ŠOK│ První vydání faksimile úplného znění všech 167 fragmentů rukopisu Reportáže, psané na oprátce (poprvé vyšla posmrtně 1945) s řadou dokumentů, včetně úplného znění posudku Kriminalistického ústavu z června 1990, potvrzujícím pravost motáků, vydává v těchto dnech Ottovo nakladatelství ve spolupráci s badatelkou Libuší Eliášovou a Muzeem dělnického hnutí. Prezentace knihy se bude konat v botelu Albaros na pražském nábřeží 14. 12. 2007 od 11:00. Hlavní slovo bude mít Zdeněk Mahler. Julius Fučík, český novinář, politik, překladatel a literární a divadelní kritik (1903-1943), šéfredaktor "Tvorby", autor "Kmene", redaktor Rudého práva a Haló novin byl aktivním účastníkem ilegálního komunistického protinacistického odboje. Reportáž, psaná na oprátce zobrazuje několik posledních let autorova života, které strávil v Pankrácké věznici v roce 1943. V tomtéž roce byl také nacisty popraven. Jednotlivé části knihy, které byly postupně vynášeny z věznice za pomoci jednoho z dozorců, byly později sestaveny a vznikla z nich tato kniha. Kniha vyšla ve více než osmdesáti jazycích. První kritické úplné vydání původní Fučíkovy verze vyšlo ale až v roce 1995.

A dnes už i dozorci vědí a zvykli si, že cela 267 zpívá, a už ani nehartusí za dveřmi, aby bylo ticho. Cela 267 zpívá. Zpíval jsem si celý život, nevím, proč bych měl přestat právě na konci, kdy se žije nejintenzivněji. A otecko Pešek? Ach, to je neobyčejný případ! Zpívá vášnivě rád. Nemá ani hudební sluch, ani hlas, ani hudební paměť, ale miluje zpěv takovou krásnou a oddanou láskou a nalézá v něm tolik radosti, že ani neslyším, kdy klouže z tóniny do tóniny a tvrdošíjně zpívá "g", kde tvoje uši přímo touží po "a". A tak zpíváme, když se vtírá stesk, zpíváme, když je veselý den, zpěvem provázíme kamaráda, který odchází a s nímž se snad už neshledáme, zpěvem vítáme dobré zprávy z bojiště na východě, zpíváme pro útěchu a zpíváme z radosti, tak, jak lidé zpívají odedávna a budou zpívat, dokud budou lidmi. Není života bez zpěvu, jako není života bez slunce. A my tady potřebujeme zpěv dvojnásob, protože slunce k nám nepřichází. Číslo 267 je cela severní, jen v letních měsících na několik okamžiků nakreslí zapadávající slunce na východní stěnu stín mříží - a jak otecko stojí opřen o kavalec, dívá se na tu letmou sluneční návštěvu ... a to je ten nejsmutnější pohled, jaký tady můžeš spatřit. Slunce! Tak štědře svítí ten okrouhlý kouzelník, tolik zázraků činí před lidskýma očima. A tak málo lidí žije na slunci. Bude. Ano, bude svítit a lidé budou žít v jeho paprscích. Je krásné vědět to. A přece bys tak rád věděl něco neskonale méně důležitého: bude svítit - také pro nás ještě? Naše cela je cela severní. Jen někdy v létě, když se den vydaří, vídáme slunce zapadat. Ach, otecko, chtěl bych jednou přece vidět východ slunce.