroků než skupiny A, přestože to neodpovídalo skutečnosti. Ke stejnému omylu dospěli pozorovatelé jakmile byl v sestavě menší počet pochvalných než kritických výroků. Skupinu B s menším počtem členů pak viděli v lepším světle (Hamilton a Gifford, 1976). Viz též Stereotypy v kapitole Racionalita.

4. Mylně určujeme příčiny jevů

Stejné důvody, které nás vedou k vytváření falešných souvislostí nás vedou k mylnému určování příčin. Součástí magického myšlení je určování příčiny jevů na základě jejich podobnosti. Prostupovalo léčebné metody minulých století. Například J. W. Goethe trpící žloutenkou byl uložen do žlutě vymalovaného pokoje.

V naší republice se užívání těchto „metod“ -- jedním z mnoha příkladů má být léčebný vliv drahých kamenů -- hromadně rozšířilo počínaje r. 1990. Jsou zdrojem, jako všechny ostatní druhy „alternativní medicíny“ u nás a kdekoli jinde, velkého zisku. Z toho neplyne, že by metody „školní medicíny“ nutně musely být ve všech případech méně iracionální. Je však zřejmé, že četnost iracionálních postupů je ve „školní“ medicíně podstatně nižší, než je tomu v medicíně „alternativní“.

Příklad

Spalničkový virus může poškodit plíce, srdeční sval nebo mozek. Výsledkem je invalidizace nebo smrt. Což je hlavní důvod, proč se proti spalničkám očkuje. Žádné očkování nechrání vždy a úplně. I očkované dítě může -- obvykle ve slabší podobě -- spalničky dostat také. Je pravda, že očkování může mít také vážné komplikace. Jsou však nepoměrně vzácnější a obvykle -- ne vždy -- lehčí, než jsou komplikace onemocnění neočkovaných dětí.

Spojené státy vyžadují aby děti vstupující do základní školy byly očkovány proti řadě chorob, včetně spalniček. Kromě medicínských důvodů však v hlavách některých rodičů a pěstounů existují i filosofické a náboženské důvody, pro které nedají své děti očkovat, což úřady uznávají. Výsledkem je neočkovaná populace. Tím pádem bylo možné porovnat skupinu 5 -- 19 let starých jedinců, kteří proti spalničkám očkováni byli, se skupinou stejně starých jedinců, kteří očkováni nebyli. Ti, kdo očkováni nebyli, dostali spalničky přibližně 35x častěji než ti, kdo očkováni nebyli. Nadto se spalničky objevovaly u neočkovaných dětí v ranějším věku.

Epidemiologové si nejprve v jednom kalifornském okrese nakreslili mapu, kde se děti proti spalničkám neočkované kupily, poté si udělali model: co se začne dít, když se neočkovaná a očkovaná populace promísí? A přišli na důsledek tohoto druhu svobody: růst počtu neočkovaných dětí se spalničkami znamená růst počtu dětí se spalničkami v očkované populaci. Opačné pravidlo platí také -- pokles počtu neočkovaných dětí znamená i pokles počtu případů spalniček v očkované populaci. Jestliže se počet neočkovaných dětí zdvojí, pak v populaci s 20% neočkovaných a 80% očkovaných vzroste výskyt spalniček mezi očkovanými dětmi o 5,5%, v populaci 40% neočkovaných ku 60% očkovaným vzroste výskyt spalniček mezi očkovanými o 18,6% a bude-li zmíněný poměr 60% neočkovaných ku 40% očkovaných, vzroste výskyt spalniček mezi očkovanými o 30,8%. (Salmon a kol., 1999)

Vytváření neexistujících souvislostí a mylné určování příčin pronásleduje jak diagnostickou i léčebnou každodenní „školní“ medicínu, tak její epidemiologické studie, někdy komicky, jindy tragikomicky, ale i tragicky. Stejně postihuje kriminalisty, právníky, lidi odpovědné za rozhodování, včetně politiků.

