Obyčejný člověk, občan, volič, klient, respondent... který se v takovém nečase vrátí navečer domů s pěnou dní kolem úst, zanechá v předsíni vlhkou bundu a Rogallovo křídlo, v něž vítr proměnil jeho deštník, a spěchá k televizním zprávám v naději, že se dozví o něčem strašlivém, nebo aspoň o někom, kdo je na tom nesporně hůře než on sám. A už jsou tu v záznamu horalé se svými okenicemi a lidé z údolí se svými pytli a náš osychající divák si pro sebe říká: to je teda opravdu hrozné tahle se třást každý rok před pohromou, zatímco se sám třese zimou, protože topné datum je ještě daleko a majitel domu neoblomný. Horňané a dolňané jsou tou dobou už dávno hotovi s opevněním svých příbytků a teď i oni útrpně sledují reportáž o tom, jak nebohý Slovák řezal autogenem bombu, takže se ani nestihl podivit, že ho zabila. To je hrozné, takhle přijít o život, říkají si u kamínek a jdou si uvařit grog z myslivce (horňané) a ze slivovice (dolňané), zatímco nájemník ve studeném bytě staví na vyčpělého turka.

Potom obrazovky znovu zablikají, totožně v celém státě - na horách i v dolinách, aby obyvatelstvo zpravily o tom, že ve věci amerického radaru se zase podařilo dosáhnout další dílčí shody. Skoro suchý nájemník spokojeně usrkne kávy: až radar postaví, už žádný Slovák ani nikdo jiný nebude muset řezat bomby autogenem! Hned nato se objeví neformální houbařská pasáž z radarového vyjednávání, kterou nejlépe reprezentuje Saša Vondra v holinách, s košíkem a s cigárem v koutku velkorysých úst, z něhož do mechoví odpadává popel. Diváka chtě nechtě ovládne pocit jakési teritoriální domáckosti (proč by si náš Saša neklepal popel v našem českém lese... v našem mokrém českém lese). V tu chvíli jsou snad jen ortodoxní požárníci a ochránci přírody ochotní vidět v takovém jednání obrovský hazard s „rizikem zahoření podrostu“. Několikavteřinový záběr ležérního houbaře Vondry má na diváky „napříč všem vrstevnicím“ zvláštně povzbuzující účinek, někteří se dokonce smějí a jdou si zalít druhý grog. A copak s stalo na Nově?

V supermarketech je kyselina, v kinech Medvídek a... no tedy!... o Češkách se v chorvatské populární písni zpívá, že si neholí ohanbí! Počkejte... je to ještě horší... přímo se zpívá, že mají mezi nohama monstrum! Taková urážka českých pipin! Asociace českých cestovních kanceláří si proti hanobení českých patřičných míst stěžuje na patřičných chorvatských místech, Nova obchází kosmeťáky a sbírá reakce pohoršených oholených českých žen: „My se holíme, kde se dá, a oni takhle!“... K tomu režie promítá bohatý rejstřík trendových obrazců, které si Češky na svých pahorcích naopak s oblibou vyholují... Na obrazovce kdesi v hlavě naskočí na zlomek vteřiny znovu obraz Vondry brouzdajícího se s cigárem v holinkách po lese. Ach, ty české asociace... zelené pahorky... brdské... orkán... okenice... vyholené... pro radar...

V naší krajině panuje slota, do níž ale ve všech jejích nadmořských výškách svítí šibalská okénka. Za některými se už třetím grogem připíjí na české bobry.