3. 3. 2008
O mamelucích rozumu"Uštkne-li had, než by zaklet byl, nic neprospějí slova zaklínače." Kaz. 10, 11
"Posbíral jsi vojsko ze všech částí světa: jsou tu křesťané, Řekové i jiní, a přivezl jsi sebou tento vynález rafinovaně vymyšlený evropskými křesťany, kteří se nedokázali utkat s muslimskými vojsky na bitevním poli. Tím vynálezem je mušketa, jež, dokonce i když z ní vystřelí ženská, dokáže zadržet takové a takové množství mužů... A běda tobě! Jak se odvažuješ střílet palnými zbraněmi po muslimech?" historik Ibn Zabul po porážce Egypťanů Turky v roce 1517
Slova, která Ibn Zabul vložil do úst faríi Kurtbaje, označil John Keegan ve své Historii válečnictví za "lamentování". Nepochybně to také lamentování skutečně je. Kasta egyptských mameluků až do hořkého konce neuznala protivníky za skutečné vojáky - a vynálezy, které jim dávaly rozhodující výhodu, si odmítala blíže osvojit, neboť to považovala za nedůstojné. Nepříteli adresovala výčitky a tvrdila, že bojuje nemuslimským, nečestným, podlým způsobem. Ve finále jí to ovšem nebylo nic platné. Ideologie ospravedlňující mocenský monopol ho totiž sama udržet nedokázala. |
Problém udržení a ospravedlnění sociálního řádu nepřišel na svět s mameluky -- a ani s nimi nezmizel. Je součástí domácí úlohy, kterou musí povinně napsat každá společnost. V Evropě to pravda s ospravedlňováním během posledních staletí bylo docela složité -- různé odrůdy ideologie se poměrně rychle střídaly. Jeden ze zakladatelů sociologie, Auguste Comte, rozlišil hned tři stadia ospravedlňování sociálního řádu, o nichž se dodnes učí studenti v základních kurzech -- totiž stadium teologické, metafyzické a pozitivní. V teologickém stadiu byly společenské instituce atd. ospravedlňovány nábožensky, měřítkem správnosti toho či onoho byla "křesťanskost", tj. pravověrnost. V metafyzickém stadiu se spekulovalo a moralizovalo. Ve stadiu pozitivním však, říká Comte, bude vládnout skutečný rozum, tj. věda -- a hned k tomu na mnoha místech dodává: Ale do vědy nám přece nemůže žvanit každý, někteří jsou toho z gruntu neschopni! Pro jednoduchost považujme Comta za jednoho z pozdních otců éry sociální racionality -- tedy éry, v níž měla racionalita ambici zastávat funkce vyhrazené v minulosti náboženství a morálce. Tento úkol byl věru nadmíru těžký a při pokusech splnit jej byly vynalezeny spousty krycích jmen a synekdoch, které pod "nezaujatou, věcnou" racionalitu zahrnuly opravdu kdeco. Považuji za zřejmé, že mezi takové nástroje patří i "popisné a nehodnotící" pojmy jako "deprivant" a "stupidologie". Tyto strategické pojmy jsou zároveň pojmy diskvalifikačními: A priori protivníka patologizují, vylučují ho z normality a racionality. Podobné vylučování se ovšem může snadno vymstít. Jeden podobný příklad je nastíněn v úvodu. Mamelučtí faríové tvrdošíjně trvali na tom, že jejich umění války, furusijja, je tím jediným opravdickým způsobem válčení. Protivníka, který se do furusíjje "nevešel", označovovali za ubohého a nízkého. Jak experiment ověřující tuto hypotézu dopadl, už jsem napsal. Dějiny válečnictví jsou součástí dějin kultury a v tomto smyslu jistě nemá cenu mluvit o paralelách, ale spíše o obdobě ve větším měřítku. Obdobou revoluce ve válečnictví - zavedení muškety, například - by potom byla "kulturní revoluce". Zmíněný pojem ovšem bývá