Přes všechny optimistické informace o růstu HDP, což by si samo o sobě zasluhovalo důkladnější rozbor, jde totiž doba výrazně většině občanů tvrdě po krku. Musí se potýkat s rekordní inflací a razantním propadem na burze, což je okrádá o pracně vytvořené úspory všeho druhu. Takřka z ničeho během pár let místo úspor narostly obyvatelstvu dluhy, pohybující se už kolem 900 mld. Kč, spojené zhruba se 400 tisícovkami exekucí (především domácností) ročně. Za zdravotní péči se musí učit zaplatit, i když často není z čeho. V praxi se bydlení, elektřina, plyn, topení, voda, školka pro děti, odvoz odpadků a už i potraviny pro stále víc z nich stávají luxusem. A vlastně také i narození, smrt a pohřeb člověka. Podíl nezaměstnaných i přes účelové deformace pracovní statistiky ještě pořád překračuje 6 %. Z důchodců se stávají jacísi "polo-bezdomovci", neboť neví, co s nimi bude zítra. A kromě toho připravená důchodová reforma zaručí, že někteří - především horníci - budou muset pracovat ještě pár let po své smrti.

Proto každá sedmá až osmá rodina žije už i oficiálně v chudobě. Přitom stát a místní orgány mezitím přišly o většinu předchozího velkého majetku, a naopak jejich souhrnná zadluženost už přesáhla bilion korun. Současně ročně odchází několik set miliard domácích zisků, dividend a platů z republiky zahraničním vlastníkům a manažerům naší ekonomiky. Evropská unie z Bruselu a Štrasburku nás dennodenně cepuje za kdejaký nesmysl jako zaostalé pitomce. A do toho všeho nás sem ještě přijde americký radar, který bude od samého počátku strategickým cílem ruských jaderných bomb.

To všechno dohromady může pokládat za úspěch jenom mentálně retardovaný jedinec, který si tato elementární fakta nedokáže uvědomit a místo toho se nechá blbnout zkorumpovanými medii. Proti tomu všemu byly volby nového prezidenta jenom další z řady veřejnosti předkládaných "reality show". A abychom zabezpečili zvolení "našeho" kandidáta musela Topolánkova koalice přislíbit z "peněz nás všech" ještě několik dalších stovek miliard pro svatou církev římsko katolickou obecnou. Vznešeně to bylo nazváno "nápravou některých majetkových křivd způsobených církvím a náboženským společnostem v době nesvobody a o narovnání vztahů mezi státem a církvemi a náboženskými společnostmi" (rozuměj katolickými "řeholemi"), neformálně pak oprávněnými(?) restitucemi majetku.

Co jim tedy naše dobrotivá "strana a vláda" hodlá z našeho a jim nepatřícího darovat - podle materiálů publikovaných KDU-ČSL na stránce www.kdu.cz:

1. Pozemky (zemědělské, lesy, vodní plochy), budovy, stavby a věci movité za 102 mld. Kč. Tento propočet vychází z církevního návrhu z roku 1998. Z toho pak 83 mld. Kč má stát zaplatit "hotově" v každoročních 60 splátkách hrazených až do roku 2068, a zbytek v hodnotě 19 mld. Kč (z vlastnictví státu) bude předán okamžitě naturálně - tady materiál bohužel vůbec neobsahuje konkrétnější vyčíslení, přičemž na jiných místech se uvádí hodnota až 51 mld. Kč (viz dále);

2. Na úrocích (fixních 4,85 % ročně p.a.) z uvedené postupně placené částky (83 mld. Kč) během těchto 60 let zaplatí navíc 173 mld. Kč;

3. Po dobu dalších 20 let (do roku 2028) bude navíc platit příspěvky na vydržování církevního aparátu, které se sice budou každoročně proti výchozímu období snižovat o 5 %, ale přesto kumulativně půjde o celkovou částku ve výši dalších asi 14 mld. Kč. A nadto samozřejmě další miliardy dotací na udržování církevních objektů - památek.

