Že příchod cizinců do země nemusí znamenat neštěstí, to by se mohlo vědět, bohužel ale na to lidé hodně zapomínají. V Německu tomu není jinak než v různých jiných zemích. Otázka, kterou by politikové měli ohledně tohoto tématu klást, je, co by se mělo dělat, aby mohli přistěhovalci pracovat v zemi, do které přišli, aby se mohli integrovat do společnosti a aby se jejich děti mohli účastnit vzdělávacího procesu v zemi, v které žijí.

Integrace cizinců, a to i těch nejvzdělanějších, ale není řešení, na které by se mohla spolehnout každá země. Vlastně vždy a všude jde o to, aby měly všechnu děti, žijící v dané zemi, a to domácí i přistěhovalci, bohaté i chudé, možnost být vychováván a vzděláván podle svého nadání. Tento požadavek může pouze splnit zavedení celodenní školy v Německu.

To nic nového není, mluví se o tom už velice dlouho a konečně i křesťanští demokraté přišli na to, že taková škola není ďábelským trikem socialistů. Proto také dnes chci psát o něčem jiném.

Jde o odpovědnost politiku o profesní vzdělávání učitelů. Zatím je to v Německu tak, že učitele vystudují jeden nebo dva obory, který jsou taky jejich vyučovacím předmětem, a k tomu obecnou pedagogicku a oborovou didaktiku, ale tu jen teoreticky. Po státní zkoušce začne takzvaný referendiát, kdy jsou budoucí učitelé konfrontování s praxovní praxí učitelů. A to je problém, protože učitelé by neměli být jen oborovými specialisty, kteří si neumějí s dětmi poradit, ale pedagogové, kteří mají nějaké oborové vzdělání i znalosti o tom, jak by se člověk i oni sami měli něčemu naučit, tomu, co by při své profesi potřebovali.

Problémem německého systému je, že budoucí učitelé poznávají až příliš později, zda by v praxi chtěli a měli být učitelem. Dost jich ztroskotá během referendiátu, a pro mnohé z nich to takoé znamená ztroskotání v životě, protože pro kariéru ve vystudovaném oboru je pro některé už příliš pozdě. Horší ale vlastně je, že z těch, kteří vědí, že se by se neměli stát učitelem, někteří v té profesi zůstávají, udělají si druhou státní zkoušku a když pracují jako učitelé, ztěžují tím život nejen svým učitelským kolegům, ale i svým žákům.

Rozumné by bylo, kdyby se budoucí učitelé účastnili školní praxe od prvního dne studia, a to v takovém měřítku, že by po třech semestrech věděli, zda se opravdu chtějí stát učitelem, anebo raději odborníkem v jiné profesi.

Děti v naší zemi by potřebovali učitele, kteří jsou pedagogy rádi a kteří mají duchovědné, ale i technické znalosti. Pak bychom nemuseli mít v Německu strach z nedostatku odborníků.

Pozn. JČ: Britská komerční kulturní televizní stanice Channel Four vysílala tento týden investigativní pořad o přistěhovalcích do Británie, na základě rozsáhlého sociologického průzkumu, pod názvem Immigrants: The Inconvenient Truth (Přistěhovalci: Nepohodlná pravda).

Pořad zjistil, že jsou obrovské rozdíly mezi tím, do jaké míry se uplatní přistěhovalci z různých zemí. Nejlépe se uplatňují ti, jimž se dostalo nejlepšího vzdělání a kteří strávili jako žáci a studenti co nejdelší možnou dobu. Ekonomicky nejúspěšnější jsou v první řadě přistěhovalci z anglosaských zemí, z USA, z Kanady a z Austrálie. Druhými nejúspěšnějšími jsou nyní Poláci, kteří dělají za oficiální minimální mzdu v Británii těžkou a manuální práci, jakou Britové nechtějí dělat a jsou raději nezaměstnaní, pracují nadšeně a po mnoho hodin denně, proto jsou vyhledávaní, a velmi rychle -- protože jsou vzdělaní -- původní manuální zaměstnání opouštějí a stoupají po ekonomickém a sociálním žebříčku nahoru. Nejhůře jsou na tom v Británii přistěhovalci z Portugalska a z Pákistánu, kteří jsou většinou dlouhodobě nezaměstnaní, vydělávají jen minimum a jsou se svými rodinami závislí na sociálních službách. Pákistánci si stěžují na rasovou diskriminaci (barva kůže), avšak vzdělaní Indové, kteří jsou také snědí, jsou v Británii ekonomicky i sociálně obrovským úspěchem -- Indové pronikli do britského establishmentu a zastávají v něm ty nejvlivnější místa.