spojován s Maovým pochybeným pokusem zabránit petrifikaci aparátu komunistické strany Číny. Zrovna tak bychom ale mohli mluvit o kulturní revoluci v jiném smyslu, konkrétně ve vztahu k poválečnému Západu. Kulturní trendy, které vyvrcholily v nepokojích osmašedesátého roku, vedly k zásadní proměně tradičního sebepojetí individua. Dědicové buržoazií vynalezeného racionálního sebekladení během jedné generace otočili sociální normativitu vzhůru nohama. Od jisté doby je "normální" vztahovat se k sobě samému jako k zásobníku schopností, které mají být rozvíjeny až na hranici možností; je třeba horlivě inovovat, být "iniciativní" -- abychom se adaptovali. V současném systému vyžadujícím v každém ohledu flexibilizaci jde vlastně o novou formu konformismu... Tradiční buržoazní individuum vězelo až po uši ve svěrací kazajce zákazů, příkazů a disciplíny. To nové naproti tomu zná jediný příkaz: Přijmi výzvu, překonej sebe sama! Ale co všechno lze ještě překonat v době, kdy se i lidé s naprostým nedostatkem zábran ještě chodí "odneurotizovat" k psychoanalytikům! Poslední skrupule, například... Premiér tento týden vyznamenal bratry Mašíny, kteří během sabotážní akce mimo jiné chladnokrevně popravili svázaného pokladníka, kterého předtím obrali o peníze. Co dodat? Děvka Historie právě před našimi zraky odkládá jeden svršek za druhým a bez okolků ukazuje svou odvrácenou zadní tvář; má tam vytetováno "Bellum omnium contra omnes". Stavět znovu furusíjju proti mušketám postrádá smysl. Resentiment, ať už jakkoliv sofistikovaný, nedokáže přimět ty, kdo vědí, že hra bude mít jen omezený počet kol, aby dodržovali pravidla - hřiště jsme dávno opustili. Žijeme v pozdním kapitalismu, zdroje blahobytu docházejí a rozhodně nelze do budoucna počítat s "business as usual". Za těchto okolností se chování asociálně socializovaných "deprivantů" ukazuje jako velmi efektivní -- je racionální, protože vede k cíli, protože splňuje kritérium performativity. Někteří "nedeprivanti" z pomstychtivosti kontaminují analýzu asociálně socializovaných konstruováním paralel se sférou organické patologie, která racionální jednání znemožňuje. Tak či onak, mimořádně úspěšní "deprivanti" nevěří v sociální racionalitu toho typu, jakou postuluje pan Koukolík. Pokud jde o mě, musím říci, že je v tomto punktu chápu. Institucionalizovaný rozum (die Vernunft) obyčejně rdousí myšlení (das Denken). Konečně - v obrazném, dobově naivním vyjádření to bylo formulováno už po potlačení osmašedesátnické revolty. Chceme se tedy stát mameluky rozumu, kteří si ponechají systém a zahodí metodu, kteří pro vzývání sociální racionality zapomenou konkrétně myslet a budou pouze nálepkovat? Povinné nemyšlení věru moc nadějně nevypadá. Nechtějme své protivníky "altruisticky trestat" tím, že se od nich kvůli "fundamentálním pravidlům sociálního soužití" necháme rozstřílet na cucky! "Nedospějeme-li ke kolektivní shodě, hrozí nám zcela jasně, že budeme vyhlazeni," říká počítačový expert Bill Joy s poukazem na moc, kterou jednotlivci proti skupině mohou dát nejnovější technologie. Joy však nemá žádnou představu, jak k takové shodě dospět. Nezdá se mi, že by vědečtí mandaríni byli v tomto směru byť jen o půl slepičího kroku dále. A není divu: Jestli se kolektivní akce může či nemůže podařit, to je totiž veskrze empirická otázka. |