Příčiny jevů jsou běžně zaměňovány za jejich důsledky a naopak. Zcela totožnou příčinnou souvislost posuzujeme přísněji, jde-li o lidi, než jde-li o věc. Lidé soudí přísněji řidiče, jenž ze stejných důvodů a za stejných okolností narazí do člověka, než narazí-li do předmětu. Bez dalších důvodů máme sklon věřit, že někdo odpovídá za událost, která nás poškodila, než za stejnou událost, která poškodila našeho přítele. Stejným způsobem snadněji věříme na odpovědnost za škodu, která postihla přítele, než za škodu, která postihla neznámého člověka. Jestliže mají jevy více než jednu příčinu, snadněji volíme tu, která je nejnápadnější nebo jí nejlépe rozumíme.

5. Skutečnosti mylně vykládáme

Sutherland (1994) uvádí: „Žiji v Londýně. Můj soused je profesor. Je plachý, má malou postavu a rád píše poesii. Rozhodněte, zda je pravděpodobnější, že můj soused je profesor čínštiny nebo profesor psychologie.“

Většina lidí usoudí, že spíše půjde o profesora čínštiny, než psychologie. Ve skutečnosti je -- bez ohledu na svůdný popis -- daleko pravděpodobnější, že v Londýně půjde o psychologa, protože je v tomto městě podstatně víc profesorů psychologie než sinologie.

Problém taxíků

Obecnějším příkladem tohoto důvodu omylu, případně iracionality, je známý problém taxíků. Zkoumaným lidem bylo řečeno, že ve městě existují dvě taxíkářské společnosti, Modrá taxislužba a Zelená taxislužba, jejichž auta mají stejnou barvu. Modrá taxislužba vlastní 85% taxíků, které jezdí po městě, zatímco Zelená jich vlastní zbytek, tj. 15%. Stalo se, že taxík zavinil dopravní nehodu. Svědek sdělil, že pravděpodobně šlo o zelený taxík. Takže byl proveden pokus, který dokázal, že za stejných podmínek, které byly v době nehody, svědek správně určí barvu taxíku v 80% případů, ve 20% případů ji určí nesprávně. Otázka zní, zda je pravděpodobnější, že taxík, jenž způsobil nehodu je modrý nebo zelený.

Většina lidí na tuto otázku odpoví, že to byl s vyšší pravděpodobností zelený taxík. Tato odpověď je mylná, protože modrých taxíků je víc. Pravděpodobnost, že svědek spatřil modrý taxík je 0,85 (85%) a přitom si myslel, že jde o taxík zelený (0,15, tj 15%) je 0,85 x 0,15 = 0,17 (17%). Pravděpodobnost, že spatřil zelený taxík a přitom si myslel, že to je zelený taxík, je 0,15 x 0,8 = 0,12. Z toho plyne, že v poměru 17/12 zelený taxík nespatřil. Pravděpodobnost, že skutečně spatřil zelený taxík je 0,4.

Problém taxíků je příkladem užití Bayesova teorému, jemuž je v roce 2000 plných 237 let. Bayesův teorém v podstatě říká, že získáme-li novou informaci o pravděpodobnosti nějaké události, musíme tuto pravděpodobnost kombinovat s pravděpodobností události, která by nastala, kdyby tato nová informace neexistovala. Bayesův teorém neumí v každodenní činnosti užívat lékaři, právníci, vyšetřovatelé, manažeři, velící důstojníci, přestože by měl být základem jejich rozhodování

Sutherland (1994) uvádí, že neznalost elementárních statistických pravidel je jedním z nejrozšířenějších důvodů iracionality (viz též Propaganda, část Logické klamy). Příkladem nejrozšířenějších chyb tohoto druhu jsou chyby plynoucí z malého vzorku, z výběrových jevů i z rozdělení vzorku, jinak řečeno z toho, že zkoumaný vzorek dobře nereprezentuje populaci, na kterou se z něj soudí -- je tedy nereprezentativní.