Celkem tedy jde o "dodatečné náklady" státu ve výši 289 mld. Kč (nebo až 322 mld. Kč), přičemž jde v podstatě jen dary pro katolickou církev, neboť ostatní církve v tomto případě dělají pouhou stafáž, slouží jen ke kamufláži této veleakce. Dostaly by totiž všechny dohromady z této ohromné částky jen 1,2 až 1,5 mld. Kč, tedy ani ne polovinu procenta. Což tu nestojí za další zmínku.

Jsou to jak vidět slušné peníze, které by neměly být vydány jen tak bez hlubšího rozboru a důkazu. Na první pohled i docela hrubá analýza omezená nedostatkem podrobnějších dostupných podkladů ale ukazuje na celou řadu věcných rozporů a tedy vážných pochybností o takové "nápravě majetkových křivd", mající představovat jakési majetkové narovnání. Celý materiál, pokud ho lze z uvedených dostupných pramenů posoudit, je zpracován velmi podivně až podezřele.

Kdo komu: osoby a obsazení

Především jeho předkladatelem bylo ministerstvo kultury, které je v této oblasti věcně zcela nekompetentní, a které tomu nemůže rozumět. Jde totiž jednoznačně o majetkoprávní záležitost, kde je odborně i legislativně příslušné ministerstvo financí. A hlavně tato obrovská částka takřka tří stovek miliard určená pro katolickou církev byla vyčíslena pouze na základě odhadu a zřejmě výhradně na základě jí dodaných "podkladů". Zřejmě prošel bez odborné oponentury, opírající se o využití informací a důkazů existujících určitě v archivech ministerstva financí, statistického úřadu, České národní banky (o případném někdejším zadlužení požadovaných majetků), katastrálních úřadů atd.

Ministerstvo financí však hlavně mlčí a tím se stává tichým spojencem navrhovatelů. Není divu, oba zmínění ministři jsou lidovci a tedy osoby blízké svaté církve katolické. Jde tedy o klasický střet zájmů. Vlastně to platí pro celou vládu, jejíž koaliční součástí je strana KDU-ČSL. Její spříznění s katolickou církví je notoricky známé, a pokud je veřejnosti předkládán názor o Jiřím Paroubkovi a jeho svatebním hoteliérovi Dvořákovi jako o osobách blízkých, pak v daném případě jen slepý by obdobné spojení, samozřejmě na mnohem vyšší úrovni, rovněž neviděl. A to je (mohlo by být) i podle našich zákonů dokonce trestné.

Jak známo, majetek katolické církve byl v průběhu staletí získán všemi možnými, zpravidla pak nečestnými způsoby. Vydíráním, konfiskacemi (zejména po Bílé Hoře), dotacemi státu, krádežemi, podvody atd. Jako takový by měl být posuzován i dnes podle principu, který dnes sama hlásá, totiž že "co bylo ukradeno musí být vráceno" (lidu). Tato zásada byla u nás např. plně uplatněna na majetek KSČ po r. 1989 a nejsou důvody, proč by tomu mělo být v daném případě jinak.

Konec konců podle této zásady ho posuzoval už osvícený římský císař Josef II., který uskutečnil četné pokrokové reformy, v jejichž rámci také omezil výrazně moc katolické církve, zrušil kláštery, podporoval rozvoj světských škol apod. A hlavně zbavil církev jejího majetku tím, že ho převedl do vlastnictví státu. Ponechal sice církvi jeho správu ale s podmínkou všestranného státního dozoru a rozhodování pokud šlo o jeho nabývání, zcizování či zavazování. V pozdějším ústavním ustanovení § 15 ř.z. (z r. 1867) bylo omezeno toto vlastnické právo navíc účelovostí, to je užíváním tohoto majetku výhradně ke kultovní činnosti, vyučování a dobročinnosti, a neumožňovalo mu sledovat jiné cíle, např. výdělečné. Jednoznačně řečeno církev mohla využívat ke svému kultu třeba kostely, kaple či fary, ale ale nikoliv jiný majetek k produkčním účelům a dosahování zisků.

