Zásilka obsahovala několik tisíc knih beletrie a naučné literatury v angličtině. Během uplynulých 10 let jsme řadu knih zpracovali a zařadili do našeho fondu. Zbytek zůstal ležet ve skladu. Protože však naše skladové prostory nejsou nafukovací a musíme je připravit pro stěhování knihovny z fakulty chemicko-technologické, vyřazujeme od počátku roku ze skladu knihy zastaralé, multiplikáty a mimo zaměření fondu.

A tak začátkem léta došlo i na tyto darované a do našeho fondu nezařazené knihy. Dali jsme je k rozebrání studentům proto, že nám zkrátka bylo líto dát je do sběru.

Že by to někdo mohl interpretovat tak, jak to udělal Michal Capko, to by mě věru nenapadlo. Škoda, že se Michal Capko nezeptal, vysvětlila bych mu, že americká armáda o tom, že kdysi dala univerzitní knihovně nějaký dar, dávno neví. A já si pořád myslím, že je lépe, když knihy najdou své čtenáře, než aby skončily ve sběru. Michal Capko ale naštěstí! žije v době, kdy každý může kamkoliv napsat cokoliv. Nicméně bych byla ráda, kdyby si čtenáři Britských listů mohli přečíst i můj pohled na věc.