6. Nedůsledné rozhodování a chybné sázky

Jeden z důvodů nedůsledného rozhodování je omyl plynoucí ze „zarámování“ problému. Popsali jsme jej na příkladu opačných postojů lékařů k léčení „asijské choroby“ v kapitole o racionalitě (Tversky a Kahneman, 1980).

7. Paměť je nespolehlivá

Dalším důvodem je přílišná důvěra ve vlastní dlouhodobou paměť. Řada pokusů dokazuje, jak je dlouhodobá paměť nespolehlivá a jak snadno jsme nevývratně přesvědčeni, že si pamatujeme skutečnosti, které se nestaly. Podrobněji se této problematice budeme věnovat v části věnované syndromu falešné paměti.

8. Omyl plynoucí z ukotvení

Do chyb plynoucích z nedůsledného rozhodování je možné zařadit i omyl plynoucí z ukotvení (anchoring effect).

Příklad

V pokusu byla jedna skupina lidí dotázána, zda je 10% odhad podílu afrických zemí mezi členy OSN správný nebo nesprávný a v případě, že je nesprávný, jaký je správný podíl. Druhá skupina byla dotázána stejným způsobem, ale výchozí podíl afrických zemí byl určen na 65%. První skupina lidí poté odhadla skutečný podíl v průměru na 25%, druhá skupina na 45%. Jinak řečeno: výchozí hodnota, kterou si lidé nemohli nijak ověřit, zcela iracionálně určila výši jejich odhadu.

Tento omyl pronásleduje všechny dotazníky, které určují postoj lidí k nějakému jevu stupnicí. Jestliže lidé odpovídají například na otázku, jaký je jejich politický postoj ve spektru krajní levice -- umírněná levice -- střed -- umírněná pravice -- krajní pravice, stejně jako na postoj k činnosti jakéhokoli politika X na stupnici nespokojen -- spokojen -- velmi spokojen -- mimořádně spokojen, odpoví dvě třetiny lidí tak, že se jejich odpovědi rozloží kolem středu stupnice, což nemá žádnou výpovědní hodnotu.

9. Mylně odhadujeme pravděpodobnosti

Většina lidí si neuvědomuje, že mylně odhaduje pravděpodobnost nějaké události, která je výsledkem většího počtu událostí, jejichž pravděpodobnosti jsou známé.

Jestliže jsou totiž pravděpodobnosti tří událostí A, B a C 0,9, 0,8 a 0,6, je výsledná pravděpodobnost 0,9 x 0,8 x 0,6 = 0,43, tedy méně než poloviční. V principu stejný důvod vede k mylnému odhadu rizik týkajících se selhání systému tvořeného větším počtem částí v průběhu nějaké doby (viz Freudenburgův příklad, Poznámka 1 kapitoly o racionalitě).

Zcela iracionální bývají odhady lidí, kteří se rádi sázejí (rozbor viz Sutherland, 1994).

10. Nadměrná sebedůvěra

Řada pokusů provedená v různém uspořádání dokládá, že lidé považují za správnější to řešení, které jim bylo nabídnuto nebo je už znají, například jako vyústění. S tímto pochmurným pravidlem se setkávají lidé předvolaní před komise, které vyšetřují záporný výsledek složitější akce, který již znají, ať jde o lékařskou diagnosu nebo výsledek vojenské operace.

Příklad

Dvěma skupinám zkoumaných lidí byl popsán vědecký pokus. Obě skupiny byly dotázány na nejpravděpodobnější výsledek. Jedné skupině byl výsledek sdělen předem, druhé skupině nikoli. První skupina považovala výsledek, s nímž byla seznámena, za daleko pravděpodobnější než druhá skupina, která s ním seznámena nebyla.

Stejný druh iracionality prostupuje řadu historických děl, jejichž autoři ze zpětného pohledu dokládají „nevyhnutelnost“ vyústění, které znají.