Právní hodnocení

Dnešní právní stránku věci podrobně analyzuje právně historická expertiza právního postavení tzv. katolického církevního majetku ve druhé polovině 19. a 20. století na území dnešní ČR od Univerzity Karlovy v Praze (z r. 2008). Stručně řečeno se v ní konstatuje, že tento rakousko-uherský právní stav se u nás v zásadě po celou dobu (1. republiky, německé okupace, poválečné doby) nezměnil až do nové zákonné úpravy od 15. 4. 1992, kdy teprve byl tento institut výkonu státní pravomoci a dohledu zrušen. Mezitím sice byly od 1.11.1949 (v období komunismu) zrušeny všechny starší toho se týkající předpisy (pocházející zejména z období starého Rakouska), tehdy nová zákonná úprava však v podstatě zachovala principy úpravy dosavadní, tedy dozor státu nad majetkem církve a požadavek souhlasu státní správy k jeho zcizení nebo zatěžování. Změna byla spíše v jen tom, že snižovala do té doby ústavní charakter těchto úprav a ponechala je nadále na úrovni běžných zákonů. Výslovně se v této expertize konstatuje, že v žádném případě nemůže v daném případě jít o restituce majetku, neboť ten vlastnictvím církve po dobu více než dvou století už nebyl. Kultovní majetek přitom mohla po celou dobu komunismu nadále používat bez jakéhokoliv omezení.

To současně ale znamená, že nemůže jít ani o odstranění jakýchkoliv předchozích křivd, včetně těch z doby "nesvobody". S podivem dokonce i ve zmíněných církevních podkladech (vyčíslení požadavků) se výslovně uvádí, že "materiál neobsahuje vyčíslení hodnoty majetku uchváceného po 25. 2. 1948 s tím, že celkovou hodnotu státem zabraného majetku lze odhadovat až na 135 mld. Kč". Pokud je to míněno vážně, pak zřejmě částka přesahující zmíněných vykalkulovaných 102 mld. Kč "ukradených" před nástupem komunismu, reprezentuje dalších asi 33 mld. Kč "ukradených" komunisty, což by součtem naturálně vyžádaných 19 mld. a těchto dalších souhrnně "odhadnutých požadavků" zřejmě dávalo oněch mimochodem zmíněných fyzicky požadovaných 51 mld. Kč. Potom bychom ale už museli výše zmíněný celkový státní "dar" katolické církvi schválený vládou ČR dále zvýšit, a sice z 289 mld. Kč až na 322 mld. Kč.

Ekonomické hodnocení

Takže to co po nás všech ctihodná matička církev chce? Dle jejich vlastních podkladů to, co bylo v podstatě ukradeno už před nástupem komunismu, tedy zřejmě především v I. republice a těsně po válce. Této doby se proto zřejmě týká odmítání nesvobody a stížnosti na utrpěné křivdy. Pokud jde o dobu po únoru 1948 je v materiálu s výhradou oné nedoložené zmínky o odhadovaných 33 mld. Kč uváděných jakoby navíc pod čarou naprosté "temno". Takže nemá smysl se tímto obdobím vůbec zabývat, jen se musíme divit, že odpovědné vládě ČR to stačilo, aby církvi bez jakéhokoliv důvodu a dokladu přislíbila fyzické vydání vlastního hmotného majetku (zřejmě lesních a zemědělských pozemků) v této hodnotě.

Kvantifikace těchto předúnorových požadavků zahrnuje vydání či zaplacení

• lesní půdy (339.285 ha za 74.327 mil. Kč),
• zemědělské půdy (621.401 ha za 6.480 mil.Kč),
• vodních ploch (1.807 ha za 390 mil. Kč),
• zastavěných ploch (1.230 ha za 4.169 mil. Kč),
• ostatních ploch (11.768 ha za 2.232 mil. Kč),
• budov a staveb (2.819 ks za 13.578 mil. Kč)
• ostatních věcí (za 81 mil. Kč).

