V tomhle ohledu je třeba závidět příkladně občanům USA, o ty se jejich vlast stará rychle, důrazně a efektivně. Požadovat od spoluobčanů bojkotovat dovolené u moře, vyloučená věc! Zapomeňte. S Gándím na nás nechoďte!

Nu co, u policie je tomu tak, že nějaká ta facka a žduchanec nepadá na váhu, že? Leckterý policista v sobě nosí ducha minulých policejních surovců -- jo, duchové se nám prý začínají nezvykle probouzet.

Poslední případ se stal na zámku v Dobříši. Divočáci zničili francouzskou zahradu a práci zahradníků -- opravdu pohled k pláči. Tři prasečí zbojníci zastřeleni, nápad, že prasata je třeba vylákat mimo prostor hájený, do pásma postřelovaného, tedy do honitby a tam jim dát poslední sbohem, se jeví krapítek opožděný -- ale co se vleče, neuteče! Lze se dohadovat, jaký a kteraký duch vstoupil do divokých sviní. Příkladů bezpočet -- ale ti, co hádají, že duchové v čuňátkách patří dětičkám spisovatelských veličin z let: teď už máme, co jsme chtěli, budou možná blízko pravdě.

Ono na zámku bejvávala sranda, ani tam nebyl potřeba starý dobrák Danda. Dítka recitovala, hrála divadelní kusy Leze prcek na vrbu a z vrby, koho tady svrbí, půjde z kola ven. A ničila zlehka státní kulturní majetek bez obav, že se zjeví sám pan Colorado Mansfeld a požene nezvedence jezdeckým bičíkem do ztracena. Dva zámky plné spisovatelů, jak říkal klasik, vešly se mu do jednoho. Je nutno povědět: na zámku lidé psali a napsali, psali a nenapsali, užívali a psát nechtěli, neuměli, nepotřebovali, žili uvnitř pansky a navenek proletářsky.

V pokoji zámeckého pána údajně v osmašedesátém roce našeho žití, zbrklého a politicky nemoudrého, dlel sepisovatel realistických obrazů píšící nerealistickým způsobem a jdoucí na nervy osazenstvu, až jeden z psavců v jídelně pravil: od Plzně jedou ku Praze americké tanky a v prvním sedí Colorado Mansfeld, je hodně nasířený a má seznam krkavců, co se mu v zámku léta letoucí roztahovali...a sepisovatel se urychleně sbalil, zmizel a na zámek již nepřijel ani po potlačení kontrarevoluce. I jeho maličkost a maličkost jiných prý vstoupila do zahradních divočáků.

Poničená zahrada je k uzoufaní, ale přece jen lze škody v jakémsi přijatelném časovém horizontu napravit. Řádění divokých spoluobčanů v uniformě, bez uniformy -- zatím je ve hvězdách.

Možná ale divočáci lesní i uniformovaní žádného ducha minulosti nemají a k nezřízenému řádění nepotřebují. Loupal jsem kaštany pro vnučku, sběr kaštanů ve škole zůstává bez politických podtextů a partajních výmyslů na stejné úrovni zadání jako v letech prošlých, a ptám se jí: ty kaštany doneseš a co z toho? Dostane prý možná panenku, pokud kaštanů bude dostatek. Loupe a sbírá celá rodina, nejen naše, to dá rozum. Přitom panenku lze koupit, kaštany zanést do lesa a nečekat na myslivce, který přispěchá do školy, naloží kaštany do auta, zaveze v zimě do lesa a bude přikrmovat -- přikrmovat divočáky z důvodů zištných. Děti litují zvířátka -- v zimě se jim žije těžko -- ono, milé děti, se jim žije těžko po celý rok. Myslivečci přikrmí, zakrmí a později odstřelí. Regulace všeho a všech je nutná! S tím nikdo nepohneme.

Odsouzenci k odstřelu a následnému zpracování a zapracování do jídelníčku se asi vzepřeli a odnesla to zahrada v Dobříši. Otázka zní: co dělat s lidmi, kteří plundrují zemi, tráví řeky a potoky, zakládají na neodvratitelný konec podzemních pramenů a beztrestně za to dílo zmaru ještě vydělávají peníze -- přitom ztráty jsou daleko vyšší, přinášejí rizika budoucím generacím a nemohou je omluvit ani pastýřské listy samozvaných rádobybohů. Rochnit se a mamonit, to neumí jen prasata.

Duchové obcházejí nebezpečně Evropou. Co bylo, stane se znovu. Kdo nemyslí, myslet nebude a nebude a nebude. Komu záleží na sobě samém, nepomůže druhým -- k čemu, když na světě je krásně a nekonečně sladce. Duch pitomosti vstoupil do bytostí domnívajících se, že jejich exkrement nepáchne. Kromě chirurgické úpravy ke zmenšení žaludků v důsledku obezity, nechávají si jistí velikáni naopak žaludek zvětšit. Žranice zdá se být zábavnou, zvláště, kdy z kapsy neodtékají vlastní peníze, ale přitékají ze státních rozpočtu připomínajích mokřady.

Dva zámky plné spisovatelů se stávají klasickou pohádkou. Spisovatelství je do jisté míry chudobkou v zahradě rajských blažeností, a netřeba si myslet, že se bez něho nedá žít -- ono se nám může zdát, že žít se dá i bez chleba, jak dlouho se však nepraví.

Duchovní mámení není na obzoru, ale dávno před obzorem.

Lovu zdar, na lidi zvláště.