Dotazníkové akce dokládají, že si 95% mužů myslí, že jsou lepší řidiči, než je průměr, z čehož plyne, že přibližně polovina z nich vědomě nebo nevědomě nadsazuje. Neformální odhady mluví o tom, že si přibližně stejný podíl dospělých mužů myslí něco podobného o svých mileneckých schopnostech. Většina lidí si myslí, že bude žít déle, než jejich bližní, a nepočítá s možností, že by mohlo vážné, případně smrtelné onemocnění postihnout právě je.

Většina lidí svým úsudkům důvěřuje nadměrně jak v případě správné, tak v případě nesprávné odpovědi. Jestliže lidé odpovídají na směs lehkých a těžkých otázek, stává se, že podceňují podíl správných odpovědí na těžké otázky.

11. Mylné hodnocení rizik

Příklady a důvody mylného hodnocení rizik jsme uvedli v kapitole Racionalita.

12. Mylné závěry

V kapitole racionalita jsme uvedli Simonovu teorii omezené racionality. Naše omezená racionalita je jedním ze základních důvodů, které vedou k vyvozování mylných závěrů zejména ve složitých situacích, kdy je ve hře mnoho proměnných veličin, jejichž stupeň jistoty i míra závažnosti jsou neurčité. Což je zcela běžná životní situace například při rozhodování o volbě pracovního místa, budoucí kariéry, manželského partnera, finanční investice, podnikatelského záměru, stejně jako v průběhu diagnostického procesu nebo vojenské operace. Předpovědi jsou v této situaci obtížné, možná vyústění velmi rozmanitá.

13. Návrat k průměru

Jedním z důvodů mylných závěrů je obecný druh chování jevů, jemuž statistika říká „návrat k průměru“ (regression to the mean). Jestliže jsou oba rodiče nositelé mimořádně vysokého inteligenčního kvocientu očekávají, že jejich potomek bude mít podobně vysoký IQ. Ve skutečnosti jej má obvykle, ne vždy, o něco nižší.

Jestliže profesionální hráči nebo vojenští piloti podávají nějakou dobu mimořádně dobrý nebo naopak mimořádně špatný výkon, je pravděpodobné, že v dalším období se jejich výkon v prvním případě zhorší, v druhém případě zlepší, což platí i pro počasí na dovolené. To samé platí míru, s jakou bychom měli chápat cokoli, co něco předpovídá a je to nedokonalé. Jestliže je skóre tohoto prediktoru vysoké, měli bychom je snížit směrem k průměru, jestliže je nízké, měli bychom je naopak směrem k průměru zvýšit.

14. Závislost a nezávislost veličin

Jednou z častých chyb tohoto druhu je, že více důvěřujeme veličinám, které jsou na sobě závislé, než veličinám, které vzájemně závislé nejsou. Správný je opačný postoj. Vždy je nutné přikládat větší váhu veličinám, které na sobě vzájemně závislé nejsou.

Do rámce chybných závěrů je možné zařadit i Hráčův omyl (Gambler's fallacy), jenž je v kapitole Propaganda, část Logické klamy.

15. Intuice

Rozšířený důvod iracionálních rozhodnutí je spoléhání na intuici, což může být důsledkem tlaku médií, která ji v současnosti propagují do roztrhání těla. Všechny pokusy i rozbory skutečných situací dokazují, že správně volené a užité statistické nástroje umožňují složitý problém rozhodnout lépe než intuice. Příkladem běžně užívaného statistického nástroje je regresní analýza. Porovnání výsledků regresní analýzy s intuitivním odhadem odborníků, dokázalo převahu správných výsledků regresní analýzy nad intuitivním odhadem v případě tří odlišných předpovědí:

• psychiatrů a psychologů, kteří odhadovali, zda se podmínečně propuštění vězni budou chovat správně nebo zda podmínku propuštění poruší,
• psychiatrů, kteří předpovídali četnost sebevražedných pokusů svých pacientů,
• lékařů, kteří předpovídali ústup příznaků schizofrenie,
• důstojníků leteckých sil USA, kteří předpovídali výkon pilotů, které cvičili,
• poradců, kteří předpovídali spokojenost s budoucím zaměstnáním u inženýrů, kteří dokončili vysokou školu,
• analytiků, kteří předpovídali růst obchodních a průmyslových společností
• sázkařů, kteří odhadovali výkon závodních koní (Sutherland, 1994).