Celkem jde podle toho o oněch 101.257 mil. Kč (z toho má připadat klášterům 36 mld. Kč, zbytek za 66 mld. Kč diecézím), dohromady tedy o 975.491 ha české půdy a 2.819 našich budov a staveb. To reprezentuje asi 12,5 % plochy celé ČR, resp. 14,6 % veškeré její zemědělské půdy, 12,9 % lesní půdy a 0,6 % z vodních ploch. Naturálně mají být církvi okamžitě vydány státní pozemky o rozloze 234.467 ha (168.106 lesní půdy, 65.633 ha zemědělské půdy a 728 ha vodních ploch), tj. asi 3 % území ČR. Tady z materiálu ale není zřejmé, zda tento dílčí požadavek je už plně nebo aspoň zčásti v uváděných číslech celkové požadované výměry vůbec zahrnut ("poúnorové dopady"?) nebo jde ještě nad jejich rámec.

Člověk - občan nepochopí jak je možné, že nějaká efemérní vláda, která tu dnes je ale zítra být nemusí, vlastně může jen tak škrtem pera zrušit víc než 140 let (od poslední úpravy) platné a dosud odůvodněné císařsko královské rozhodnutí, uplatněné tehdy notabene vůči vládní katolické církvi. Proč má být jen tak darován (nebo "odkoupen"?) tak ohromný vlastní český majetek instituci, která v historii stála vždy na straně českému státu a jeho lidu nepřátelské. Jde o rozsah území skoro stejně velkého jako je Kosovo (nebo možná větší pokud fyzicky vyžadované pozemky nebo jejich část nejsou v daném propočtu zcela zahrnuty - viz výše), které by tak bylo v podstatě předáno zahraničnímu státu, to je Vatikánu, který se ekonomicky rovná nadnárodní korporaci disponující v konečné fázi také s vlastnictvím jeho lokálních církví, tedy i s tímto nově nabytým naturálním nebo peněžním majetkem v ČR.

Neboť dokonce i kdyby hypoteticky měla katolická církev na vyžadovaný majetek právní nárok (což ovšem průkazně nemá), muselo by se k požadavku o náhradě přistupovat daleko odpovědněji. Nejde o nějaké miliony ale o stovky miliard, a rozhodování o tom musí být proto proces mnohem a mnohem důkladnější než tomu bylo (mělo být?) třeba v případech takových dosavadních státních sporů, jakými byly případy Nomury (Investiční banka), Lauder (TV Nova) nebo Diag Human, které proti tomu představují pouze pakatelové položky.

1. To znamená, že výčet by v prvé řadě musel být konkrétně a důsledně zinventarizován podle položek (parcel, budov, inventáře). Od čeho má stát zejména dokumentaci (archivy) katastrálních úřadů (půda), ministerstva financí (budovy, zařízení, movitý majetek) nebo České národní banky (případné zadlužení takových majetků)? Mimo jiné třeba připomenout, že v r. 1954 komunistická vláda zorganizovala a provedla komplexní fyzickou i hodnotovou "generální inventarizaci" veškerého veřejnoprávního majetku, to je včetně majetku znárodněného po únoru. Tyto podklady by měly být ministerstvem financí až dosud archivovány a v daném případě využity.

Totiž už velice hrubý pohled tu vzbuzuje řadu podezření. Tak v březnu 1948 komunistická vláda přijala zákon o trvalé úpravě vlastnictví k zemědělské a lesní půdě, upravující vlastnictví založené na poválečných konfiskacích, revizi předválečné pozemkové reformy a už jen okrajově také převzaté v nové poúnorové dodatkové reformě. Z té poslední "komunistické křivdy" však pocházelo jen 253.000 ha veškeré půdy (v tom zemědělské 215.000 ha), samozřejmě zdaleka nejen kdysi "církevní". A to nikoliv za ČR ale celé tehdejší Československo. Jak se do toho potom vejde výše uváděných církví požadovaných 975.491 ha jen v ČR (a možná ještě víc pokud toto vyčíslení nemá být úplné). To snad ví jen jejich bůh.

