Kdybych dnes patřil mezi nějaké virtuální české elity a hledal nějaké elitní, čili netuctové, invenční, hluboce založené a skvěle napsané komentáře, analýzy, názory atd., nikdy bych se od českého tisku nemohl dočkat naplnění mé poptávky. Mnohem lepší by pro mne bylo vzít si internet a číst tisk zahraniční (jako elita bych určitě neměl jazykové bariéry). Miloš Čermák by mohl namítnout, že v zahraničním tisku se člověk nedočte o dění v ČR, já si však myslím, že elita a) dá přednost dobrému článku, byť o něčem více vzdáleném, b) shlíží na situaci ve své zemi ze širšího zeměpisného i historického nadhledu, c) když bych to přehnal: jestli se v ČR děje něco opravdu podstatného, bude o tom psát i FAZ.

Noviny nejsou médiem elit jen proto, že to jsou noviny. Vždyť existuje tolik bulvárního a polobulvárního tisku! Noviny mohou být médiem elit, protože jejich způsob poskytování informací dává prostor erudici, invenci, literárnímu talentu. Jenže ten prostor je v Česku vždy zaplňován balastem, nikoli kvalitou. Českým novinám chybí osobnosti, neboť to, že někdo píše do Lidových novin, z něj ještě osobnost nečiní, to se nedá předstírat. Podle mého názoru musí mít novinářská osobnost především široký rozhled, ne v detailech české politiky, právě to ne, nýbrž v dějinách idejí, ve filozofii, náboženství, v kulturních souvislostech, kromě toho musí být invenční, svébytná, schopná vidět a analyzovat věci ze specificky svého pohledu, jenž není svévolný, ale je výborně argumentačně zvládnut -- což znamená i jasnost a lehkost stylu. Nevím, jestli české "elity", vytvarované normalizací, ale já bych určitě nového Tigrida, Peroutku či Loewyho četl s velkou chutí. Zatím mohu říci, že jediné české periodikum, jejž si opravdu cením, je týdeník Respekt, ale i ten podle mne upadá. V Česku je spousta novinářů, kteří musejí uživit sebe a rodinu, byť pro svou práci zdaleka nemají předpoklady. Jeden je nerozeznatelný od druhého. Někteří z nich pracují v novinách už mnoho let a považují se za dobré novináře se samozřejmostí osla, který by se považoval za koně jen proto, že nosí Sancha stejně jako Rocinante dona Quijota. Jenže české novináře, jak jsem přesvědčen, osedlává přízemní rozum Sanchův, onen duch spokojeného maloměšťáctví, ne elitářský rytíř Quijote, který se na staletí stal podivuhodným symbolem kultury, vzdorující bláznovstvím ducha střízlivé "pravdě" mrtvé hmoty. Vždyť co je Michelangelův David než kus mramoru? Ten, kdo v něm vidí víc, je velmi podobný tomu, kdo ve větrných mlýnech byl schopen spatřit obry.