Existuje pět důvodů vyšší důvěry v intuici než ve statistickou analýzu

1. Při větším počtu proměnných nejsme s to uvážit, jakou závažnost má každá z nich. Často nás strhává prediktor (to je veličina, která něco předpovídá), jenž upoutává naši pozornost, ačkoli nemusí mít s probíhajícím děním nic společného.

2. Velké chyby děláme při kombinaci různých druhů informace zejména tehdy, jsou-li vzájemně rozporné.

3. Rozhodování ovlivňuje nálada.

4. Výrazně nás ovlivňují prediktory s nimiž se ve skupině seznámíme jako s prvními, zatímco podstatně závažnější prediktor, který se skrývá na konci řady, může zůstat bez většího povšimnutí. Což bývá důvod někdy katastrofálních omylů při rozhodování v průběhu vojenských operací, stejně jako v medicině.

5. Současně zvládáme jen omezený počet prediktorů, obvykle tři, nanejvýše čtyři. Jestliže je jejich počet vyšší, stává se, že je ignorujeme, nebo jim nepřikládáme správnou váhu.

Co je příčinou nechuti ke statistické analýze?

Pomineme-li současné módní, zdejšími masovými sdělovacími prostředky epidemicky rozšiřované postmoderní pojetí světa, jsou to výše uvedené důvody iracionality a stupidity (Sutherland, 1994):

1. Lépe si pamatujeme nápadné a neobvyklé události než daleko častější události s opačnými vlastnostmi. Snadněji si zapamatujeme baladu o tom, jak jistý muž kouřil celý život 30 cigaret denně, které zapíjel půllitrem tvrdého alkoholu a dožil 93 let. O třicet až čtyřicet let kratší dožití mimořádně velkého počtu lidí, kteří se vystavili stejné zátěži, pomíjíme. Jejich umírání je banální, každodenní, velmi časté, takže nebudí pozornost.

2. Důvěřujeme vlastnímu úsudku natolik, že výsledky, které přináší počítačový program, nebereme vážně -- což se velmi často opírá o stejnou chybu, jaká je uvedena v bodě 1.

3. Iluze správného úsudku bývá zesilována proroctvími, která se naplní právě proto, že byla prorokována (viz kapitola Racionalita).

4. Ani statistická analýza není dokonalá, výsledkem mohou být chyby. Při správném užití statistických nástrojů je jejich četnost je však daleko nižší, než je tomu při intuitivním rozhodování. Iracionalita této argumentace se podobá „argumentaci“ zastánců alternativní medicíny dokazující, že se školní medicína také dopouští chyb. To je sice pravda (zneužívaná logickým klamem „ty taky!“), nicméně počet a závažnost chyb školní je medicíny významně nižší, než alternativní medicíny.

Provozovatelé alternativní medicíny tento problém často řeší tak, že tíží a odpovědnost za diagnostický i léčebný proces nechávají v celém rozsahu na školní medicíně, sami s pacientem „psychoterapeuticky“ rozmlouvají (mají na to čas, nejsouce zatíženi ani vyšetřováním, ani odpovědností), pacientovi případně podají neškodnou látku s placebo efektem a vyberou poplatek.

5. Statistická analýza nepočítá se zcela nečekanými událostmi, jejichž pravděpodobnost je velmi nízká, což však nevylučuje, že nemohou nastat.

6. Víra v převahu intuice nad racionální analýzou je součástí magického myšlení, které je z evolučních důvodů „přirozené“, to jest víceméně vrozené, zatímco kritickému myšlení a statistické analýze se musíme namáhavě učit.