Navíc - při takové výčtové inventarizace by stejně zcela vypadly položky poválečných konfiskací (např. majetku Řádu německých rytířů apod.), majetky předané už při předchozích darech církvi v roce 1992 i zadlužené majetky. A po odečtení majetku převzatého už v 1. republice a v procesu předúnorových majetkových reforem, co by z toho vlastně ještě vůbec zbývalo?

2. O odůvodněném způsobu použitého ocenění není v materiálu ani zmínka přesto, že by pro zjištění výše požadavku byla pravděpodobně rozhodující. Víme však, že půda byla v poválečných letech (v době "záboru"?) skoro bezcenná, cena za plošný metr se počítala v haléřích. Dnes církev požaduje průměrnou cenu skoro 22 Kč za lesní půdu a asi 1 Kč za zemědělskou půdu. Tady ale nějaká dnešní tržní cena stejně nemůže být na místě. Vždyť až dosud stát veškerý majetek v procesu privatizace sám prodával za ceny vycházející ze starých (komunistických) zůstatkových cen, ne za nějaké tržní ceny odpovídající devadesátým letům.

Co se týká hodnoty ostatních nemovitostí (budov, staveb, zařízení) ta koncem r. 1948, tedy včetně dodatečně znárodněného majetku, činila za celé vykazované odvětví (společenské organizace včetně církví a náboženských společností, ale včetně obchodních a technických služeb, peněžnictví a pojišťovnictví, správy a soudnictví) jen necelých 18 mld. Kč, a to v cenách odpovídajících zhruba cenám v r. 1989. To je ovšem v pořizovacích cenách, a podle odhadů v té době byl nejméně ze 2/3 odepsán (vždyť během 10 válečných a poválečných let se do jeho oprav a údržby nedala v podstatě ani koruna), takže jeho reálná zůstatková (tržní) hodnota nepřekročila 6 mld. Kč. I když podrobnější údaj schází, mohl v tom církevní majetek představovat jenom pouhý zlomeček. Církev však za něho dnes požaduje skoro 14 mld. Kč.

3. Kromě problému pochybného a nedoloženého výčtu a ocenění jednostranných katolických požadavků je tu ještě navíc nedoložený a zbytečný úrok ve výši oněch "zanedbatelných" 173 mld. Kč (jen to by už stačilo na zaplacení jedné a možné i více olympiád v Praze). Použitá sazba 4,85 % po dobu 60 let splátek nebyla ani zhruba konfrontována s realitou (vždyť v současnosti se např. čisté výnosy z depozit obyvatelstva pohybují mezi 1 až 2 % ročně). Nepočítá se ani s jejich případným zdaněním, což by ale mělo být samozřejmé.

Ale hlavně - pořád se tu ovšem zabýváme jen hypotetickým ústupkem státu a darováním jeho majetku - proč ho vůbec platit? Vláda by měla např. vědět, že v rezervách České národní banky jsou uloženy velké, zbytečné a vysoce rizikové devizové rezervy, převážně v amerických dolarech a v eurech. Už po více dva roky jejich hodnota neuvěřitelně padá úměrně tomu, jak se zpevňuje koruna, a ČNB (a nakonec samému státu) z toho jen narůstají hrozivé a dosud neřešené ztráty v rozsahu stovek miliard. Výše těchto zbytečných a vysoce rizikových rezerv koncem roku 2006 činila ještě pořád asi 659 mld. Kč. Takže nebylo by nic snazšího a pochopitelnějšího, než celý slavný církevní splátkový kalendář odmítnout a zaplatit oněch 83 mld. Kč na ruku hotově s využitím zmíněných rezerv. A celé tzv. úroky by státu a občanům zůstaly v kapse. A rázem by se tento fiktivní dluh a státní výdaj snížil z 322 (289) mld. na 149 (116) mld. Kč. A stát by se tak zbavil aspoň části hodnotu rychle ztrácejících rezerv, přičemž ČNB by si aspoň trochu oddechla. To snad by stálo za minimum toho ekonomického rozumu?