7. Pravděpodobně ze stejného důvodu mnoho lidí považuje statistickou analýzu, zvláště v případě, že její výsledky ovlivňují lidský život, za cosi „chladného a nelidského“.

Poznámky

Poznámka 1: „we will treat as irrational any thought process that leads to a conclusion or a decision that is not the best that could have been reached on the light of the evidence, given time constraints that apply. This is admittedly setting very high standards for rationality, but I will in fact be mainly concerned with decisions and judgements that are unequivocally irrational because they arise from systematic and avoidable biases in thinking.“

Poznámka 2: Milgram najal několik set dobrovolníků, každého za 4 dolary. Vysvětlil jim, že se účastní pokusu, jenž prokazuje odolnost vůči bolesti. Dobrovolníky sdružil do dvojic na základě losu. Jeden z dobrovolníků byl „učitel“, druhý „žák“. Losování byl podvrh, „žáci“ byli Milgramovi tajní spolupracovníci. Žák se měl naučit větší počet slovních dvojic. Učitel vyslovil jedno slovo z dvojice, žák měl správně přiřadit druhé slovo (příkladem dvojice je „modrý“ -- „šátek“). Poté učitel sledoval, jak je žák vázán k židli, která připomínala elektrické křeslo. V průběhu pokusu učitel na žáka neviděl. Jakmile žák přiřadil jiné slovo, byl potrestán elektrošokem. I ten byl simulovaný, žák ve skutečnosti žádný elektrošok nedostával. Při každém omylu byl elektrošok vždy silnější. Zdrojem elektrošoku bylo zařízení, které připomínalo reostat, na němž byla vyznačena pásma od lehkého šoku po šok ohrožující na životě. Žáci byli instruováni, jak mají simulovat bolest. Ve vyšších pásmech šoku mělo nastat ticho. Jakmile byl „učitel“ nejistý, jak má pokračovat, přistoupil k němu Milgram a řekl: „Pokus musí pokračovat“, případně „Nemáte jinou možnost, pokračujte!“ Již v průběhu prvního pokusu postupně šokovalo své žáky 25 ze 40 „učitelů“ až do nejvyššího pásma 450V. Dvě třetiny najatých za malou částku uvedla své bližní do velké bolesti a ohrožení života jen na základě poslušnosti vůči autoritě.

Na počátku ledna 1999 jsme tento pokus předvedli při natáčení pořadu v České televizi. O skutečný pokus se ve skutečnosti nešlo, všichni účastníci věděli, o co se jedná a jak věci probíhají. Přesto se několik jedinců vžilo do role „učitele“ naprosto stejným způsobem jako tomu bylo u Milgramových „učitelů“.

Poznámka 3: Při řešení problémů se setkáváme s běžným projevem stupidity, jemuž se dá říci cesta ode zdi ke zdi. Jestliže je pravda, že „definitiva“ může poškozovat pružnost, výkonnost i tvořivost, je stejně pravda, že je trvalá sociální nejistota, zběsilá konkurence a práce zajištěná vždy jen na několik měsíců, případně na 2 -- 3 roky, nezájem zaměstnavatelů o lidi starší než 35 -- 40 roků, poškozují lidi a jejich tvořivost také, včetně poškozování výchovy jejich dětí.

V biomedicínských vědách se v Anglii začíná osvědčovat hybridní model slučující výhody obou krajností. Jestliže se mladý vědec osvědčí, dostává do značné míry, nikoli však zcela jistý trvalý úvazek, přičemž se výsledky jeho práce náročně kontrolují. Selže-li, jeho pracovní úvazek končí. Zjišťuje se však, že tímto způsobem skončí jen několik procent přijatých. Skupina takto „zajištěných“ vědců docilovala dlouhodobě vynikající výsledky měřeno běžnými scientometrickými měřítky (která samozřejmě nejsou zcela dokonalá).

Poznámka 4: Variantou Wasonova problému je Monty Hall Problem, předváděný v rámci televizních soutěží. Problém je upraven v podobě garáží, v jedné z nich je skryt automobil, cena pro vítěze.

Poznámka 5: V případě nemoci X odpoví důsledný zastánce Bayesova teorému, že uvedená pravděpodobnost je nanejvýš 2%. Stručný úvod do principu bayesiánského myšlení a jeho užití, které v současnosti prodělává renesanci, najde čtenář ve Science 286, 1999, s. 1460 -- 1464.

Literatura

• Dunbar, R. I. M.: Coevolution of neocortical size, group size and language in humans. Behavioral and Brain Science 16, 1993, s. 681 -- 735.
• Festinger, L.: A theory of cognitive dissonance. Stanford University Press, Stanford, California, 1957.
• Gerber, A., Green, D.: Misperceptions about perceptual bias. Annu Rev Polit Sci 2, 1999, s. 189 -- 210.
• Hamilton, D. L., Gifford, R. K.: Illusory correlation in interpersonal perception: a cognitive basis of stereotypic judgements. J Experimental Social Psychology 12, 1976, s. 392 -- 407.
• Janis, I. L.: Groupthink: Psychological studies of political decisions and fiascos. 2nd ed. Houghton Miflin, Boston, 1982.
• Janis, I. L.: Groupthink: Psychological studies of policy. Decision and fiascos. Houghton Mifflin, Boston, 1983.
• Key, V. O. Jr.: Public opinion and american democracy. Knopf, New York, 1963, s.246.
• Kluegel, J. R., Smith, E. R.: Beliefs about inequality: American's views of what is and what ought to be. De Gruzter, New York, 1986.
• Lord, C., Ross, L., Lepper, M. R.: Biased assimilation and attitude polarization: the effects of prior theories on subsequently considered evidence. J Personality Social Psychology 37, 1979, s.2098 -- 2109.
• Salmon, D. A., Haber, M., Gangarosa, E. J., Phillips, L., Smith, N. J., Chen, R. T.: Health consequences of religious and philosophical exemptions of immunization laws. Individual and societal risk of measles. JAMA 282, 1999, s. 47 -- 53.
• Sherif, M.: Group conflict and co-operation: their social psychology. Routledge and Kegan Paul, London 1966.
• Schuette R. A., Fazio, R. H.: Attitude accesibility and motivation as determinants of biased processing: a test of the MODE model. Pers Soc Psychol Bull 21, 1995, s. 704 -- 710.
• Sithi-amorn, C., Poshyachinda, V.: Bias. Lancet 342, 1993, s. 286 -- 289.
• Sutherland, S.: Irrationality. Why we don't think straight. Rutgers University Press, 1994
• Tversky, A., Kahneman, D.: The framing of decisions and the psychology of choice. Science 211, 1980, s. 453 -458.
• Welles, J. F: Understanding stupidity. An analysis of premaladaptive beliefs and behavior of institutions and organizations. Mount Pleasant Press, Orient N. Y., 1986.
• Welles, J. F.: Understanding stupidity. An analysis of the unnatural selections of beliefs and behavior in institutions and organizations. 6th. printing, May 1995, Mount Pleasant Press, Orient N. Y.

Poznámka

Iracionalita je kapitola z knihy Koukolík, F., Drtilová J. Život s deprivanty II. Základy stupidologie, Galén, Praha 2002. Rukopis byl uzavřen r. 2000. Užitá literatura je z devadesátých let minulého století. Další vývoj problematiky kniha nezachycuje.

Novější poznatky a jejich prameny jsou v knihách

• Koukolík, F., Drtilová, J. Vzpoura deprivantů. Nové vydání. Galén, Praha 2006.
• Koukolík, F. Sociální mozek. Karolinum, Praha 2007.
• Koukolík, F. Proč se Dostojevskij mýlil? Galén, Praha, 2007.