Protiúčet za vydržování církve

Už tento z publikovaných údajů dostupný hrubý pohled dostatečně ukazuje, že materiál je neuvěřitelně ubohou slátaninou jednostranných katolických požadavků, které samy o sobě ovšem nemohou být žádným důkazem. Takové může konec konců na cokoliv předložit virtuálně snad každý. Naštěstí ale bez jejich krytí ze strany KDU-ČSL (jako v daném případě) by se s ním oprávněně nikdo nebavil. Znovu a znovu se tak prokazuje jen neuvěřitelná chamtivost a hamižnost této církve, která jak je vidět je po staletí neměnná.

Pořád jen sahá po majetku, jejím hlavním cílem zůstalo hromadění majetku a bohatství. Takže se do "svého" majetku znovu zakousla jako pitbull a nepustí, hraje pořád znovu a znovu s většinou lidí na výdrž a na nervy.

Správně by patřil od samého začátku do koše. Je tedy až neuvěřitelné, že stát (vláda) se zatím v daném případě nejen choval naprosto pasivně a zájmy státu vůbec nehájil, nejevil nejmenší snahy o protiargumentaci a konfrontaci s holými fakty. Naopak jen odevzdaně přikývnul a souhlasil. A to nás "mírnix dírnix" má stát oněch zmíněných 289 až 322 mld. Kč.

Přitom doba a objektivní společenské občanské zájmy už dávno vyžadují přejít do protiútoku, a předložit místo toho katolické církvi konkrétní účty za všechno, co za ni dosud stát zaplatil a platí. Od roku 1945 až do dneška. A je toho skutečně hodně. Jde o známé příspěvky na vydržování (provoz) církve a jejího rozsáhlého aparátu, udržování a opravy, někdy dokonce i nová výstavba jejího kultovního majetku (budov, staveb, inventáře), dotace vybraných církevních památek a financování teologického vysokého školství. Po roce 1989 ještě také bezplatné náboženské vysílání v rozhlase a televizi, jehož úkolem je náboženská indoktrinace občanů. Těchto nepřímých nákladů není málo. Tak jen Univerzita Karlova v Praze má tři bohoslovecké fakulty, samostatné náboženské redakce mají jkak Česká televize tak Český rozhlas. Atd.

Kolik jsme ochotni platit my nevěřící?

Podrobné údaje o tom za minulá léta i současnost má k dispozici nebo může snadno získat ministerstvo financí. Z už uvedeného publikovaného materiálu vyplývá, že jen sám finanční příspěvek církvím (v podstatě opět církvi katolické) v roce 1995 představoval 393 mil. Kč, a v roce 2008 už dosáhne 1,35 mld. Kč. Chceme-li bez dostupných (publikovaných) detailů zjistit celkové poválečné kumulativní výdaje na církve (církev) a náboženské společnosti (řády), lze směle počítat s průměrnými ročními nominálními výdaji ve výši nejméně 200 mil. Kč, v horní hranici pak až se 400 mil. Kč. To by za oněch 63 let (od roku 1945 do dneška) představovalo 12,6 až 25,2 mld. Kč. Pokud odůvodněně počítáme s pěti až šestinásobným růstem cen v daném období, pak v dnešním ohodnocení už jde o státní výdaje v rozmezí 63 (12,6 x 5) až 151 (25,2 x 6) mld. Kč.

S velkou pravděpodobností to zhruba odpovídá nebo dokonce hodně překračuje hodnotu "majetku ukradeného katolické církvi", kterou dnes požaduje (102 až 135 mld. Kč). A to zde ještě nejsou zahrnuty předchozí neodůvodněné dary z roku 1992. Vždyť jen nově postavená budova Národního divadla předaná řádu voršilek sama měla hodnotu několika miliard. A další desítky miliard v daných dobách poskytovaných nepřímých dotací ve formě úlev na daních z příjmů i při nákupu, jakož i neplacení důchodového a zdravotního pojištění. To všechno dohromady má ovšem stát možnost poměrně přesně spočítat a předložit příslušné účty. A žádat opravdové vyrovnání, na kterém by musel naopak desítky miliard vydělat.

Tady by církev jistě namítala, že tyto státní příspěvky byly nutné a neznamenaly žádné milosrdenství, protože bez výnosů z tohoto jí "ukradeného" majetku by nemohla žít a plnit své náboženské funkce. Na tomto místě připomeňme, že sekulárnímu státu není nic do toho (není to jeho starost), jak si konkrétní církev prostředky pro svoji existenci zajišťuje, pokud jsou ovšem zákonné. A to v tomto případě je pochybné. Jak uvedené právní hodnocení ukazuje, církevní majetek nesměl být podle dávno před Únorem platných zákonů k hospodářským a výdělečným účelům vůbec používán. A konečně třeba na rovinu říci, že sice každý má právo na své náboženské záliby, ale musí si za ně sám také zaplatit. Je nemorální požadovat to na většině – většině nevěřících.

Stejně by to ale v daném období "komunistické nesvobody" k jejímu materiálnímu zajištění zdaleka nestačilo. Protože tak jako každý jiný subjekt by musela i církev hospodařit podle tehdy platných zákonů a pravidel. Musela by např. plnit povinné dodávky, kupovat a prodávat za stanovené ceny, platit stanovené mzdy a platy, měla by limitovány počty pracovníků, odvádět zákonné daně atd. To znamená, že její zemědělská činnost by byla zcela určitě ztrátová, tak jako byly ztrátové ekonomicky srovnatelné státní statky. A zisky z lesnictví by určitě neznamenaly přínos, který by se aspoň zdaleka rovnal výši komunistických příspěvků poskytovaných na základě zákona 218/49 Sb. Jako příklad lze uvést třeba výsledky lesnictví ČR v roce 1968, kdy vykázalo čistý zisk před zdaněním asi 820 mil. Kč, takže po zdanění by tu zbylo nejvýše 500 až 550 mil. Kč. Pokud "církevní" lesy tu měly asi 13 % podíl, mělo by podle toho církvi zůstat k použití tak nejvýše 65 až 71 mil. Kč, což by možná nestačilo ani na pokrytí ztrát (církevní) zemědělské produkce.

Jak je vidět, církev s komunisty po celou tuto dobu dobře spolupracovala a KSČ ji za to ze státních peněz poctivě platila. Je zřejmé, že bez toho by katolická církev v Česku asi nepřežila. Pro zajímavost stačí uvést, že strana sama z rozpočtu čerpala daleko méně, dokonce až v závěru osmdesátých let to dotáhla ročně na pouhých 70 mil. Kč za celou ČSSR. Zbytek jejich výdajů byl totiž financován z členských příspěvků 4 % čisté mzdy členů.

Kdyby vláda ČR tato fakta vzala odpovědně v úvahu, pak by bylo pro církev výhodnější předkládané požadavky a majetkové spory vůbec neotevírat, protože by na to mohla jen doplatit. Musela by se obávat naopak sama toho, že příslušný účet (protiúčet?) a návrh na opravdu korektní a důsledné vyrovnání předloží naopak stát jí samotné. Z výše uváděných údajů je zřejmé, že by to pro ni určitě nebylo výhodné.

Církev zatím ale místo toho straší, že pokud stát její požadavky nepřistoupí, pak se to jemu (občanům) nevyplatí. Vyhrožuje tím, že podle dosud platného komunistického zákona č. 218/49 Sb., podle něhož státní finanční příspěvek roste v závislosti na růstu počtu duchovních, by se za dobu oněch 60 let splátek, to je od roku 2009 do roku 2068 zvýšil z ročních 2,63 mld. Kč na 12,34 mld. Kč. Kumulativně za celé období by pak stát musel hotově zaplatit celkem 585 mld. Kč, což je o 314 mld. více než oněch skromně požadovaných 271 mld. Kč. Totiž pokud v ČR bylo v roce 1995 2631 duchovních, dnes (rok 2008) je to už 4506 osob a do roku 2068 by při tomto trendu jejich počet vzrostl až na 12336 duchovních pastýřů církví všeho druhu (samozřejmě hlavně té katolické). Jak vidět, nepřímo úměrně reálnému poklesu počtu věřících, takže "produktivita" jejich práce rekordním tempem klesá. Holt je to přece jenom "dobrý a zajištěný džob", ke kterému se každý jen tak nedostane.

Postoj církve je jako obvykle pěkně farizejský, když si z komunistických ale pořád platných zákonů vybírá jen to, co se jí hodí. Podle toho příspěvky jsou chvályhodné, ty jsme brali a chceme je i nadále (aspoň na dalších 20 let). Ale současně chceme "ukradený" majetek - ve skutečnosti jí v podstatě odebraný už císařem Josefem II - který pak třeba můžeme (církevní hierarchie) dobře "střelit" a dlouhodobě se tak zaopatřit. Potom nám soustavný pokles věřících moc vadit nebude, protože my budeme nejméně na dalších 60 let "za vodou".

Na to je ovšem velice jednoduchá odpověď. Žádné zákony nejsou neměnné. To co už dávno volá po úpravě, je právě zákonná novela stabilizující výši finančního příspěvku na dnešní maximální úrovni, resp. ještě lépe stanoví jeho snižování v závislosti na poklesu počtu věřících. A to nejen papírových, ale skutečných, reálně platících členů dané církve. Vždyť pokud by např. církve zavedly vnitřní členské příspěvky zhruba na úrovni kdysi placené v KSČ, pak by se třeba katolická církev topila v penězích. Podle jejích oficiálních výkazů členů... Minimum jejich výnosu tu lze odhadovat na 5 mld. Kč ročně, přičemž by navíc inkasovala další miliony za náboženské úkony (ty jim stejně nikdo nebral ani v "krutých komunistických dobách"). To ovšem za předpokladu, že skutečný počet věřících odpovídá počtům zjišťovaným výzkumem a formální statistikou.

Tak by měla znít odpověď státu odpovědného vlastním občanům a ne nějaké domácí či nadnárodní instituci, byť by byla sebemocnější. Protože se jedná o stát sekulární, o republiku. A nejen to. Vývoj a stav demokracie a jejího vztahu k náboženství u nás vyžaduje ještě rozhodnější přístup, a to naprostou, důslednou a co nejrychlejší "odluku" náboženství od státu. To znamená i finanční osamostatnění církve (církví), konec všech dosavadních finančních příspěvků, jakož i bezúplatného financování jejich teologické a bohoslužebné činnosti (vysokého školství apod.). Státní příspěvky na udržování vybraných náboženských památek (staveb, mobiliáře) by měly být pak kapitalizovány a přeměněny na odpovídající státní majetkové podíly.

 Cena za Topolánkovu koalici

Zatím ale bohužel nešlo o nějaká vyrovnaná jednání. Na jedné straně stolu houževnatá katolická církev, která sice už vzdala boj o své věřící ovečky, ale nehodlá vzdát boj o světské statky. Na druhé straně tu máme jen nedbalé a rozhádané politiky bojující jen o hlasy v zájmu svého osobního prospěchu na úkor většiny občanů.

Proto závěrem nutno konstatovat, že pokud by stát těmto jednostranným a neodůvodněným požadavkům na stovky miliard pasivně vyhověl, byl by to zatím největší "tunel" v polistopadovém období zralý na trestní oznámení a řádný soud. Veřejnost v tom odůvodněně spatřuje znaky nezákonného střetu zájmů, zanedbání povinností veřejného činitele (činitelů) a dokonce možná i zločinného spolčení. Každý si musí být vědom právní napadnutelnosti těchto kroků i po desítkách let jak se stalo komunistům po únoru 1948. Vláda a parlament mají ještě čas a neomezené možnosti tomu zabránit a odkázat církevní zbožná přání tam, kam jedině patří.

Autor je ekonom